Přímo z ovčích ostrovů: Nemáme tajemství! Foťte a natáčejte, co chcete

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tórshavn, hlavní město, může působit na první pohled ospale. Ale stačí pár minut na ulici a pochopíte, že ospalost je tu jen jiná forma klidu. Vždyť tu žije 13 tisíc obyvatel, tedy asi čtvrtina všech občanů Faerských ostrovů.

Z přístavu voní čerstvě nalovené, ale i sušené ryby, mezi dřevěnými domky, jimž dominuje přímo u studeného Atlantiku sídlo vlády i ministerstva zahraničí, se třepotá vlajka s červenomodrým křížem na bílém poli. A vlastně za rohem, necelé dva kilometry do kopce, se zvedá nový stadion Tórsvøllur s dominantními reflektory, kde bude dnes pokračovat světová kvalifikace české reprezentace.

Ke stadionu se váže nejedna zajímavost. Třeba téměř celé dřevěné obložení pochází z Polska, protože na Faerech prostě není les.

Z jedné strany moře, z druhé mlha. A uprostřed všeho – fotbal, který tu není jen sportem, ale kusem existence.

A taky jsou tady ovce.

Všude.

Prý 70 tisíc a ubečená komunita se udržuje každý rok zhruba ve stejném stavu.

Tórsvøllur je víc než stadion. Jde o moderní architektonickou dominantu Tórshavnu, kterou nelze přehlédnout z jakékoliv příjezdové silnice k hlavnímu městu. Světelné reflektory vystupují vzhůru jako chapadla.

Umělý trávník se vyhřívá energií ze spalovny odpadu, svítí se díky dalším obnovitelným zdrojům, na ovčích ostrovech přirozeně nejvíce z větrných elektráren.

Stadion dostává i zevnitř nový háv. „VIP prostory jsme museli přestavět na nátlak UEFA,“ stěžuje si naoko manažer komunikace fotbalového svazu Hans Erik Danielsen. Prý proto, aby stadion odpovídal i takzvaně byznys standardům. Přesto působí skandinávsky jednoduše, přirozeně, mile.

Na Faerech zní VIP trochu cize. Tady totiž všichni sedí spolu.

Firmy si boxy v prostorách Tórsvølluru pronajímají na dva roky a mohou je využívat kdykoliv, samozřejmě i když se v aréně nic nekoná. Vstupenka do VIP stojí pro mezistátní zápasy tisíc faerských korun, běžná mezi stovkou a dvěma sty.

A když není zápas, občas se tam koná koncert. Vystoupili tu Elton John i Bryan Adams – přiletěli soukromými letadly, která přistávala mezi dvěma mlhami a jedním kopcem pár metrů od oceánu.

Mnoho umělců, ale ani fotbalových národních týmů, se na daleké Faery nehrne. Právě kvůli ztížené logistice či počasí. Statistika má přesné údaje o tom, že tamní reprezentace na domácích trávnících hostila za posledních 21 let při přípravných duelech jen tři soupeře. Právě ti byli ochotní přicestovat.

„Je těžké sem někoho dostat,“ přiznává Danielsen. Proto Faeřané s nadšením kvitují zavedení Ligy národů, která nahrazuje přípravné zápasy. Pořád se o něco hraje, ale hlavně soupeři už musejí přijet i na ostrovy. Celkem je jich 18, leží v severním Atlantiku mezi Skotskem, Norskem a Islandem. Jejich osídlení se datuje do středověku, nyní jsou všechny s výjimkou nejmenšího Lítla Dímun trvale obydlené.

„Foťte, natáčejte všechno, co chcete. My nemáme žádné tajnosti,“ vybízí s úsměvem při prohlídce kanceláří fotbalového svazu Hans Erik. Není to póza. Tady se opravdu nic neschovává.

Erik mluví klidně, tak jak to umí jen lidé, kterým vítr denně tvaruje myšlenky. Nyní má tři desítky kolegů. Před třiceti lety jen dva. I to dokumentuje, jak se fotbal na Faerských ostrovech vzmáhá, rozrůstá a získává na důležitosti.

„Vidíte, něco se za tu dobu přece jen změnilo,“ dodá suše a otevře dveře kabiny číslo 5, kterou za pár hodin obsadí česká reprezentace. Dá se o ní říct, že je luxusní, členitá a dostatečné prostorná. Místní si dávají záležet, aby byli dobrými hostiteli, stejně jako v poslední nejzapadlejší vísce. I soupeři dopřejí vše potřebné.

Na české hráče čeká ochlazující bazének s náramně studenou vodou, ale také stůl s nezaměnitelným designem fotbalového hřiště či dobře vybavené lékařské zázemí.

