Na chvostu. Ekonom zhodnotil kupní sílu Čechů

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vlády i centrální banky dělaly proti velké inflační vlně let 2022 až 2023, co mohly. V nebývalé situaci ale ve snaze ulevit domácnostem někdy drahotu ještě zhoršily, podotýká renomovaný ekonom Oxford Economics Tomáš Dvořák.

Postkomunistické státy měly předem rozdané horší karty. Spojuje je velký podíl průmyslu, který je energeticky náročný. A právě ceny energií mířily po vpádu Ruska na Ukrajinu nahoru a inflaci táhly s sebou. Státům bez eura nepomáhaly ani domácí volatilní měny. V některých zemích zkrátka dopadlo řádění inflace hůř než v jiných. A Česko neskončilo na straně vítězů.

Kupní síla obyvatel tu dostala co proto. Pokud ji budeme měřit přes hrubou průměrnou mzdu, zůstává Česko i nyní na chvostu žebříčku celé Evropské unie. Zatímco Polákům a Maďarům vyskočily hrubé průměrné mzdy za posledních šest let dvouciferným tempem (mimochodem Bulharům dokonce o více než 40 procent a Rumunům o více než 30 procent), Česko patří mezi pouhé čtyři země, které stále ještě zažívají v reálu u hrubé mzdy pokles.

Čistá mzda Čechů sice předpandemickou úroveň překonala, ovšem jen díky výraznému snížení daní, které nebylo kryto příjmy a které veřejné rozpočty bude trápit i nadále. „Bylo to něco za něco,“ podotýká renomovaný ekonom Tomáš Dvořák z Oxford Economics v podcastu Agenda.

Kdo z období, kdy se cenovky měnily i ze dne na den, vyšel nejlépe, je podle Dvořáka ovšem spravedlivější určit podle jiného ukazatele. Ekonomové mu říkají disponibilní příjem a zahrnuje nejen příjmy z práce, ale i z majetku a sociální dávky očištěné o daně.

V této disciplíně Česko s disponibilními příjmy těsně nad předcovidovou úrovní doručilo průměrný výsledek. Důvod k oslavám to není, naši kolegové z Visegrádu jsou míle před námi. Na Slovensku si domácnosti polepšily proti roku 2019 o osm procent, v Polsku o 11 procent a v Maďarsku dokonce o 12 procent.

Ty české jsou na tom po šesti letech zhruba stejně, vyplývá z dat Oxford Economics. „Od roku 2019 jsme se nikam neposunuli. Šest let nulového růstu, to není dobrá zpráva. Ztracené roky,“ lituje Dvořák.

Polské výdělky předbíhají ty české už druhým rokem. Tamní průměrná mzda přesáhla ve druhém čtvrtletí tuzemskou výplatu o 2400 korun. Podle Českého statistického úřadu Češi vydělávají v průměru zhruba 49 400 a Poláci 51 700 korun hrubého.

Polákům ale nerostou jen mzdy, ale i produktivita práce. „V Polsku pro lidi ta práce roste. A proto je asi v pořádku hovořit o „polském tygrovi“ nebo malém hospodářském zázraku. Růst mezd očividně není právě nafouknutý jenom fiskální expanzí, není jenom na dluh, děje se tam i něco, co je vlastně udržitelné a tu ekonomiku skutečně posouvá do nějaké vyšší rychlosti,“ uvažuje ekonom.

Za růstem mezd polských sousedů stojí i několik let starý zákon, který nařizuje zvyšování minimální mzdy každý rok. A to svižným tempem. „Je to způsob, jakým kupní sílu domácností navyšovat, ale má to negativní důsledky, se kterými se musí firmy vypořádat. Za určitých platových nebo mzdových podmínek už firmy to pracovní místo nedokážou vytvořit,“ upozorňuje Dvořák.

Odvrácenou stranou „polského zázraku“ je také zvyšující se zadlužení země. Zatímco Češi konsolidovali, Polsko zvolilo opačnou cestu. „Ne že by dali nohu na plyn, ale drželi vysoké schodky a velmi volnou fiskální politiku ještě následující tři čtyři roky. Do jisté míry se jim to ale vyplatilo.“

Růst na dluh ale Polsko stejně dožene, avizuje Dvořák. „Ty pětiprocentní šestiprocentní schodky, které drží dnes, nejde mít donekonečna. Zatímco dříve ten velmi silný hospodářský růst odmazával nárůst dluhu vůči HDP, dneska už to není pravda. Ten problém je ještě před nimi. Dožene je utahování opasků.“

Kupní sílu Poláků pomáhalo chránit i zrušení DPH na základní potraviny. „Tehdy to byla dobrá krátkodobá reakce na tu krizi nákladů. Osobně nejsem úplně zastánce manipulací se sazbami DPH. Lepší než se snažit ovlivnit ceny je snažit se ovlivnit příjmy,“ hodnotí Dvořák polskou strategii.

