Článek
V teplických Řetenicích se ploché sklo vyrábí už neuvěřitelných 135 let – podmínky do dalšího století ale nevyznívají vůbec příznivě. Výroba skla je totiž energeticky velice náročná a při tuzemských cenách energií světově téměř nekonkurenceschopná.
Sklářský kmen – tedy směs písku, sody, dolomitu a barviv – se taví v tavicím agregátu při teplotě až 1550 °C. Z tavicího agregátu sklovina natéká do prostoru, kde dochází k jejímu čeření, a následně putuje na nekonečný pás cínové plavicí lázně. Z plavicí lázně pokračuje sklo do chladicí pece, na jejímž konci má teplotu již jen 50–60 °C.
Roční spotřeba závodu je tak na úrovni 1,2 TWh. „Tato energetická náročnost je hlavní příčinou vysokých nákladů výroby plochého skla v Evropě. Energie totiž tvoří zhruba padesát procent z výsledné ceny skla. Třicet procent pak představují samotné suroviny,“ popisuje Miloslav Zoula, ředitel závodu Řetenice. Firma je součástí nadnárodního koncernu AGC Group.
V hale se 400 metrů dlouhou linkou je už na úrovni podlahy teplota zhruba padesát stupňů. U stropu je to pak až 90 stupňů. „Náš závod dokáže vyrobit denně 1800 tun skla - za rok je to až 480 tisíc tun,“ popisuje Zoula s tím, že společnost je dlouhodobě největším výrobcem plochého skla ve střední a východní Evropě. Jenže teď se evropští zákazníci stále častěji obrací na zámořské dodatele. Důvod je jednoduchý – cena.
90 procent méně emisí, ale zákazník jde po ceně
„Jsme lídry trhu ve výrobě nízkouhlíkového skla. Například oproti Číně při srovnatelném výkonu i výrobku spotřebujeme o 30 procent méně energie. Naše sklo má o 90 procent méně emisí CO2. Jenže výrobci z Číny jsou schopni do Evropy dovézt sklo, které se prodává pod našimi výrobními náklady,“ vysvětluje Zoula a dodává, že právě tohle je aktuálně největší problém evropského průmyslu.
Výrobu přitom prodražují i další evropská legislativní nařízení. Například ta, které jsou spojená s používáním sody. „Do loňského roku jsme při výrobě skla používali syntetickou sodu vyráběnou v Polsku. Z důvodu legislativy EU jsme od ní museli upustit, protože syntetická soda má vyšší uhlíkovou stopu. Dnes tedy sodu nakupujeme v Turecku, tam ji naložíme na obří loď, převezeme do Nizozemska a pak ji vezeme přes celou Evropu do našeho závodu. Přitom při samotné výrobě mají pro nás oba typy sody stejný dopad na přímé emise závodu,“ dodává Zoula.
Surové ploché sklo slouží k další následné výrobě – v automotivu, stavebnictví, ale i jinde. „Samozřejmě jsou zákazníci, kteří dávají přednost vyloženě ceně. Máme ale částečnou výhodu v tom, že jsme v Unii schopni dodávat lepší servis oproti dovozcům mimo EU. Už teď jsou ale naše ceny hraniční. Vysoká cena výroby nám už neumožňuje vyvážet mimo EU a celkově se tak snižuje objem trhu plochého skla, “ dodává Zoula. Ještě hůř je na tom ale finální výroba výrobků z plochého skla. Ještě nedávno se v Česku vyráběly například zrcadla či bezpečnostní skla.
Česko ale kvůli speciálním daním, které v jiných zemích nejsou, vychází už i v rámci Evropy špatně – firma si připlatí 193 milionů ročně. Část výroby finálních produktů tak už mateřská společnost z tuzemska přesunula jinam. Výroba zrcadel se přesunula do výhodnější Belgie, výroba bezpečnostních skel do Itálie.
„Naše kapacity u určitých linek na finální produkci jsou dnes naplněny z padesáti, šedesáti procent. Do roku 2019 jsme přitom jeli na plný výkon a na sto procent,“ popisuje Zoula s tím, že zmiňovaných 193 milionů korun například německé závody odvádět nemusí.
Těžké rozhodování investorů - mínusy pro Česko
„Problém Evropy je, že jsou sice dané cíle jako dekarbonizace a uhlíková neutralita, ale už není dané, jakým způsobem toho dosáhnout. Jaké zelené energie a jaké obnovitelné zdroje se mají používat pro energeticky náročný průmysl. Je tak reálné riziko, že jestliže se má investor rozhodnout o velké investici a alokaci výroby, může tak udělat mimo Evropskou Unii,“ popisuje Zoula.
A právě jedno takové rozhodnutí teď japonskou skupinu AGC čeká a týká se České republiky. Tavící pec se totiž staví na 20 let nepřetržitého provozu a té české se blíží konec životnosti. „Už dnes musíme rozhodnout, jaká technologie bude instalovaná na dalších 20 let,“ popisuje Zoula a dodává, že společnost má vypracované plány na dekarbonizaci závodu.
Byznys v ohrožení
Podívejte se na sérii reportáží a rozhovorů z českých továren, které stále více drtí neférová konkurence, růst cen vstupů a zásahy do trhu.
„Ty ukazují, že pokud přejdeme na zelené energie typu vodík a vysoký podíl elektrotavení, naše náklady se zvýší o dalších 50 procent. Takže máme velké dilema, jestli je v rámci klimatických cílů Evropské unie a dlouhodobé nákladovosti vůbec výroba v Evropě udržitelná,“ dodává. podle něj takové zdražení už zákazníci akceptovat určitě nebudou. „Určitě ne, pokud budou mít alternativu,“ dodává.
Automotiv trpí
Další problém je fakt, že velká část výroby míří do automobilového průmyslu. Jenže s příchodem čínských automobilek na evropský trh se tržní podíl AGC snižuje.
„Pokud se snižuje objem výroby automobilového průmyslu v Evropě a my jsme na to přímo navázáni, musíme snižovat objem výroby u nás. Naše technologie to ale neumožňují, a pokud to uděláme, dostáváme se z hlediska nákladů do vyšších hladin. To je další riziko, jak se bude vyvíjet automobilový průmysl,“ dodává Zoula.