Na chodbě před kabinou, odkud to budou mít Souček a spol. jen patnáct metrů na hřiště, visí defibrilátor, ostatně jako na hodně místech po celé zemi. Bezpečnost na prvním místě. To na Faerech skutečně platí. Však se také není čeho obávat, protože jde zřejmě o nejbezpečnější zemi na světě. Ve vězení tady sedí nejméně lidí na počet obyvatel.

Na zdech v útrobách stadionu Tórsvøllur visí fotografie, jak Faeřané slavili překvapivé výhry nad Rakouskem a Tureckem v kvalifikacích, z reproduktorů hraje tichá hudba a ve vzduchu je zvláštní směs vlhkosti a hrdosti. Buďte si jistí, že na zdech brzy přibude i vzpomínka na čtvrteční úžasný večer, kdy národní tým senzačně rozprášil 4:0 Černou Horu.

Ve foyer stadionu je volně přístupná síň slávy faerského fotbalu, nacházejí se tam cenné artefakty – plakety, dresy, poháry, kopačky či brankářské rukavice místních hrdinů. Zůstávají stále na svých místech. Faeřané prostě nekradou, neškodí si.

Nedaleko se suší ručníky a dresy reprezentantů. Prádelna je totiž hned za rohem. Redakce Seznam Zpráv prošla celý stadion. Od hřiště až po sklad, kde od stropu visí dresy ze všech zápasů, které Faeřané kdy odehráli. A nejen prádelnou, ale i částí stadionu se line vůně.

Na stěnách neuvidíte žádné marketingové slogany, jen jednoduché heslo: Vit spæla fyri Føroyar – Hrajeme za Faerské ostrovy.

Tiskové středisko má kapacitu 64 míst. Na velké soupeře dorazí polovina, na menší zápasy pět novinářů.

„Na zářijovou kvalifikaci proti Chorvatsku jsme měli skoro vyprodáno, na Česko asi nebude,“ přizná Danielsen s typickou severskou upřímností.

Studio České televize, která duel vysílá (od 18:00 našeho času), bude stát přímo na ploše – i to je zdejší přístup: blízkost, ne okázalost.

Faerské ostrovy jsou zvláštním místem z pohledu Středoevropana. Patří Dánsku, ale žijí si po svém. Mají vlastní vládu, vlastní jazyk, zelené pasy (na rozdíl od dánských červených) a předsedu vlády – v Kodani vystudovaného právníka Aksela V. Johannesena, který kdysi býval advokátem v Tórshavnu, později také ministrem zdravotnictví i financí.

Dánský král Frederik X. je sice formálně panovníkem, ovšem Faeřané si dávno vládnou sami.

Na rozloze 1 396 kilometrů čtverečních žije jen něco přes 54 tisíc lidí – zhruba jako v kdejakém českém okresním městě. A přesto mají prvoligovou soutěž s deseti kluby a druholigovou dokonce s jedenácti, též reprezentace mužů a žen, síň slávy a stadiony i tam, kde končí silnice.

Třeba ve vesnici Dalur na ostrově Sandoy. Tam, kde stojí poslední dům pod útesy, je i malé hřiště s brankami a umělou trávou. „Jinak by to nešlo,“ vysvětluje Danielsen a doplňuje: „Na podzim by to všechno sežral déšť. Umělka je naše jistota.“

Na Faerských ostrovech totiž neprší jen občas. Tady prší (a fouká) skoro pořád.

Hlavními konkurenty fotbalu nejsou peníze ani politika, ale házená a počasí. Například v městečku Vestmanna na západním pobřeží největšího ostrova Streymoy má házená pořád navrch, ale fotbal získává mladé. Přitom většina fotbalistů z prvoligových klubů, kterou sponzoruje nejstarší a největší místní banka Betri, zůstává poloprofesionály.

Nejlépe placený hráč momentálně vedoucího týmu první ligy KÍ Klaksvík bere asi 60 tisíc faerských korun měsíčně, tedy i dánských, v přepočtu 195 tisíc českých korun. Na ostrovech se to považuje za krásný výdělek.

A právě Klaksvík, přístavní město, druhé největší se čtyřmi a půl tisíci obyvatel, ležící zhruba 50 minut jízdy od Tórshavnu, je chloubou faerského fotbalu posledních let.

Klub si dokázal předloni proklestit cestu předkoly až do skupiny evropských pohárů. Zůstává tak symbolem toho, že i z konce světa se dá dohlédnout až do Konferenční ligy a v ní získat čtyři body.

Cestování autem za fotbalem na Faerech je bezpečné, bez nehod. Maximální rychlost 80 kilometrů v hodině tomu samozřejmě nahrává. Navíc tady se nespěchá a všude je to kousek. Trasa mezi nejvzdálenějšími městečky na jihozápadním a severovýchodním ostrově měří 150 kilometrů, ale je nutné počítat s třemi a půl hodinami jízdy.