Kdyby měl oznámkovat Slováky za boj s inflací, dostali by od něj pětku. „Pořád se s ní ještě vypořádat nedokázali. Spoustu nepříjemných momentů mají ještě před sebou a už teď jim slábne hospodářský růst. Rostou výrazně pomaleji než my. Méně bolestivý moment, kdy ta konsolidace šla dělat, už je pryč.“

Na Slovensku rostou ceny stále tempem kolem čtyř procent. A nejen u pár položek. „Ukázalo se tam totiž, že těch ‚krátkodobých pomocí‘ jako zastropování cen elektřiny se strašně těžko zbavuje, že v rozpočtu strašně rády dlouho zůstávají. Na Slovensku je situace poměrně neutěšená.“

Zároveň si Slováci podobně jako Polsko ještě neprošli fiskální konsolidací. „Způsob, jakým ji slovenská vláda vede, boji s inflací moc nepřidává. Protože jejich konsolidace je namířená zejména na příjmovou stránku a kontroverzní věci typu transakční daň si nakonec většinou najdou cestu ke koncovým cenám k zákazníkům. To inflaci trošku táhne nahoru,“ upozornil Dvořák.

Celkový kumulativní nárůst cen na Slovensku byl ovšem nižší než u nás, takže částečně zřejmě pomohlo euro. „Dnešní vysoká inflace je odraz slovenské fiskální politiky, která byla uvolněná, ale ne smysluplným způsobem, byla primárně zaměřená na běžné výdaje, které nic moc nedělají pro nějaký dlouhodobý růst.“

Maďarsko reagovalo na inflaci „gulášem“ z cenových stropů, nižšího DPH, zavedlo povinné sdílení maloobchodních dat, napřímo intervenovalo v řetězcích, malí producenti potravin dostávali státní půjčky.

„V Maďarsku byla inflace vůbec nejhorší z celé Evropské unie, nárůst cen byl padesátiprocentní, takže tyto úpravy velký efekt neměly. Zároveň jestliže je koruna pořád ještě trošku volatilnější než euro, tak to je nic proti maďarskému forintu, který skutečně skáče nahoru a dolů a ty inflační šoky ještě zesiluje,“ konstatuje Dvořák.

Z maďarského receptu chválí ekonom jediný nápad – sdílení maloobchodních dat. Má za to, že by pomohlo i v Česku. Antimonopolní úřad je bez dat ke škodě zákazníků bezzubý. „Kdo by chtěl méně sdílet data než právě maloobchodník, který dobře ví, že benefituje z nějakého kartelu nebo oligopolu. Pokud by ve všech trzích panovala silná hospodářská soutěž, tak ten tlak na držení cen výhodných pro koncového spotřebitele by byl velký.“

Česko se sice do „úklidu“ rozpočtu pustilo, ale vláda „pozapomněla“ podporovat růst ekonomiky. „U vlády by bylo dobré, kdyby se zaměřili trošku víc na to, jak podpořit růst příjmů domácností, ať už daňovými změnami, trošku víc koncepčními, než rušením superhrubé mzdy. V dlouhodobém měřítku by se měli zaměřit na růst produktivity, aby prostě mzdy rostly rychleji.“

Na české straně Dvořák cení přístup zdejší centrální banky. „České národní bance je třeba připsat kredit, byla jedna z prvních centrálních bank celosvětově, která si uvědomila závažnost té inflační vlny a začala zvyšovat sazby,“ míní ekonom.

Škoda že v nasazení nevytrvala, lituje Dvořák. „Myslím si, že možná tehdy okolo toho vrcholu, kdy se právě měnila bankovní rada, měnili se guvernéři, tak se dalo jít ještě trošku dál.“

Pokud by v Evropě Dvořák měl vybrat vítěze inflačních let, asi by vyhrálo Španělsko. „Prochází malým hospodářským zázrakem a je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik. Měli velkou výhodu v energetice a v tom, že mají velký podíl obnovitelných zdrojů a hodně tam svítí sluníčko, takže té energetické krize byly trochu ušetřeni. Ale ve finále dokázali vyprodukovat silný hospodářský růst, silný růst nominálních mezd.“