Recenze: Guadagnino si hraje na Woodyho Allena. Jeho film ale neříká nic

Zní charakteristická, nervně jazzová hudba, poté se objevují titulky s povědomým fontem a první scény definitivně vtahují diváky do světa upovídaných intelektuálů, který až nápadně připomíná filmy Woodyho Allena. Je to jen jedna z mnoha formálních libůstek, jimiž se italský režisér Luca Guadagnino rozhodl provokovat publikum ve své novince o nedorozumění mezi generacemi. Film nazvaný Obvinění tento čtvrtek začnou promítat česká kina.

Autor snímků Dej mi své jméno, Rivalové nebo Queer patří k nejvýraznějším stylistům mezi aktivními režiséry. Tentokrát však neměl k dispozici materiál, kde by mohl své hrátky náležitě uplatnit.

Scénář debutující Nory Garrett poněkud nešťastným způsobem zpracovává vyhraněné téma obvinění ze sexuálního napadení. Nacházíme se mezi studenty a pedagogy filozofie, úvod nás vtahuje do okázalých debat o etice i mezigeneračních rozdílech a končí tím, že notně opilá studentka Maggie odchází s jedním z členů učitelského sboru Hankem. Druhý den se Maggie svěřuje své mentorce a vedoucí diplomové práce Almě, že ji Hank sexuálně napadl.

Tomu ovšem předcházely scény, v nichž se starší pohoršovali nad tím, jak mládež nic nevydrží, a mladí kontrovali, že staří jsou necitliví – a jak je absurdní, když se někdo z dotyčných bílých mužů staví do pozice utiskovaného.

I po údajném znásilnění snímek pokračuje v podobném duchu, kdy obě „strany“ ukazuje jako krajně nesympatické a pokrytecké. Nabízí se otázka, k čemu je takový podnik dobrý?

Woody Allen diváky rád zaváděl mezi poněkud nesnesitelné, neurotické intelektuály, jeho hrdinové však nepostrádali sebereflexi, byť se snadno mohla měnit v sebelítost. Allenovský ironický osten bohužel Obvinění postrádá, naopak je do sebe zahleděné, vážné, až cynické. Ukazuje svět, kde se sice hodně mluví o etice a filozofech Martinu Heideggerovi či Hannah Arendt, ale všichni jednají jako ulhaní, prospěchářští slaboši.

Alma v podání Julie Roberts je enigmatická pedagožka, která se v prvních momentech snaží mít pochopení pro všechny strany. I tato postava se však mění v pragmatickou ženu, jejíž kostlivci teprve budou muset vypadnout ze šatníku.

Ostatní hrdinové už působí méně plasticky. Andrew Garfield hraje obviněného Hanka jako nezáměrnou karikaturu, propadá záchvatům emocí a agrese, je to ztělesnění zbytnělého a zároveň raněného mužského ega, které na diváky doslova křičí. Podobně jednorozměrně vyznívají i zástupci studentů posedlí hledáním dokonale bezpečného světa.

Snímek odmítá zaujmout jakoukoli perspektivu a jeho jedinou snahou je ukázat většinu postav coby nesympatické reprezentanty jednotlivých „týmů“. Střet mládí a dospělosti ovšem působí natolik modelově, že o současných společenských náladách neříká vůbec nic. Jen vykresluje propast neporozumění, nikomu nestraní a především nám zprostředkovává akademické prostředí jako odpudivé místo.

Když pomineme nechtěně komické vyobrazení toho, jak lidé se skutečným zázemím ve filozofii diskutují, akademická sféra jistě bývá prospěchářská, toxická. Jenže Luca Guadagnino také v pohledu na ni zůstává u banálního zveličování nešvarů – bez nějakého satirického úhlu, bez zřejmé optiky, bez plodné kritiky.

Vlastně i některá formální řešení jako opakované užívání tikajících hodin, kterým snímek začíná, jsou velmi problematická. Přece tento prastarý a doslovný prvek k vyvolání napětí a očekávání nepoužívá zrovna režisér Guadagninova formátu takhle prvoplánově? A pokud tím něco sleduje, k čemu tyto hrátky s dějinami kinematografie slouží?

Luca Guadagnino se v předchozích filmech rád vypořádával s výraznými předlohami a vzory. V adaptacích hororu Suspiria či prózy Williama Burroughse Queer se vždy snažil posunout a transformovat původní poetiku, jakkoli to ne vždy a ve všem zafungovalo.

Nyní to skoro vypadá, jako by se z těžko pochopitelného důvodu rozhodl natočit nedotažený, nahrubo načrtnutý scénář, a tak ho alespoň zkouší někam povýšit – třeba snahou aktualizovat poetiku Woodyho Allena či schopností pozorovat postavy v chladných prostředích luxusních i méně honosných domů a bytů.

Tentokrát ale podobná pozorování nikam nevedou. Čím déle hrdiny sledujeme, tím méně na nás působí jako důvěryhodní protagonisté, k nimž bychom mohli cítit empatii.

Woody Allen měl své slabošské charaktery rád – už proto, že se cítil být jedním z nich. Guadagnino je oproti tomuto chrliči nápadů, spíše spisovateli a vyprávěči než nějakému stylistovi, čistě režijně na úplně jiné úrovni. Nabízí jen neživotné, paradoxně velmi chladné pojetí akademického světa. Kde sice některé postavy v jedné chvíli odhalí něco ze svého nitra, dávné trauma, které vyjde najevo až v okamžiku nejhlubší krize, ale poté zase sedí zapouzdřené ve své prospěchářské póze.

Obvinění je podivně nihilistický film, jenž však místo provokativního pohledu na dnešní svět v době po MeToo nebo střety generací X a Z nabízí jen prázdno. Je to cvičení v neustálém zpochybňování, které se snaží mísit mocenské, politické a sexuální vztahy. Ale působí jako ten nejpovrchnější čtenář filozofů typu Michela Foucaulta, jehož jméno tu mezi jinými opakovaně padne. A také to je neživotný snímek, v němž se o emocích či morálce jen hovoří. Každý z protagonistů působí jen jako soubor povinných nálepek. A těžko z nich cokoli slepit dohromady.