Fronty na máslo a šok z volných cen. Rok 1991 spustil utahování opasků

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dlouhá fronta se táhla několik stovek metrů prakticky přes celé Náměstí Míru v Praze. Především senioři čekali i desítky minut, než na ně dojde řada a budou si moci koupit několik kostek másla, které se prodávalo přímo z nákladního auta – o několik korun levněji než v běžné prodejně.

Byl začátek roku 1991 a lidé rok po pádu komunistického režimu poprvé na vlastní kůži poznali, co také obnáší cesta od centrálně plánované ekonomiky s pevně stanovenými cenami potravin a dalšího zboží směrem k volnému trhu. Kapitalismus tehdy plnou parou vstoupil do Československa.

Od ledna 1991 ceny vystřelily nahoru. Výjimkou nebylo ani dvojnásobné zdražení – jako například u zmíněného másla. Právě u něj se tehdy využíval i pouliční prodej za výhodnější cenu. Šlo na dračku. Za jediný den se ho prodalo i několik tun.

Tehdy se vžil termín „utahování opasků“ coby synonymum toho, že si občané a celá společnost nemohou dovolit žít nad poměry a zbytečně utrácet. Že musejí omezit spotřebu a šetřit, protože taková je doba a jinak to nejde. Tehdy na to většina veřejnosti ještě přistoupila, protože věřila tomu, že si opasek zase brzy povolí.

„Považoval jsem za zázrak, že to lidi pochopili. Vzali to jako nezbytný krok k obnovení tržního hospodářství,“ vzpomínal po letech ekonom Tomáš Ježek, který se zkraje devadesátek podílel na přípravě cenové liberalizace jako poradce tehdejšího federálního ministra financí Václava Klause.

Právě Klausovi, tehdejší hlavní postavě ekonomické transformace, je zmíněné přirovnání s utahováním opasků všeobecně přisuzováno, ale on se tomu bránil. Například v roce 1994 na mítinku ODS v Chomutově uvedl: „Sice je mi ten výrok přičítán, ale já jsem nikdy k utažení opasků nevyzval. Já mám jiné heslo. Utažení opasků je příliš pasivní. Jsem spíše pro to, abychom si vyhrnuli rukávy a něco udělali.“

K výroku se později přihlásil Miloš Zeman. „Počátkem devadesátých let jsem to byl já, kdo mluvil o utahování opasků,“ uvedl Zeman v lednu 2021 v rozhlasovém pořadu S prezidentem v Lánech. A jako pravdivé toto tvrzení následně potvrdil i web Demagog.cz.

A doložil, že Zeman termín použil už v lednu 1990 v rozhovoru pro Televizní noviny v Československé televizi: „Naším národním cílem by měl být návrat do vyspělé Evropy. Potřebujeme k tomu právě tu odloženou spotřebu, potřebujeme si utáhnout opasky.“

Také bývalý politik a bývalý předseda Občanské demokratické aliance Daniel Kroupa v lednu 2011 potvrdil, že Klaus „nikdy o utahování opasků nehovořil“. Klausova argumentace měla podle něj spíše opačný význam. Ale k liberalizaci cen v lednu 1991 se Václav Klaus hlásil a hlásí opakovaně. Spolu s liberalizací zahraničního obchodu, které nastalo ve stejný okamžik, to pokládá za „jeden z rozhodujících transformačních manévrů“.

„Byly to dvě radikální, odvážné a riskantní, ve stejný den realizované, v době svého provedení velmi ostře a konfliktně diskutované, mnohými naprosto odmítané systémové změny,“ uvedl Klaus u příležitosti pětadvacetiletého výročí této události v textu, který zveřejnil také na svém webu.

Podle Klause byly tyto dvě změny zásadním historickým přelomem, po němž teprve mohl začít fungovat skutečný trh včetně volné tvorby cen.

„Velmi rychle byla díky nim vytvořena na trhu rovnováha, stav v předcházející komunistické éře zcela nepředstavitelný. Ceny začaly odrážet a současně spoluvytvářet ekonomickou realitu. Centrální plánovač ztratil jakýkoli smysl své existence (a dodnes ji nenalezl, i když se o to pořád – v nejrůznějších převlecích pokouší),“ napsal Klaus.

Dodal, že šlo o revoluční změny, které vůbec nebyly samozřejmé. „Mnozí z našich spoluobčanů se jich báli – a bylo mezi námi i mnoho těch, kteří svými výroky dělali všechno pro to, aby se jich lidé důvod bát měli. Snažili se je co nejvíce vystrašit,“ konstatoval někdejší federální ministr financí.

