Z Havlových narozenin odvážela hosty StB, vzpomíná jeho tajemnice a kamarádka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Není mnoho lidí, kteří by se k Václavu Havlovi dostali tak blízko a tak dlouho s ním spolupracovali. Anna Freimanová se v roce 1975 seznámila se svým někdejším manželem Andrejem Krobem, který je označován za „dvorního“ režiséra Havlových her.

Krobovi měli chalupu na Hrádečku hned vedle Havlových. Tam se s nimi Freimanová záhy seznámila a také tam spolu dlouhé roky žili v hezkém sousedství. Po listopadu 1989 se dokonce stala Havlovou tajemnicí – nejprve v kanceláři na Rašínově nábřeží v Praze, poté se „přestěhovala“ na Pražský hrad. Od roku 2011 pracuje v Knihovně Václava Havla.

Václav Havel se narodil 5. října 1936, jaké byly oslavy jeho narozenin?

Vzpomínám si hlavně na ty, které slavil po návratu z vězení v roce 1983 a které se odehrávaly u něj doma na Rašínově nábřeží v Praze. Větší oslavy se konaly obvykle jen u kulatin, tedy například v roce 1986, kdy bylo Havlovi padesát. Jinak je slavil spíše v užším kruhu.

Větších oslav se účastnila opravdu spousta lidí. Bývalo to hodně neformální, takže nešlo jen o setkání s Vaškem, ale i s mnoha jinými zajímavými lidmi. Byly to takové ostrůvky svobody v nesvobodné době. A nemusely to být jen Havlovy narozeniny, ale i jiná setkání. Vždycky to bylo upřímné, povzbuzující.

Kdo na oslavy a další sedánky chodil?

Samozřejmě to byli lidé z Charty 77. V první řadě spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek, v té době jeden z nejbližších Vaškových kamarádů a spolupracovníků. Velmi dobře si rozuměli. Chodili tam i filozof Radim Palouš a jeho syn Martin, ale také spisovatelé Ludvík Vaculík nebo Pavel Kohout. Vlastně celá ta parta zakázaných spisovatelů.

Mezi zvanými bývali i disidenti Petr Pithart, Pavel Rychetský, Anna Šabatová nebo Petr Uhl, samozřejmě Němcovi, Bendovi a další. Vzpomínám si také na několik stařenek a stařečků – byli to ještě známí rodičů Václava Havla. Vždycky tam seděly dvě, tři dámy jakoby vystřižené z prvorepublikové černobílé fotografie a vedle nich stejně elegantní dědečkové.

Co se nejvíce probíralo? Politika?

Témata byla spíše taková rozptýlená. Chodili tam třeba také lidé z undergroundu, takže se probírala i nezávislá kultura. Ke konci 80. let se už neoficiální a oficiální umělecké prostředí začalo promíchávat, takže se různých akcí účastnila i mladší generace. Vedle zakázaného dramatika Josefa Topola nebo herečky Vlasty Chramostové jsem se tam seznámila například s mladým Karlem Steigerwaldem.

Okolo Václava se obvykle vytvořilo takové to chartistické debatní jádro, samozřejmě že se probírala také aktuální politika. Vždycky bylo co řešit, vlastně pořád pracovali, oslava neoslava. Vašek pak mezi různými skupinkami procházel a dával se do řeči s dalšími hosty.

Stávalo se, že by komunistická StB některé hosty k Havlovi nepustila, nebo je odvedla přímo z oslavy?

Samozřejmě otravovala, stávalo se to i při společných oslavách s bratrem Ivanem, který měl narozeniny jen o necelý týden po Václavovi. Odvážela některé lidi, jiné tam ani nepustila.

A co narozeniny v době, kdy už byl Václav Havel prezidentem?

Oslavy po roce 1989 si moc dobře pamatuji, to už jsem je pomáhala i organizovat. Největší byly samozřejmě Václavovy šedesátiny v roce 1996. Oslava se odehrála v pražském divadle Archa, které bylo po okraj zaplněno ze širokého společenského spektra – od rodiny a přátel přes spolupracovníky, divadelníky, undergroundové hudebníky v čele s Martinem Jirousem až po ministry. Hrálo se tam divadlo, předčítaly různé texty, zahrál Pražský výběr nebo Jaroslav Hutka. Bylo to opravdu velké.

Jaké dárky dělaly Havlovi radost?

Řekla bych, že byl skromný a na žádné velké dary si nepotrpěl. Co potřeboval nebo chtěl, to si koupil sám. Myslím, že si i sám rád vybíral. Pokud bych měla říct, co mu udělalo radost, byly to například knížky nebo obrazy, měl rád výtvarné umění. Můj manžel, Andrej Krob, mu ale například dal k šedesátinám kousek prkna z jeviště.

Jak si připomenete letošní 89. výročí narozenin v Knihovně Václava Havla?

Právě si je připomínáme. Ve středu se uskutečnila konference u příležitosti předání Ceny Václava Havla za lidská práva. Každé narozeniny se prolínají naším programem. Teď už se zaměřujeme na příští rok, kdy si připomeneme 90. výročí Havlova narození.

Sami sobě jsme si v knihovně zadali úkol zamyslet se nad tím, proč je vlastně zapotřebí Václava Havla připomínat. Prakticky každý z našeho kolektivu se k tomu vyjádřil. Zajímavé je, že zhruba polovina z nás s Václavem ještě pracovala, druhá část ho zná jen zprostředkovaně, z jeho divadelních her nebo z práce v knihovně.

