Článek
V řeporyjské kavárně bylo ve čtvrtek poměrně veselo. Už při vstupu byl slyšet smích bývalého starosty Pavla Novotného, který se po třech měsících vrátil z vězení. Lidé v kavárně ho zdravili, někteří se s ním také rovnou fotili.
„Udělal jsem si tu tiskové centrum,“ říká Novotný a ukazuje na stůl, kde leží klíče od auta, telefon a talíř, ve kterém je už jen jedna buchtička se šodó. „Cestou z Liberce jsem se najedl na účet Blesku v mekáči, říkal jsem jim, že se to asi prodraží,“ vtipkuje Novotný, který je stále zastupitelem. K výkonu trestu dodává, že nebyl v žádném „fešáckém vězení s alimentáři“, ale ve věznici s vysokým stupněm zabezpečení, kde byli lidé i za závažnou trestnou činnost.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, co se ve vězení naučil, proč skončil na samotce a jestli se plánuje v budoucnu opět ucházet o mandát starosty.
Když jsme spolu mluvili naposledy, chvíli před tím, než jste rezignoval, délku výkonu trestu jste označoval za „trapnou“ a vězení jste přirovnával ke škole v přírodě. Jak to vidíte po třech měsících v liberecké věznici?
Chtěl jsem naštvat lidi a naštval jsem tím to vězení, strašně. Zvlášť když jsem to tam pak přirovnal k pionýrskému táboru. Ale uznávám, že jsem provokoval. Realita je taková, že to nebyl pionýrský tábor ani náhodou. Personál v Liberci je vycepovaný, důstojnost je tam zachována za každou cenu, možnost obstarat si drogy je minimální. I když vím, že se ve věznicích fetuje hodně.
O zkušenosti z vězení chce mluvit s vlivnými
Původně jste ale nastoupil na Pankrác, odkud vás převezli do Liberce po pěti dnech. Co se stalo?
Já jsem nemohl být na Pankráci, byli tam ze mě hotoví, takže mě eskortovali takovou rychlostí, až jsem vlastně koukal. Oni totiž nechtějí známým lidem ukazovat pravou tvář vězeňství, stejně jako nechtějí, aby o ní psala média nebo o ní věděli politici. Protože to nefunguje, nedaří se to. Takže jsem skončil v Liberci, kde je to organizované, splňují standardy Evropské unie.
Kdy vám vlastně došlo, že to asi nebude taková sranda, jak jste to původně prezentoval?
Vlastně když mě eskortovali. Protože já jsem se na Pankráci hned rozjel, takže po pěti dnech utrum, pouta a směr Liberec. Já jsem měl poprvé v životě na ruce pouta. Jsem sice uličník, ale jsem také táta od dvou dětí a ta jízda autobusem mě vlastně dostala. Vedle mě seděl chlap s medvědem (pouta uchycená za pas pomocí pásku a kovového řetězu, pozn. red.), vzadu zakatrovaný cikán v takové „cele“, kolem vařiči, recidivisti, nějaký pašerák.
A pak člověk vidí couvat ten autobus, před kterým couvají členové eskorty se samopaly. To mě vlastně asi vážně dostalo.
Nicméně vím, že jste ani po tomto zážitku nevydržel zůstat „v lajně“. Dokonce jste skončil na samotce. Proč?
Nasekal jsem kázeňáky (kázeňské přestupky, pozn. red.), ale naschvál. Měl jsem uklízet věznici, ale nechtěl jsem pracovat. Ne proto, že toho nejsem schopen, ale protože jsem věděl, že na tu práci čekají jiní. Těm klukům se strhává sociální a zdravotní, navíc ta práce je nedůstojná, podle mě nemají ani minimální mzdu, peníze jim vlastně nezbývají, na nákupy mají 17 procent. A ceny v kantýně? To bych přirovnal k benzinkám, podle mě by to mělo odpovídat prostředí a možnostem… Ale to nebudu říkat do médií. O tom se budu bavit s vlivnými.
