Lidstvo má na dosah historický milník. Zvrat v oteplování je však daleko

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rok 2025 má ještě šanci, že se stane rokem, kdy lidstvem vyprodukované emise CO2 konečně přestanou stoupat. Jestli se tak stane, půjde o historický milník. Ten ale zdaleka nebude značit vítězství v boji proti změně klimatu.

I když totiž emise CO2 ještě letos přestanou stoupat, je jisté, že jeho koncentrace v atmosféře dál porostou, a bude tak pokračovat i oteplování. K tomu, aby se trend zlomil a oxidu uhličitého začalo z atmosféry ubývat, je potřeba dosud neustále stoupající křivku globálních emisí nejen zarovnat, ale i významně snížit.

A při pohledu na současný vývoj ve světě je zjevné, že k tomu zbývá ještě hodně práce.

Dobrou připomínkou této nepříjemné skutečnosti je nedávné hlášení amerického Národního úřadu pro oceány a atmosféru (NOAA) o měření z havajské stanice Mauna Loa, že koncentrace CO2 v atmosféře letos v květnu poprvé v historii přesáhly 430 ppm.

Slovo poprvé tady přitom znamená něco hodně jiného než třeba v případě teplotních rekordů, kde je většinou řeč o prvenství ve zhruba poslední stovce až dvou stovkách let, od kdy se pravidelně provádí měření. Díky datům z prastarého ledu totiž víme, že tak vysoké koncentrace CO2 v atmosféře jako dnes na Zemi nebyly ještě dlouho před začátkem existence našeho druhu.

Hodnota 430 ppm znamená, že v atmosféře je 430 molekul CO2 na milion, takže oxid uhličitý momentálně tvoří „jen“ 0,043 % z celé atmosféry a lidé navíc vyprodukovali jen část z jeho aktuálního absolutního množství.

I to ale stačí k tomu, aby byl oxid uhličitý nejvýznamnějším antropogenním skleníkovým plynem ze všech a tvořil většinu lidmi způsobeného oteplení klimatu.

Možná je to neintuitivní, ale je to fakt. Množství CO2 se může zdát v poměru k ostatním plynům malé, ale i přesto spouští velké procesy. Ondráš Přibyla z Fakt o klimatu množství CO2 v atmosféře trefně přirovnává ke skleněné stěně ve skleníku – skla totiž stejně jako oxidu uhličitého stačí jen tenká vrstva a celý vnitřní svět se změní.

Že současné množství CO2 ve skutečnosti vlastně není vůbec malé, napoví i pohled na vývoj jeho koncentrace v posledních stovkách tisíc let:

Nad 400 ppm se koncentrace CO2 dostaly pravděpodobně až před třemi miliony let, uprostřed pliocénu.

Proč že je ale nyní další růst koncentrací CO2 v atmosféře v podstatě jistý, přestože meziroční absolutní množství emisí možná růst přestanou?

Jednoduše proto, že současné emise CO2 převyšují tempo jeho přirozeného ukládání (do půdy, oceánu, rostlin a tak dále) tak moc, že i při jejich snížení a „vyrovnání“ stoupající křivky bude vznikat pořád víc CO2, než ho naše planeta zvládne uložit.

Trojice vědců z australské vládní vědecké instituce CSIRO situaci v nedávno publikovaném článku přirovnává k vaně s vodou.

„Vypouštění dlouho pohřbeného uhlíku zpět do atmosféry skrze pálení fosilních paliv a produkce CO2 je jako napouštění vody do vany, přičemž hladina vody představuje koncentraci CO2 v atmosféře. Země má své způsoby, jak CO2 ukládat. Můžeme si je představit jako odpad ve vaně. Problém je v tom, že voda do vany přitéká v mnohem větším množství, než stíhá odtékat odpadem,“ napsali vědci.

Konec růstu emisí tedy sám o sobě může nanejvýš ustálit tempo růstu koncentrace, ale samotný růst zastavit nemůže.

Ke snížení koncentrace CO2 bude potřeba začít emise výrazně snižovat. Pokud by produkce emisí CO2 začala strmě klesat teď, jeho koncentrace podle vědců z CSIRO začne klesat v řádu několika dekád.

Z pohledu na vývoj světových emisí to ale na začátek strmého poklesu rozhodně nevypadá.

