Olga Havlová

První dáma Československé i České republiky stála po boku svého muže napříč obdobím, které změnilo politickou i sociální scénu celé země. Olga Havlová byla v mnohém národní ikonou. Její osobitý přístup k životu a nekonečný elán dodával vítr do plachet nejen jejímu muži, ale především celému národu, kterému byla inspirací.

Olga Havlová, rozená Šplíchalová, se narodila do chudé dělnické rodiny na pražském Žižkově. Přestože poměry rodiny byly velice skromné, Olga od mala navštěvovala filmová a divadelní představení. Spoustu času trávila také v knihovně. Ke kultuře si vybudovala vřelý vztah a ve svých dvaceti letech dokonce začala hrát v divadle.

Během mládí vystřídala Olga řadu zaměstnání. Pracovala jako prodavačka, skladnice nebo účetní. Krátce po vyučení v mešťanské škole začala pracovat v Baťově továrně, kde se jí jeden ze strojů, se kterými přicházela denně do styku, usekl čtyři prsty na levé ruce. Po zbytek života svůj hendikep skrývala. Často nosila rukavičky nebo šátek, a tak si zranění málokdo všiml.

Olga se seznámila se svým budoucím manželem během padesátých let. Stalo se tomu tak v pražské kavárně Slavia, kde Havel rád chodíval filozofovat nad šálkem dobré kávy. Přestože pocházeli ze zcela odlišných poměrů, v roce 1964 se vzali. V té době byla Havlova role umělce na výsluní. V roce 1963 napsal svou první velkou hru a pravidelně přispíval do několika divadelních periodik, přičemž účinkoval v Divadle Na zábradlí, kde byla Olga uvaděčkou.

Během manželovy role coby politika mu byla Olga ve všem oporou. Když byl Havel vězněn v letech 1979 až 1983, Olga se aktivně starala o manželovu disidentskou činnost a převzala vedení nad pravidelnými schůzkami, které Havel vedl s ostatními disidenty. Po pádu totalitního režimu v České republice se Olga naplno věnovala dobročinným aktivitám. V roce 1990 založila nadaci “Výbor dobré vůle” a podpořila tím jedince s hendikepem, kterým pomáhala zařadit se do společnosti.

Charitativní činnost ji naplňovala. Spoustu času trávila mezi seniory, dětmi a lidmi s hendikepem, až sama onemocněla v roce 1994. Proti zákeřné rakovině bojovala až do roku 1996, kdy svůj boj prohrála. Posmrtně jí byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za zásluhy o demokracii a lidská práva a byla po ní pojmenována řada institucí po celé republice.