Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Toho dne se Izraelcům zhmotnila nejtemnější noční můra. Občané židovského státu ztratili pocit bezpečí, který v pantoflích a u kuchyňského stolu hledáme všichni. Šok vystřídala pudová nenávist, která je nejrychlejší cestou k překonání všudypřítomného, paralyzujícího strachu. To je přirozené.
Na vlně vyhroceného odporu vůči všemu palestinskému začala hbitě surfovat krajně pravicová vláda, která co do příchylnosti k extremismu nemá v dějinách země obdoby. Izrael už v Gaze dávno nevede (legitimní) boj s teroristy z hnutí Hamás. Ba ani snad pochopitelnou, přesto nepřijatelnou trestnou výpravu proti Palestincům (jako celku). Blouzniví teokraté v čele země cítí šanci uskutečnit expanzivní sny, které se donedávna zdály utopické i nemravné. Nepokrytě žádají odsun Palestinců z jejich území, která tito politici považují za historicky židovská.
Nepřítelem jim je také demokracie samotná, o trhu nemluvě. Premiér Benjamin Netanjahu žádá všechnu moc politikům (rozuměj sobě) a filozofuje o ekonomické soběstačnosti. Ministr financí Becal'el Smotrič nabádá k následování náboženských pravidel, což povede k prosperitě doručené shůry.
Izrael se dnes místy jeví jako karikatura otevřené společnosti, za niž se považuje. Kdysi diskrétní diplomaté netlumí mezinárodní vášně, naopak. Vojáci dostali pokyn do zdecimovaného Pásma vysílat tlampači premiérovu řeč z OSN. Úkol hodný politruků přemožených pýchou.
Ministr pro diasporu a boj s antisemitismem pozval na návštěvu nechvalně proslulého britského extremistu Tommyho Robinsona, před kterými ho důrazně varovali nejen ostrovní židé. Urážky evropských vůdců jsou na denním pořádku, ponižování naivních, každopádně neozbrojených aktivistů jakbysmet. Neuplyne den, aby média s údivem neinformovala o další arogantní alotrii izraelské pravice.
Není divu, že se Izrael ocitl v izolaci. Diplomatické. Společenské. Lidské. Bezprostředně po 7. říjnu přitom svět s napadenými bez nadsázky dýchal (nebo to alespoň předstíral). Dnes je situace opačná: podle sociologů už Palestincům straní i obyčejní Američané. O Evropanech nemluvě.
Vládnoucí židovští extremisté mají rutinní vysvětlení: nenávidí nás, vždy to byli antisemité! Zoufalí izraelští demokraté denně vycházejí do ulic, aby sebe i cizinu ujistili, že ne všichni v jejich zemi přemýšlejí stejně. Možná vyhrají volby, které proběhnou příští rok. Izraelská demokracie si jistě oddechne.
I nynější opozice se ale týká nezbytná léčba říjnového traumatu, pokud se tedy bude chtít naplno vrátit do západního mainstreamu. Podle nedávného průzkumu institutu IDI tři čtvrtiny Izraelců odmítají existenci palestinského státu. A pouhá dvě procenta považují utrpení Arabů za podstatný důvod pro konec války v Pásmu.
Bez spojenců zůstává Izrael ve vlastním regionu. Sázka na bohaté státy Zálivu je riskantní. Vychází totiž z Netanjahuova předpokladu, že movití Arabové upřednostní zisk před pochybnou solidaritou s Palestinci, se kterými namnoze ztratili trpělivost. Ano, vládci ropných monarchií upřímně obdivují izraelskou zběhlost v technologiích, a tu si také hodlají koupit. Jejich náklonnost k židovskému státu je ale přímo úměrná prospěchu, který jim z vazeb na Izrael plyne. Nejde o bratrství, jen partnerství, které rozhodně není věčné.
Izrael se ze 7. října 2023 dosud nevzpamatoval. To je samozřejmé, podobné rány se hojí desetiletí. Smutné je, že se izraelská společnost o opravdovou léčbu traumatu ani náznakem nepokusila. Tím, že Izraelci způsobí utrpení jiným, vlastní bolest a vztek nepřekonají. Naopak, už nebudou jen obětí, ale i viníkem. Viníkem, který navíc své činy bagatelizuje. Pokud Hamás před dvěma roky zamýšlel zasáhnout židovská srdce a naplnit je nenávistí, přinejmenším zčásti uspěl. A vyléčit se mohou Izraelci jen sami.