Takže oni tu práci potřebovali víc než já, já tam vydělávat vlastně nepotřeboval. Dostal jsem odstupné dvě stě tisíc, zároveň jsem zůstal zastupitelem. Tady vidíte, že je nějaká chyba v matrixu. Vlastně jsem měl víc peněz než jako starosta. No, a abych neutekl z otázky – když máte čtyři kázeňáky, končí to dírou. Ty první tři, to byly takové klukoviny. Ale v jednom případě jsem si počkal na civilní zaměstnankyni věznice. Chytil jsem ji prostě u něčeho, co se mi nelíbilo. Dalo by se to nazvat odepřením první pomoci.
„Vězni mi říkali doktore, nebo starosto“
To mě překvapuje, když jste před chvílí mluvil o tom, že tam všechno funguje, personál je organizovaný…
Tohle ale byla civilní zaměstnankyně, osobní selhání. Já tu sestru nebudu jmenovat – tedy v knížce Sběratel kázeňáků, kterou chystám, ji zmíním –, nicméně vím, že jich je málo, jsou vyhořelé, denně tam za nimi leze sto cikánů, že chtějí prášky, ale když tam někdo říká, že potřebuje doktora a je očividné, že ho potřebuje, a ona řekne, že „není“, ani se na něj nepovídá… tak to mi cukalo oko. Takže jsem udělal takovou scénu, že to skončilo tou dírou, takzvaně měkkou. Tam normálně mohou být lidi ve dvou, ale u mě nevěděli, koho mi dát, abych třeba nedostal pěstí, nechtěli to riskovat. Takže jsem skončil sám.
Zase tam byl asi čas na nějakou sebereflexi…
Jo, musím říct, že tam jsem asi celkem zpětně řešil nějaké věci. Ono to prostředí je taky nehezké, věci přibetonované k zemi, berou vám lůžkoviny, které dostanete až na noc. Kolem pavouci, sprcha jen dvakrát týdně. Takže jsem se pořád nějak omýval vodou, antiperspirant mi pak došel. Zas si umím představit, že jinde je to horší.
A jak jste vycházel se spoluvězni?
Spoluvězni byli neuvěřitelní. Nenarazil jsem na žádného konfliktního vězně, i když tam samozřejmě platí: „Facku dostaneš, facku dáš.“ Takže jsem dostal a taky jsem dal. Ale to jsou prostě věci mezi vězni. Zase si troufám říct, že mě tam měli rádi. Pomáhal jsem psát stížnosti, takže mi někteří říkali doktore, jiní zase starosto, Poláci mi tak říkali polsky. Já ale podtrhoval, že jsem bývalý starosta.
Taky jsem se tam naučil hodně věcí, ačkoliv nejsem zručný. Naučil jsem se skvěle koňovat (předávat si předměty přes okna pomocí malých lanek, pozn. red.), takže jsem tam měl třeba vločky s grankem.
A nechci se vytahovat, ale kdybych chtěl, ukradnu támhleto auto. Seděl jsem tam s lidmi, kteří otevřou jakékoliv dveře a je jim jedno, kolik stály. Takže jsem třeba hned volal manželce, ať koupí vibrační detektory, protože to jediné funguje. Ti kluci mi třeba říkali, že nejčastěji si otipují, jestli to má střechu, často lidé třeba nezavírají okna od světlíku, velká chyba. A sestře, která má ráda motorky, jsem zase říkal, ať si pořídí kotoučový zámek. Ti kluci mají na krádež tři minuty, vědí to a jen tohle je vlastně odradí.
Od vězňů jste očividně leccos pochytil. Naučil jste se taky něco o sobě?
Že bych měl víc myslet na svoje blízké. Rodina mi sice nic nevyčítá, mají mě rádi, ale musím k nim být zodpovědnější. Když jsem nastupoval na Pankrác, tak holky byly na táboře. Takže jsem se s nimi neviděl, na tábor jsem jim to volal. Ale zase mám výhodu, že se alespoň mám kam vrátit. Ti lidé ve vězení totiž často nemají kam jít, nemají rodinu, co za nimi stojí. Takže tohle tam taky bylo smutné, já jsem ale věděl, že se vrátím sem do Řeporyjí, ke svým holkám.