Snižovat emise CO2 se zatím daří primárně bohatým demokratickým státům, které nejenže mají ambicióznější klimatické cíle, ale také se už dekády i z čistě ekonomických důvodů odklání od těžkého průmyslu.

Například Japonsko dosáhlo vrcholu emisí v roce 2013, USA v roce 2007, Německo v roce 1990 a Velká Británie dokonce už v roce 1973. Důvodem, proč globální emise přesto pořád neklesají, jsou „chudší“ státy, v nichž je strop emisí často ještě v nedohlednu.

Zlomu jsme přitom nejspíš už opravdu blízko.

Začátek konce růstu globálních emisí se podle některých odhadů čekal už v roce 2023 nebo 2024 a například podle loňské zprávy Mezinárodní agentury pro energii (IEA) má pravděpodobně přijít v roce 2025, nebo se tomu alespoň těsně přiblížit.

O tom, jak to dopadne, rozhodne celá řada faktorů, z nichž značná část je v podstatě nezávislá na národních politikách, či zjednodušeně řečeno „náhodná“ (vlivy počasí, ekonomické vývoje ve světě, geopolitiky atd.).

Velká pozornost se ale upírá na Čínu, která je největším světovým producentem CO2, ale zároveň v posledních letech i největším světovým stavitelem elektráren vyrábějících elektřinu z obnovitelných zdrojů.

Podle nedávno publikované analýzy projektu Carbon Brief Čína dokonce díky rostoucímu přísunu energií z obnovitelných zdrojů poprvé v historii snížila celkové emise CO2 i přes rostoucí poptávku po elektřině.

Carbon Brief k tomu dodává, že jestli tento trend udrží, bude následovat trvalý pokles emisí s čínského energetického sektoru. Přiznává ale, že to není vůbec jisté. Meziroční pokles totiž zatím činí jen 1 % a může se klidně stát, že do konce roku bude smazán nějakým výkyvem a Čína ukončí rok 2025 opět s novým rekordem ve výši emisí CO2.

Ještě důležitější nicméně je, že ačkoliv má Čína šanci dosáhnout vrcholu emisí a přispět i k tomu, aby vrchol zaznamenal celý svět, neočekává se, že v nejbližších letech začne vlastní i světovou produkci dramatickým způsobem snižovat.

Peking totiž na jednu stranu udivuje svět extrémní rychlostí růstu nově nainstalovaných kapacit výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, do jejichž rozvoje se naplno pustil teprve zhruba před 15 lety (a přesto nyní nainstaluje ročně víc než kdokoliv jiný a například i víc než EU a USA dohromady), na druhou stranu je ale i tak pozadu v klimatických cílech v rámci Pařížské dohody a do roku 2030 si stanovil pouze neambiciózní cíl dosáhnout vrcholu emisí.

Čína v obnovitelných zdrojích vidí především strategickou příležitost ke snížení závislosti na dovozu energií a ovládnutí světového trhu s žádanou technologií.

Solární a větrné elektrárny a výrobu s tím spojených technologií Peking proto podporoval mimo jiné dotacemi, výhodnými půjčkami nebo výhodným prodejem pozemků. Vedle toho ale dosud neváhá stavět nové uhelné elektrárny, jejichž nainstalovaná kapacita loni dosáhla 10letého maxima, přičemž z uhlí stále vyrábí asi 60 % elektřiny a významně ho využívá i v dalších odvětvích průmyslu.

Dodejme, že přes to všechno Čína zdaleka není největším producentem CO2 na osobu. V této metrice vedou zejména blízkovýchodní státy jako třeba Katar nebo Bahrajn a vysoko nad Čínou jsou třeba i USA, Austrálie nebo Kanada.

Když se vrátíme od Číny ke globálnímu měřítku, vyjeví se nám příběh s podobně rozpolceným sdělením.

Svět je totiž asi nejblíž tomu, aby ukončil éru, kdy emise CO2 rostou. I když se tak stane ještě letos, půjde spíš o symbolický milník než o signál značící začátek rapidní změny trendu posledních let. Jak uvádí IEA, současné nastavení politik totiž nesměřuje k tomu, aby byly emise významně sníženy do roku 2030 a do roku 2050 dosáhly nuly.

Pokud se tedy tempo dekarbonizace výrazně nezrychlí, koncentrace CO2 v atmosféře dál porostou ještě hodně dlouho.