Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Spolchemie, jedna z nejstarších evropských chemiček, zažívá složité období. Společnost, která prostřednictvím membránové elektrolýzy mění sůl na vodík, hydroxidy a hlavně chlor, ze kterého pak vyrábí pryskyřice, je kvůli cenám energií nekonkurenceschopná a ztrácí zakázky.
„Vezmeme obrovské množství soli – vlastně čtyřikrát více, než kolik se ročně spotřebuje v celé České republice, rozpustíme ji ve vodě, vyčistíme a následně elektrochemicky rozkládáme,“ vysvětluje šéf firmy Daniel Tamchyna, když prochází kolem membránového elektrolyzéru. Právě s obrovským množstvím energie sůl rozděluje na jednotlivé prvky.
„Spolchemie má roční spotřebu elektrické energie 250 000 MWh. To je stejně, jako má celé Ústí nad Labem. Tato energetická náročnost, která se promítá do výrobku, bohužel určuje naši nekonkurenceschopnost,“ dodává Tamchyna.
Membránová elektrolýza
- Membránová elektrolýza je proces, při kterém se pomocí elektrického proudu rozkládá roztok elektrolytu (např. solanka) a dochází k oddělení látek pomocí iontoměničové membrány. Membrána propouští jen určité ionty, čímž se dosahuje selektivního oddělení produktů elektrolýzy.
- Při výrobě hydroxidu sodného membránovou metodou obě elektrody (titanová anoda a ocelová nebo niklová katoda) oddělují membránu, která vede hydratované ionty. V anodovém prostoru jsou chloridové ionty ze solanky oxidovány na plynný chlór, zatímco ionty sodíku migrují přes membránu do katodového prostoru, kterým protéká hydroxid sodný.
- Počátek vývoje membránové technologie, přesněji iontoměničových membrán, se datuje do 70. let minulého století. Velkokapacitní membránový proces se pro výrobu hydroxidu sodného začal používat v roce 1987.
Lodí na mazut dovezeme hydroxidy, CO2 neřešíme
Jen pro vysvětlení – u výsledné ceny hydroxidu sodného či draselného tvoří právě cena energie zhruba 40 procent. A to je důvod, proč Amerika či Čína, které mají energie pětkrát levnější, aktuálně českou firmu doslova válcují.
„I když máme lepší technologie, tento handicap nikdy nemůžeme dohnat. Hydroxidy se k nám tedy vozí z Ameriky. Do Evropy míří skoro milion tun ročně. I když jsou vyrobeny s horšími technologiemi, naloží hydroxidy do obrovských lodí na mazut a přivezou do Evropy. A vyplatí se to i s dopravou, přitom ještě před energetickou krizí se tento produkt nevyplácelo dovézt dál než 500 kilometrů. Tehdy to nedávalo smysl, ale dnes se vozí z Ameriky a Číny a dopad na CO2 stopu je katastrofální. My si tady kupujeme certifikáty, platíme si za to, že používáme pouze jadernou energii, nemáme energii z uhlí, naše emisní stopa je drasticky nižší, ale tohle bohužel zákazníka vůbec nezajímá. Všechny zajímá jen cena,“ konstatuje Tamchyna.
A ze zámoří dovezené hydroxidy vycházejí o čtvrtinu levněji. I kvůli tomu objednávky Spolchemie v poslední době výrazně poklesly.
Pryskyřice ze zámoří
Prakticky stejný problém je také u výroby pryskyřic. Právě ty přitom mají široké využití – ať už v automobilovém průmyslu, stavebnictví nebo při výrobě solárních panelů či listů větrných elektráren.
„Při výrobě pryskyřic se vstupní surovina, tedy chlor, přeměňuje na meziprodukty a to je bohužel opět energeticky náročné. Nejsme konkurenceschopní. Před pěti lety byly dovozy pryskyřice ze zahraničí jen asi 20 procent. Dnes je dovoz jen z Asie na úrovni 60 procent,“ říká Tamchyna. Upozorňuje, že po apelu evropských chemiček a zahájení antidumpingového řízení sice Evropská komise potvrdila, že evropský průmysl je poškozen dotovanými produkty z Číny, ale uvalila tak nízká cla, že se nic nezměnilo.
„Pryskyřice jsou přitom klíčovým prvkem v celé zelené tranzici, ale budeme všechno dovážet z Číny, protože evropská pryskyřice je nekonkurenceschopná,“ říká Tamchyna.
Podle podnikatele je proto nutné, aby začala fungovat ochrana trhu a Evropská komise začala vlastní trh hlídat. Spolchemie už kvůli tomu zvažuje i přesun mimo hranice Unie. „Zvažujeme Ameriku i jiné země v Middle East (na Středním Východě, pozn. red.), kde vám nabídnou energie na deset let zafixované na mnohem nižší ceně.“
Vodíkový paradox
Dalším prvkem, který při elektrolýze vzniká, je vodík. „Ten bohužel pálíme a vyrábíme si z něj páru. Jde přitom o takzvaný bezemisní vodík. Chtěli jsme proto rozjet projekt s dopravním podnikem. Dodali bychom plničku, 20 autobusů by jezdilo na náš vodík, který je navíc jen za 3 až 5 eur. Bohužel díky chytrým hlavám v Bruselu funguje to, že my sice máme nízkoemisní vodík, který má nižší CO2 stopu, než je limit pro zelený vodík, jenže náš vodík není z obnovitelných zdrojů. Takže v našem projektu nemůžeme pokračovat,“ říká Tamchyna.
„My místo toho, abychom planetě pomohli snížit CO2, chceme jít ze dne na den z fosilní základny do zelené a to je nereálné. My naprosto podporujeme cíle Green Dealu, ale proboha musí se to udělat v logickém chodu a v reálném čase. Nejsou technologie, aby se dekarbonizoval chemický průmysl. To znamená pouze deindustrializaci Evropy,“ dodává.
Podmínky českých chemických firem ve srovnání s těmi ze zámoří přirovnává k fotbalovému zápasu, kdy Češi hrají ve dvacetikilových vestách. „Nemáme stejné podmínky. Kdyby byly, mohli bychom tuhle Ligu mistrů i vyhrát,“ dodává.
Recyklační paradox
Odpadem z výroby je odpadní voda ze solí. Tu Spolchemie recykluje a znovu používá. „Bohužel, kvůli cenám energie by se nám opět raději vyplatilo vypustit to někam do řeky a koupit sůl primární. Energie, kterou spotřebujeme na recyklaci, nás totiž vyjde výrazně dráž,“ dodává.
Budoucnost evropské chemie podle něj teď leží v Bruselu. „Chemie se dnes promítá do všech odvětví. Bez chemie nebude obranný průmysl, čipy, polovodiče, nic. Pokud chceme vyrábět čipy v Evropě, musíme tady chemii zachovat, jinak budeme všechno vozit z Číny. Kde je pak ta soběstačnost? Brusel se předhání v řešení, co bude v roce 2050, 2040. My potřebujeme vyřešit energii v roce 2025, nejpozději v roce 2026. Pokud se to nevyřeší, tak tady ta chemie nebude,“ dodává.