Co z toho vyplynulo?

Sešlo se hodně názorů a pohledů, výsledek je opravdu zajímavý. Například mladší kolegy zaujal už samotný Havlův životní příběh, od dramatika přes disidenta a politického vězně až k prezidentovi republiky. Ti, co ho osobně poznali, zase připomínali jeho povahu, charakter.

Nazvala jsem si ty podněty od kolegů Cestou za smyslem a shrnula je do osmi bodů nebo hodnot. Společně jsme se dohodli, že mohou představovat jakýsi havlovský etický a duchovní kompas – něco jako výzvu k dialogu, odpovědnosti a lidskosti. Vnímáme to jako možnou odpověď na nejistotu a strach, která dnešní hektická, polarizovaná doba přináší.

Jaké hodnoty to jsou?

Je to hledání, pravda, smysl, respekt, odpovědnost, identita, komunikace a naděje.

To jsou hodně široké okruhy, jak byste je více vysvětlila?

Ano, jsou to vlastně hodně obecné a obyčejné pojmy, které jako jakési navigační body procházejí životem a dílem Václava Havla. O kterých přemýšlel a které pro něj byly důležité. Ve vztahu k současnosti mohou inspirovat a vyvolávat mnoho zásadních otázek.

Například k čemu můžeme mít v dnešní komplikované době plné dezinformací respekt? Existuje nějaká autorita, řád, systém, k němuž mají lidé respekt? To je přece velmi silné téma. Stejně jako k čemu tu jsme, co dává životu smysl? Jsou to otázky, které si může klást každý i dnes.

Proč jste třeba vybrali hledání?

To s tím, co jsem teď řekla, vlastně také souvisí. Znamená to mimo jiné snahu poznávat, učit se, být zvědavý, hledat životní cesty, orientovat se v současném chaosu.

Termín pravda odkazuje na známý Havlův výrok, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí?

Může to znít trochu pateticky, ale Václav se skutečně neustále snažil o život v pravdě, i když se mu to samozřejmě pokaždé nedařilo. Život v pravdě je vlastně věčný proces, něco, o co se musíme snažit celý život, i přes různé chyby a pády, které nás potkávají a mnohdy si je sami způsobujeme. Termín „pravda“ není něco stálého a jednoznačně definovaného. Mám ráda citát z Havlovy hry Pokoušení: „… pravda není přece jen to, co si myslíme, ale i to, proč, komu a za jakých okolností to říkáme!“ A teď o tom přemýšlejme.

S tím souvisí i odpovědnost?

To bylo Vaškovo zásadní téma: odpovědnost k životu, k sobě, ale také k ostatním lidem, ke společnosti, k tomu, co se kolem nás děje, k přírodě a tak dále. Další velké téma nejen v jeho hrách, ale především v životě byla identita, svébytnost – buď svůj, drž se svých hodnot. Když nemyslíš a tupě se přizpůsobíš, ztrácíš sám sebe.

Vlastně všechna tato témata se prolínají jeho tvorbou, a to i díky Václavovu smyslu pro jazyk a umění formulovat, poslouchat druhé a komunikovat. Jeho respekt ke slovu, snaha domluvit se a vzájemně si porozumět je, myslím, velmi inspirativní právě dnes.

Ještě máte na seznamu slovo naděje.

Ano, naděje je možná vyvrcholením, cílem naší cesty. To také není nic jistého, pevně daného, spíše jde o něco, co je potřeba stále hledat. Když byl Václav Havel na přelomu 70. a 80. let na čtyři roky ve vězení, byla to pro něj hrozně těžká zkušenost. Složitě se s tím vyrovnával, dá se říct, že byl na dně. Aby se nezbláznil, pomohl si nakonec tím, že si začal dělat pořádek v duši psaním dopisů své ženě Olze, které později vyšly i knižně.

V nich také rozebíral témata, o nichž se teď bavíme. Přemýšlel tehdy o člověku a jeho odpovědnosti, o tom, co nás i smrt přesahuje. V naprosto beznadějné situaci hledal novou naději, a tu mu nabídlo psaní. Mimochodem: když Václava pustili, také se u Havlů doma konala velká oslava, která se podobala oslavě narozenin.

Jak chcete všechna témata, o nichž jste mluvila, promítnout do vzpomínkových akcí na Václava Havla v následujících měsících?

Konkrétní plán právě vzniká. Rádi bychom tato témata, okruhy, otázky propsali do programu Knihovny Václava Havla v celé jeho pestré škále činností.

Připravujeme Semestr Havel – sérii přednášek ředitele Tomáše Sedláčka na téma esejí Václava Havla. Počítáme s debatami mladých i starších zajímavých osobností v Praze i v regionech, samozřejmostí budou vzdělávací programy a knihy. V jednání je i naše účast na Frankfurtském knižním festivalu, na výstavách spolupracujeme s Českými centry i Městskou knihovnou v Praze.

Dáme samozřejmě také slovo Václavu Havlovi – dramatikovi, především ve scénických čteních. Samozřejmě chystáme výroční Cenu Václava Havla za lidská práva. Vyvrcholením havlovského roku bude týdenní festival v našem klubu v Ostrovní ulici v Praze.

Nejde nám ale jen o Václava Havla jako významnou osobnost českých dějin. Jde nám především o dnešek – o naši současnost a o to, čím nás může právě on inspirovat, oslovit, nebo i provokovat k zamyšlení.

Článek vznikl ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla