Klimatický obrat. Co znamená slib, jaký svět od Číny ještě neslyšel?

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na klimatickém summitu Organizace spojených národů na konci září představil čínský prezident Si Ťin-pching dlouho očekávané cíle, které mají definovat klimatickou politiku země až do roku 2035. Nešlo o čistě kosmetické úpravy. Naopak, Peking slíbil absolutní snížení všech svých emisí skleníkových plynů.

Čína je přitom „emisní velmocí“. V letech 2023 a také 2024 vypustila do atmosféry mezi 12 a 13 miliardami tun (tj. gigatun) CO₂ (respektive ekvivalentu CO₂, tedy včetně jiných skleníkových plynů „přepočítaných“ na CO₂). To představuje zhruba něco přes třetinu celkového množství skleníkových emisí a znamená to, že Čína dnes vypouští více skleníkových plynů než všechny ostatní rozvinuté země dohromady.

Další kroky Pekingu tak do značné míry určí, jak bude vypadat svět, ve kterém budeme žít v příštích desetiletích i z klimatického hlediska.

Oznámení proto vyvolalo vlnu otázek. Jde o ambiciózní průlom? Nebo jen o chytrý, pragmatický krok vlády, která slibuje něco, o čem díky drtivému nástupu obnovitelných zdrojů ví, že to snadno splní? A co to znamená pro nás v Evropě?

Hlavní čínský závazek nově zní: snížit do roku 2035 všechny skleníkové plyny o 7 až 10 %. Což možná nezní příliš inovativně nebo zajímavě – Evropa má v plánu snížit do roku 2030 emise o 55 procent proti roku 1990 –, ovšem z hlediska dosavadního postoje Pekingu slib obsahuje dvě zásadní novinky.

Zaprvé, je to vůbec poprvé, kdy Čína oznámila cíl snižování množství emisí. Předchozí závazky Pekingu uváděly, že země sníží množství emisí na jednotku HDP: ekonomika mohla dál růst a celkové emise s ní mohly také stoupat. Na každou vydělanou korunu (či spíše jüan) se mělo vyprodukovat méně znečištění.

V období 2021-2025 například bylo plánem snížit uhlíkovou intenzitu o 18 %. Mimochodem, i když výsledky za rok 2025 nemáme ještě k dispozici, je prakticky jisté, že tento cíl se naplnit nepodaří. V letech 2020 až 2024 se Číně povedlo snížit emisní intenzitu pouze o 8 %, takže za rok letošní by musela klesnout zhruba o 10 procent. V předcházející pětiletce, tedy v období 2015 až 2020 se cíl splnit podařilo a uhlíková intenzita klesla o 18,8 % (plán byl znovu 18 %).

Zadruhé se závazek poprvé vztahuje na všechny skleníkové plyny, nikoli jen na oxid uhličitý. Čína totiž v rámci svého dosavadního přístupu známého jako strategie „dvojího uhlíku“ slibovala jen to, že emise CO₂ dosáhnou vrcholu někdy před rokem 2030 a v roce 2060 bude „uhlíkově neutrální“. Silné skleníkové plyny, jako jsou metan ze zemědělství nebo oxid dusný z průmyslu, do něj nebyly zahrnuty.

I tak mají oznámení svá „čínská specifika“. Tím hlavním je, že cíle Pekingu není tak jednoduché přepočítat na absolutní čísla, jak by se mohlo zdát. Cíl je totiž definován jako snížení oproti budoucímu vrcholu – který by měl přijít neznámo kdy, ale (snad) někdy před rokem 2030. Jde tedy o zásadní rozdíl oproti přístupu Evropské unie nebo Spojeného království, které své závazky vztahují k pevně danému historickému roku, typicky k roku 1990.

Čínský cíl je tedy „pohyblivý“: čím výše se emise dostanou na svém vrcholu, tím vyšší budou i v roce 2035. Tato záměrná nejednoznačnost dává Pekingu politickou flexibilitu.

Na druhou stranu, čínské emise v tuto chvíli možná mohou být poměrně blízko svého vrcholu, nebo dokonce těsně za ním – v letošním roce totiž poprvé v moderní době klesly, byť jen minimálně. Ale to může být dáno dočasnými faktory, například zpomalením ve stavebnictví.

Jak si plán Pekingu stojí ve srovnání s evropskou „dekarbonizací“? Pokud se bude skutečně vrchol čínských emisí pohybovat kolem 12-13 gigatun CO₂ (přesněji ekvivalentu CO₂), tak v absolutních číslech by během několika let mělo jít o redukci o zhruba 1 až 1,2 miliardy tun. Přitom se spíše očekává, že čínské emise ještě porostou, možná až na hodnoty kolem 15 Gt.

Evropská unie za deset let (přibližně mezi lety 2012 a 2022) dokázala snížit své emise zhruba o 1 miliardu tun ekvivalentu CO₂, z úrovně 4,1 miliardy na 3,1 miliardy tun. Čína tedy chce v absolutních číslech dosáhnout srovnatelné redukce množství vypouštěných skleníkových plynů za podobnou dobu jako Evropa.

Ovšem relativně, v procentech, jde o mnohem menší „šok“. Peking nechce zásadně ohrozit průmysl a ve velkém nadále staví například i uhelné elektrárny. Nově postavené bloky přitom budou sloužit ještě desetiletí.

I v případě klimatických slibů se opakuje, že čínští politici se drží strategie „slib méně, doruč více“. Jejich cíle často neslouží jako ambiciózní vize, která by poháněla transformaci, ale spíše jako konzervativní základna, o které je vláda s jistotou přesvědčena, že ji dokáže splnit a pravděpodobně i překonat.

V daném případě je to vidět na tempu, jakým Čína buduje obnovitelné zdroje energie. Její cíl dosáhnout do roku 2030 instalované kapacity 1 200 gigawattů (GW) z větru a solárních panelů vypadal na papíře velmi pravděpodobně. Realita byla ovšem výrazně „divočejší“: cíle se podařilo dosáhnout už v roce 2024, tedy s šestiletým předstihem.

Nový cíl – dosáhnout instalovaného výkonu 3 600 GW obnovitelných zdrojů do roku 2035 – tedy ve skutečnosti implikuje výrazné zpomalení nedávného tempa výstavby. Zdá se tedy, že skutečným motorem čínské transformace nejsou politické sliby, ale spíše kombinace průmyslové strategie, snahy o energetickou bezpečnost a drtivých ekonomických výhod plynoucích z nadvlády nad globálním trhem s čistými technologiemi.

Čína je přitom v situaci, kdy obnovitelné zdroje už do velké míry stačí růstu poptávky po elektřině. V první polovině letošního roku tak poprvé i přes růst celkové spotřeby elektřiny došlo k dvouprocentnímu poklesu výroby z fosilních paliv. Právě díky masivní čínské produkci (chtělo by se dokonce říci nadprodukci podporované státem) se obnovitelné zdroje staly celosvětově největším zdrojem elektřiny a poprvé předstihly uhlí.

Ale jak bylo řečeno, navzdory boomu obnovitelných zdrojů Čína pokračuje ve schvalování a výstavbě nových uhelných elektráren. Proč? Důvodem je snaha zajistit energetickou bezpečnost a stabilitu sítě. Uhlí se mění z hlavního zdroje energie na záložní kapacitu, která má vykrývat výpadky, když nesvítí slunce nebo nefouká vítr.

Kromě toho stojí Peking před dalšími zásadními výzvami. Pokud chce dosáhnout daných cílů, bude muset patrně reformovat svůj trh s elektřinou, aby dokázal lépe pojmout nestálé obnovitelné zdroje, a podpořit masivní výstavbu bateriových úložišť. A tou vůbec nejtěžší zkouškou bude dekarbonizace těžkého průmyslu, jako je výroba oceli a cementu, kde je pokrok zatím jen velmi pomalý.

Problémem je, jak říkají analytici, „tyranie měřítka“. I velké absolutní snížení emisí je v kontextu současné ohromné emisní produkce Číny nedostatečné. A jak upozorňuje český klimatolog Radim Tolasz, Čína navíc není na světě sama. „Očekávám, že i když se Čína, Brazílie, Indie a další ve snižování přidají k Evropě a USA, globální emise nadále porostou,“ říká Tolasz s odkazem na budoucí rozvoj například v Africe.

Dobře to ilustruje matematika takzvaného uhlíkového rozpočtu. Tak se nazývá množství CO₂, které ještě lidstvo může vypustit, aby udrželo oteplení pod určitou hranicí. Abychom měli 50procentní naději na to, že teplota se udrží pod 1,5 °C, můžeme vypustit do atmosféry přibližně 235 gigatun CO₂ ekvivalentu (čísla se mohou mírně lišit).

Ale udělejme si velmi zjednodušený výpočet: Čína má do roku 2030 snížit emise o 10 procent z maxima. Řekněme, že maximum je teď a je tedy 12,5 Gt. Řekněme (byť zcela nerealisticky), že se to podaří hned příští rok, a emise do roku 2030 budou tedy 11 Gt. Do roku 2030 je to tedy cca 55 Gt.

Dalších 30 let pak mají čínské emise postupně padat na nulu. Pokud by padaly zcela rovnoměrným tempem, tak to znamená 165 Gt (30krát polovina z počátečního množství). Dohromady je to tedy zhruba 220 Gt.

Oxid uhličitý se z atmosféry odbourává desítky až stovky let. Což znamená, že Čína v podstatě sama vyčerpá prakticky celý uhlíkový rozpočet i v tom nejoptimističtějším případě. Svůj „spravedlivý“ podíl (podle podílu na světové populaci) překročí zhruba šestinásobně. To podle Tolasze „jen potvrzuje nesplnitelnost cílů Pařížské dohody, nebo přesněji, že svět k jejich splnění ani nenakročil“.

I na tomto příkladu je vidět, že zastavení oteplování je v příštích letech i kvůli čínskému plánu vyloučené. Současná trajektorie světových emisí směřuje podle mnohem kvalifikovanějších výpočtů a odhadů k oteplení o zhruba 2,7 °C do konce století (pochopitelně s nejistotou několika desetin tím, či oním směrem).

Nový čínský slib pomůže odvrátit scénáře nejdramatičtějšího oteplení (třeba 4 °C), ovšem na udržení stávajících teplot rozhodně nestačí.

Co to znamená pro Česko? „Zatímco globální průměrná teplota stoupla oproti předindustriální době o 1,3 °C, v České republice je toto oteplení již téměř o 2 °C,“ říká Tolasz. „To pro nás znamená dlouhodobě vyšší výpar, který není dorovnáván vyššími úhrny srážek – v naší krajině, v půdě, dlouhodobě chybí voda,“ vysvětluje český klimatolog. „Podle scénářů se tento problém bude u nás prohlubovat. To je a bude největší problém Česka související se změnou klimatu.“