Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
O vítězi parlamentních voleb je už s největší pravděpodobností rozhodnuto, hnutí ANO si ve většině průzkumů udržuje náskok o zhruba deset procentních bodů už přes dva roky. Co je ale podstatně méně jasné, je podoba příští vlády. Přitom ta bude hrát zásadní roli, co se týče hospodářské politiky a ekonomického směřování Česka.
Ať už vládu sestaví kdokoli, zdědí poměrně přívětivou ekonomickou situaci. Ekonomika nyní roste meziročním tempem kolem 2,5 procenta. Stále je to o něco méně než před pandemií, i tak jsme ale v první třetině zemí EU.
Růst táhnou především spotřební výdaje domácností, které podporuje svižný růst reálných mezd i postupné snižování úspor. Inflace zůstává stabilní těsně nad dvěma procenty, nezaměstnanost i přes setrvalý nárůst v posledních dvou letech zůstává velmi nízká na 4,5 procenta a úrokové sazby rovněž klesly.
U spotřeby i kupní síly je třeba dodat, že obojí dohání značné manko z předchozích pěti let. Investice poslední rok a půl víceméně stagnují i přes slušný nárůst aktivity ve stavebnictví.
Obecně lze ale říct, že se naše ekonomika nachází v období konjunktury a svým momentálním růstem je oproti zbytku Evropy o něco napřed. To nám teoreticky dává vzácné okno příležitosti k provedení důležitých strukturálních reforem pro posílení dlouhodobého potenciálního růstu a znovunastartování konvergence k západním zemím.
V programech politických stran je ale takových reformních návrhů poskrovnu. Naopak se to v nich přímo hemží populistickými sliby, přídavky, výjimkami, úlevami a dalšími krátkodobými kroky, které v dlouhodobém horizontu pro ekonomický potenciál dělají minimum.
Velkou hrozbou jsou i další postupy z populistické příručky – eroze institucí státu a vlády práva, nárůst klientelismu a omezování hospodářské soutěže. To, jak jsou tyto instituce nepostradatelné pro dlouhodobý ekonomický rozvoj a růst, ukázali ve své dlouholeté práci laureáti loňské Nobelovy ceny za ekonomii Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson. A nedozírné následky zhoršení institucionální kvality vidíme dnes v Maďarsku a na Slovensku.
Taková vláda by Česko mohla přijít draho. V rámci predikcí povolebního vývoje jsme v publikované studii Oxford Economics vypracovali i negativní scénář, ve kterém hnutí ANO vládne s krajními populistickými stranami, ať už v koalici, nebo v menšinové vládě s jejich podporou. V takovém případě náš scénář založený na programových prohlášeních stran předpokládá silné zvýšení rozpočtového deficitu primárně skrze běžné výdaje a transfery, postupné zhoršení institucionální kvality a z toho plynoucí snížení důvěry finančních trhů.
Ekonomický účet by mohl být vysoký. Deficit by byl v průměru o 150 miliard (1,9 procenta HDP) vyšší. I přes prvotní nárůst HDP díky uvolněné fiskální politice by konečný dopad byl negativní právě kvůli zhoršení institucionální kvality a vyšším úrokovým sazbám v důsledku vyššího zadlužování.
Krátkodobě stimulovat poptávku je sice poměrně jednoduché, ale nekoncepční a ekonomika to v současnosti nepotřebuje. Zvýšení výdajů by nás dostihlo – státní dluh by v poměru k HDP vyrostl o čtyři procentní body na 47 procent HDP do konce volebního období a dostal by se na trajektorii narážející na dluhovou brzdu (55 procent) kolem roku 2033.
Inflace by se na konci volebního období pohybovala kolem tří procent. Výnos desetiletého státního dluhopisu by stoupl nad pět procent a dluhová služba by narostla na zhruba 180 miliard ročně. Od výnosů státních dluhopisů se odvíjí i řada sazeb na komerčních půjčkách – jak hypotéky, tak úvěry pro firmy. Vyšší cena peněz by tak brzdila investice a snižovala čisté příjmy domácností. Reálný HDP by v roce 2029 byl o 1,5 procenta nižší oproti základnímu scénáři a hrubý reálný disponibilní příjem domácností by klesl o 100 miliard (tedy 9500 korun na hlavu).
Světové finanční trhy jsou v posledních letech na riziko fiskálního rozhazování velmi citlivé. V roce 2022 stály v Británii premiérské křeslo Liz Trussovou, nyní se obávají dluhových problémů Francie. Ani Česko nezůstává bez povšimnutí. Od konce srpna vyrostl úrok na desetiletém státním dluhopisu o 30 bazických bodů na 4,5 procenta, nejvyšší hodnotu za poslední dva roky, právě v očekávání fiskálního rozhazování.
Při současném rozložení politických sil asi nelze po volbách čekat zázraky, co se ambiciózní a reformní hospodářské politiky týče. Pokud by nová vláda zavedla alespoň omezenou neutrální daňovou reformu (snížení zdanění práce kompenzované vyšším zdaněním spotřeby a majetku), vyústilo by to v mírně nižší inflaci díky nárůstu participace na trhu práce o zhruba 50 tisíc pracovníků.
Při současném navýšení investičních výdajů na infrastrukturu by byl reálný HDP na konci vládního období o půl procenta (30 miliard korun) vyšší než v základním scénáři. Pozitivní růstový efekt by přetrval i následně skrze nárůst ekonomického potenciálu díky vyšší kapitálové zásobě i pracovní síle a ve finále by zcela odmazal prvotní nárůst zadlužení. Vzhledem k nevýrazným volebním programům i politické realitě posledních let je toto asi maximum možného.
V Česku bohužel stále často ještě převládá myšlení, že státní rozpočet je cíl sám o sobě, a ne nástroj k dosažení cílů. V tom bychom se měli inspirovat od sousedního Polska, kde strategické veřejné investice výrazně přispěly k současnému růstovému zázraku. Stejně nebezpečné myšlení je ale tento nástroj zneužívat rozhazovačným způsobem.
Ale největším a všudypřítomným rizikem je neschopnost příští vlády – ať už v jakémkoli složení – využít současné období slušného ekonomického růstu k provedení nezbytných strukturálních reforem pro narovnání daňového systému, odbourání skrytých dluhů v obraně, infrastruktuře, energetice a vzdělávání a zvýšení ekonomického potenciálu. To by nás mohlo přijít opravdu draho.