Když se na Faerech hraje liga, nikdo se nemusí bát dopravních zácp, všichni najdou místo na zaparkování. I proto, že pár desítek diváků ze stovky, pár stovek návštěvníků přijde pěšky. Třeba v městečku Eiði se 621 obyvateli.

Tam, na hlavním ostrově, sídlí klub EB/Streymur, momentálně šestý v tabulce. Během poločasové přestávky, ledva odejde 22 poloprofesionálů do šaten, vtrhnou na hřiště děti, kopou si na branky či odehrají vlastní zápas. Nikdo je nevyhání. Naopak – dospělí si dají kávu, koukají, tleskají, povzbuzují.

„Hřiště jsou všude otevřená. Tedy až na Tórsvøllur. Každý si může kdykoli přijít zakopat, i na těch prvoligových. A je jedno jestli v Eiði či v Klaksvíku,“ popisuje Leivur Frederiksen, zástupce ředitele školy Sankta Frans Skúli v Tórshavnu. Vysvětlení je jednoduché.

Umělá tráva.

„Na všech stadionech je dobře udělaná. A nezničí se,“ dodává Frederiksen. I proto je o fotbal mezi mladými Faeřany takový zájem.

Důkazem je jedno obyčejné nedělní dopoledne.

Klaksvík se probouzí, kolem stadionu místního klubu KÍ s názvem Við Djúpumýrar nabírají kondici amatérští běžci. Někteří se zastaví a domlouvají se, že si půjdou odpoledne zakopat.

Turisté se podivují nad tím, že se bez problémů dostanou do hlediště útulného stadionku. Žádná zamčená brána, jen volný vstup. A z jedné tribuny za brankou se nabízí úžasný výhled na protilehlou stranu, nad níž se tyčí zeleně porostlá hora. Stejně jako u pražských Bohemians z Vršovic se dá sledovat fotbal přímo z oken sousedících domů.

Faeřané si zakládají na tom, že reprezentace je opravdu jejich. Nikdy za tu mužskou nenastoupil někdo, kde by nebyl stoprocentně místní. Neberou přistěhovalce, pokud nemají skutečné faerské kořeny. Výjimkou by mohli být Dánové.

„Rodilí Dánové by za faerskou reprezentaci hrát mohli, ale faerský svaz má politiku, že by museli mít předky přímo z ostrovů. Tedy rodiče či prarodiče. Chceme zůstat čistí,“ řekl Danielsen: „Máme už pár kluků, co se tu narodili, ale jejich rodiče přišli odjinud. Ti už jsou naši.“

Chcete příklad? Třeba Géza Dávid Turi. Působí v klubu Grimsby Town ve čtvrté anglické lize, narodil se a vyrostl na Faerských ostrovech. Oba jeho rodiče pocházejí z Maďarska. Otec Géza, bývalý brankář, odešel v roce 2006 z Tatabányai SC na Faery, kde prošel třemi kluby, až zakotvil v Klaksvíku, kde stále trénuje gólmany.

Útočník Samuel Chuckwudi má podstatný kus rodiny v Nigérii, jeho matka je Faerčanka, on teď hraje za SJK Seinäjoki ve Finsku. Taky u záložníka Noaha Mnenyho jen podle jména poznáte, že něco nesedí.

Všichni jsou rodáci z Faerských ostrovů a než poprvé nastoupili za tamní reprezentaci, vůbec neměli pochyby, že dělají správně: „Jsme přece z ostrovů.“

Bude to pro český tým dnes hodně složité, byť z pohledu statistik by mělo jít o zápas Davida s Goliášem. Čechům patří v žebříčku FIFA 39. příčka, zatímco Faeřané jsou téměř o sto míst níže, přesně 136. Ale tady, v zemi, jejíž mužskou reprezentaci trénuje vystudovaný a dříve píšící novinář, také spisovatel a autor detektivních románů Eyðun Klakstein, se na čísla moc nehraje.

Hraje se pro radost.

A pro příběh.

„Když se vyhraje, slavíme v přístavu,“ nahodí s úsměvem fandové. „A když prohrajeme, slavíme v přístavu taky. Jen se víc zpívá než křičí.“

A tak v podvečer, až česká výprava vyjde z kabiny číslo pět, bude se z tribun ozývat vítr, bubny a klidné hlasy těch, kteří žijí mezi oceánem a snem.

Na Faerských ostrovech totiž fotbal není jen hra.

Je to způsob, jak říct světu, že i tady – na konci mapy – má smysl kopnout do míče.