Jeho tehdejší poradce, už citovaný Tomáš Ježek později potvrdil, že jinak než uvolením cen prakticky ze dne na den to udělat nešlo. „V tržní ekonomice jsou všechny hlavní informace obsaženy právě v cenách. Když ceny nefungují, je systém slepý. Bez liberalizace nebyl přechod k tržnímu hospodářství možný,“ řekl Ježek.

Podle něho existovaly názory, že by se měla liberalizace cen fázovat po kouskách. „To ale technicky nejde, ceny jsou provázané navzájem, dalo se to udělat jen takto, najednou,“ zdůraznil.

I tak byly ze sociálních důvodů z volné tvorby cen dočasně vyjmuty některé citlivé položky, jako například energie, nájemné nebo vodné a stočné. Nejvýraznější bylo skokové zdražení cen u potravin, protože ty komunistický režim dlouhodobě držel uměle na nízkých hodnotách.

Jak ukazují data Českého statistického úřadu, v roce 1989 si lidé z průměrné výplaty mohli koupit 1132 kilogramů chleba, o dva roky později to bylo jen 575 kilogramů, tedy téměř o polovinu méně.

Podobné to bylo u brambor. V roce sametové revoluce by výplata stačila na 1981 kilogramů, v roce 1991 na 957 kilogramů. A dále: Hovězí nebo rýže zdražily o třetinu, mléko dokonce o více než 60 procent.

„Klepaly se nám nohy, jak to lidi přijmou, zda se nenaštvou,“ vzpomínal Tomáš Ježek. Pro většinu lidí nebylo zdražení příjemné, nadávali, ale atmosféra ve společnosti byla skutečně nastavená tak, že úplně bezbolestně přechod od komunismu ke kapitalismu nenastane. „Nejhorší byl skutečně růst ceny základních potravin, ale nějak jsme se s tím vyrovnali,“ říká po letech pamětník těchto událostí, šedesátník Jan Bortlík.

Ostravský večerník zkraje ledna 1991 napsal: „Málokdo by chtěl chodit pro potraviny do obchodu s kufrem peněz, ale v pondělí 7. ledna bude třeba i na nákup mléka, drůbeže, ryb a hovězího o poznání více peněz.“ Oblíbený list pak ještě doporučil čtenářům, že by bylo dobré „namasírovat si peněženky“.

O tehdejším nastavení společnosti vypovídají výsledky voleb do Federálního shromáždění a České národní rady v červnu 1992, které s velkým náskokem vyhrála ODS v čele s Václavem Klausem. Straně, která byla hlavním tahounem reforem, daly hlas přibližně dva miliony obyvatel, což byla zhruba třetina ze všech voličů. Druhá skončila koalice Levý blok se 14 procenty.

Z dnešního pohledu se zdá být tento výsledek neuvěřitelný, inflace v roce 1991 totiž překročila padesát procent – něco takového by dnes už voliči vládní garnituře neodpustili. Inflaci se ale v následujících letech dařilo poměrně rychle snižovat, za tři roky už byla pod 10 procenty.

Cenová liberalizace byla prvním, avšak nikoli jediným důležitým krokem celého transformačního procesu. Ruku v ruce s ní šly privatizace státem vlastněného majetku a reforma daňového systému, stejně jako postupné uvolňování kurzu koruny a další kroky.

Do parlamentních voleb 1996 vyrazila ODS se sloganem „Dokázali jsme, že to dokážeme“, což mohlo vyvolávat dojem, že to nejhorší už má Česko za sebou a nastává očekávané uvolňování opasků. Mezitím se předsedou nenápadné České strany sociálně demokratické stal Miloš Zeman, který pro ČSSD získal jen o tři procenta méně hlasů než největší rival Václav Klaus z ODS.

Koaliční vláda z ODS, KDU-ČSL a ODA ve volbách neobhájila parlamentní většinu, vznikla menšinová vláda. Nastoupila recese a premiér Klaus v květnu 1997 představil dokument s názvem Stabilizační a ozdravný program vládní koalice. Ta v něm poprvé otevřeně přiznala chyby v hospodářské politice. A zároveň předložila souhrn opatření, která v nejbližší době povedou k dalšímu „utažení opasků“.

Jenže tehdy už byla nálada ve společnosti jiná. V roce 1998 se konaly předčasné volby, Klausova vláda padla a Miloš Zeman nakráčel hlavním vchodem do Strakovy akademie. Začala nová éra České republiky, i když ani v té se země bez „utahování opasků“ neobešla.