Mzdy v Česku rostou rychlostí, jakou nikdo nečekal

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

České mzdy se konečně „utrhly“ a vyrostly nečekanou rychlostí. Po odečtení daní i očištění o inflaci překonaly úroveň, na které byly v první polovině roku 2020.

„Takový silný růst nečekal nikdo,“ reagovala analytička Raiffeisen Bank Tereza Krček na zprávy, že se průměrná hrubá mzda ve druhém čtvrtletí přiblížila 50 tisícům korun měsíčně. Podle hlavního ekonoma Generali Investments Radomíra Jáče bude „příznivý vývoj reálné mzdy“ důležitou položkou „letošního růstu české ekonomiky jako celku“.

Přesto někteří experti kromě radosti z nečekaně dobrých čísel neskrývali také rozpaky.

Například analytik PwC Dominik Kohut připomněl v ČTK, že se „dále rozevírají pomyslné socioekonomické nůžky mezi Prahou a velkými městy a typicky Karlovarským či Zlínským krajem“.

Hlavní analytik Citfinu Miroslav Novák si zase postěžoval, že mzdy nerostou plošně, ale že si polepšili hlavně vysokopříjmoví zaměstnanci. „Mzdy rychle rostou, rozdíly mezi regiony, pohlavími i profesemi se zvětšují ještě rychleji,“ shrnul také obavy jeden z nedávných novinových titulků.

Varování před růstem nerovností však bylo spíše první reakcí, která pouze reflektuje dosavadní rozdíly. Ty se navíc v uplynulých deseti letech průběžně snižují. Je pravda, že ženy stále mají příjem ve výši 89,4 procenta průměrné mzdy, v roce 2015 to však bylo ještě o tři procenta méně.

Podobně se zmenšuje rozdíl mezi platy vzdělanějších a méně kvalifikovaných pracovníků. Pracovníci s vysokoškolským diplomem sice berou o polovinu víc než lidé bez titulu, před deseti lety však brali o 60 procent navíc.

O polovinu jsou také vyšší platy v Praze než ve Zlíně nebo na Karlovarsku. Pražský růst však svým tempem v posledním desetiletí nepřekonal český průměr a třeba pracovníci ve středních Čechách či na jižní Moravě si polepšili víc než kolegové v hlavním městě.

Oprávněně si ovšem mohou stěžovat v krajích, které jsou nejvíc závislé na produkci prozatím stagnujícího průmyslu. Konkrétně na Liberecku a Plzeňsku vyrostly mzdy po roce 2015 o deset procent méně než v ostatních regionech.

Pomyslné nůžky se nerozevírají ani mezi profesemi. Vedle zdravotnictví rostou mzdy nejrychleji v dosud nejhůře placených sektorech, tedy ubytování, pohostinství a kultuře.

Na první pohled se mírně zvětšují aspoň rozdíly v čistých mzdách mezi lépe a hůře placenými pracovníky. Někteří experti to připisují dopadům tzv. „zrušení superhrubé mzdy“ v roce 2021, které snížilo reálnou sazbu daně z příjmu. Není to úplně přesný výklad, detailní data ovšem ukazují, že daňový systém pomáhá pracovníkům s vyššími příjmy jiným způsobem. Tím, jak rostou mzdy, se každoročně snižuje význam daňové slevy, která přitom více pomáhá pracovníkům s nižšími výdělky. Například zaměstnancům s průměrnou mzdou se za posledních deset let zvýšily čisté výdělky o tři procenta navíc ve srovnání se zaměstnanci s platem na 60 procentech průměrné mzdy.

Přesto ani tento efekt daňového systému nedokáže zabránit tomu, aby se mzdové rozdíly v populaci zmenšovaly. Konkrétně se v posledních letech stále víc lidí přibližuje k průměrné mzdě. Nejvíc je to vidět právě na příkladu pracovníků, kteří vydělávají méně než 60 procent průměrné mzdy. Ještě v roce 2015 jich statistiky ČSÚ odhalily 26 procent, loni jich už byla pouze pětina.

Stížnosti na vysoké rozdíly v platech proto nepopisují skutečný stav, spíše jsou dokladem, jak je česká společnost tradičně rovnostářská a jak se tento postoj začíná prosazovat i ve veřejné diskuzi.

„Země V4 společně sdílejí dědictví státního socialismu,“ komentoval poměry na pracovním trhu sociolog Jiří Večerník ve studii Sociální struktura a střední třída, kterou letos vydal Národohospodářský ústav Josefa Hlávky. „Obecně vzato, lidé ve všech těchto zemích vnímají současné příjmové rozdíly jako příliš velké a podporují přerozdělovací politiky,“ doplnil.

V časech státního socialismu před rokem 1989 se podle sociologa Večerníka uplatňoval Marxem formulovaný výrobní způsob „každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh“. Fakticky to znamenalo, že bylo možné platit všechny pracovníky zhruba stejně bez ohledu na výkon, přitom na vyšší mzdu měli nárok pouze „zasloužilí“ pracovníci s delší praxí, případně členové vládnoucí strany.

To se mělo po nástupu liberálního kapitalismu v roce 1989 změnit.

Liberální ekonomické učení předpokládá, že výdělky rostou s tím, jak se zvyšuje individuální produktivita práce a jak práce konkrétního zaměstnance přispívá k efektivitě výroby. Jinými slovy, výše mzdy by měla odrážet kvalifikaci, pracovní nasazení a manažerskou odpovědnost, proto mohou být rozdíly násobně vyšší než v rovnostářských časech socialismu.

Přesto patří tuzemské rozdíly v příjmech v rámci Evropy k vůbec nejnižším. I tak jsou ale podle průzkumu ISSP citovaného Večerníkovou studií pro 73 procent Čechů „příliš velké“. Podle 61 procent dotázaných by je „vláda měla snížit“.

Česko nemá vlivné odbory. Také z varování expertů a médií, že se rozdíly ve mzdách mohou prohloubit, je zřejmé, jak silnou pozici si platové rovnostářství ve veřejné diskuzi dosud udrželo, pokud ji dokonce neposiluje.