„Nebudu favorit voleb, budu černý kůň“
Jak to teď vlastně budete mít s funkcí? Neplánuje se třeba rezignace vašeho nástupce a váš návrat do úřadu?
Obávám se, že nedotáhnu ani mandát zastupitele, i když jsem ho tedy chtěl dotáhnout a pořád na tom pracuju. Starostou ale nebudu, říkal jsem, že bych to ani nechtěl, i když jsem si myslel na prvního místostarostu. Ale vypadá to tak, že se do toho vloží ministerstvo. Magistrát to rozhodnutí o mém odvolání odkládal, navíc jsme viděli, že ten zákon je teda doopravdy napsaný špatně, nikdo asi nepočítal s krátkými tresty a očividně nikdo moc nevěděl, co se mnou dělat. Ale z toho co vím, si myslím, že mandát nedotáhnu.
To ale neznamená, že v příštích volbách nemůžete znova kandidovat. Budete se chtít dál politicky angažovat? Z toho, jak se bavíme, mi i vyplynulo, že jste ve vězení zažil věci, které se vám nelíbily. Nechcete to třeba řešit skrze nějaký politický mandát?
Já jsem se politicky vyřídil, ne asi vězením, ale hlavně tou Slováčkovou. To mě bude mrzet asi už napořád. Zase v Řeporyjích mě ta komunita, ať jsem vyváděl, co jsem vyváděl, vždycky do té kmenové rady zvolila. Do příštích komunálních voleb patrně nepůjdu jako favorit, ale jsem na tu roli zvyklý. Budu černý kůň a asi tu budu i trochu zlobit. V zastupitelstvu jsem od roku 2010 a mám to rád, beru to jako poslání. Uvažuju taky, že bych se možná vrátil k novinařině.
Když to zmiňujete – minule jste mi sliboval obnovu Pankráckých listů, novou kérku nebo že si „povodíte“ šachový kroužek. Tak jak šly tyhle věci?
Novou kérku nemám, žena mi ji zakázala. Na Pankráci jsem byl chvíli, takže to nevyšlo a šachy jsem samozřejmě hrál, stejně jako poker. To se klukům z cimry hodilo, protože pak vybírali dlužní úpisy, mohli koupit mouku, nebo cukr. To jsou cenné komodity, stejně jako třeba kafe. Když mi ji manželka zabalila, říkal jsem si, k čemu mi ta Jihlavanka bude. No, pochopil jsem. Taky bych všem doporučil přinést si do vězení hodně tabáku.
Taky jsem tam hodně četl, 70 knih. Mohl jsem mít Bibli, naučnou a právnickou literaturu, chtěl bych dodělat kriminalistiku. Ale protože tam není co dělat, vyžádal jsem si z knihovny třeba polskou Ústavu v polštině. Četl jsem tam taky Kantůrkovou – Přítelkyně z domu smutku. Ono se to celé odehrává v cele, já to v cele četl. Víte, jaký je to pocit? No a knihy, které jsem si přinesl, jsem tam vlastně rozdal nebo věnoval knihovně. Odnesl jsem si jen Magora Jirouse.
Někde jsem taky četla, že jste tam mluvil s vězni o politice. Co jste si říkali?
Propagovat Petra Fialu nemělo cenu, ve vězení nejsou voliči Andreje Babiše. Tam jsou hlavně nevoliči, takže největší úkol byl vysvětlit těm opicím, že je důležité volit. Pak jsou tam taky ti, co volí extremisty, těm jsem zase říkal, že to jsou všechno lháři a podvodníci. Oni teda i ti chlapi tam jsou lháři a podvodníci, ale proto mě překvapilo, že se nechají balamutit. Když tam zase byl někdo, kdo volil Babiše, ptal jsem se proč. A oni říkali, že slíbil amnestii. Tak jsem měl bradu až na břicho a musel vysvětlovat, že amnestii vyhlašuje prezident, ne premiér.
