Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Do některých situací vás novináři prostě vtáhnout nedokážou. Je náročné vžít se do života někoho jiného. Fikce to ale zvládne,“ řekl mi nedávno irský spisovatel Paul Lynch, který do Prahy přijel na literární festival Fall. „Dokáže vás protáhnout přímo do té jedné důležité vteřiny v životě druhého člověka. Do místa, kde je empatie možná.“
Na stejné akci jako Lynch vystoupila také palestinská spisovatelka Adania Shibli. V češtině nedávno vyšla její próza Podružný detail. Na jednu stranu působí jako dokonalý příklad literatury otevírající brány do života druhého člověka. Zároveň ale ukazuje, že empatie má limity, které je téměř nemožné překonat.
Krátká próza v knize blížící se formátu A6 má sotva 130 stran, ale Shibli, autorce celkem tří románů, zabralo psaní téměř dvanáct let. Podružný detail je rozdělen na dvě části. V té první, vyprávěné ve třetí osobě, sledujeme události několika srpnových dní roku 1949, při nichž izraelští vojáci vyvraždí kdesi v poušti Negev beduínský tábor a zajmou jedinou přeživší dívku, kterou pak několik dní znásilňují, než ji také zabijí.
Ve druhé části se setkáváme s vyprávěním v první osobě, posunutém v čase o pětadvacet let později. Bezejmenná vypravěčka z Ramalláhu (nikdo v Podružném detailu nemá jméno) se vydává na riskantní výpravu za hranice Palestiny, do takzvané oblasti D kontrolované Izraelem, aby se o vraždách dozvěděla víc. Donutí ji k tomu zdánlivá maličkost. Brutální čin se udál přesně čtvrtstoletí po jejím narození. Podružný detail, konstatuje vypravěčka, který jí ale nedá spát.
V originále vyšla třetí próza Adanie Shibli v roce 2017, o tři roky později se dočkala anglického překladu a stala se mezinárodní senzací. Ocitla se v nominacích na National Book Award nebo Mezinárodní Bookerovu cenu a také měla v roce 2023 obdržet ocenění na Frankfurtském knižním veletrhu. Pak ale Shibli přišel e-mail s oznámením, že cena se Palestince jen pár dní po teroristickém útoku na Izrael ze 7. října předávat nebude.
Kritik německého deníku Taz označil Podružný detail jako knihu, která židovský stát vykresluje jako vraždící mašinerii. Proti rozhodnutí neocenit Shibli se naopak v otevřeném dopise postavili spisovatelé Ian McEwan, Olga Tokarczuk nebo Annie Ernaux.
Soucit je práce
Útlá próza je plná maličkostí. V první části mají důležitější místo než emoce protagonistů. Místo nich Shibli v textu popisuje pachy vycházející z těla na smrt vyděšené beduínky nebo sálající vedro, které spaluje Negevskou poušť prakticky od chvíle, kdy se nad obzorem objeví první paprsky slunce.
Víme o pavoucích v armádních chatkách, o pohybu každého zrnka písku pod těžkými botami vojáků. O jejich vnitřních pohnutkách ani o tom, co se odehrává v hlavě zajatkyně, netušíme téměř nic. Všechno si musíme domýšlet z výrazů tváří. Podružný detail sází na odosobněnost podobně jako Cizinec od Alberta Camuse.
Jako čtenáři se ocitáme před dvojitým sklem. Vzdálenou zkušenost, kterou nám jinak zprostředkovávají pouze média, máme najednou téměř na dosah. Vzápětí ale narážíme na limity toho, co nám jazyk může předat.
„A zas to mám před očima, skupinka vojáků zajme dívku, znásilní ji a zabije, a náhodou přesně čtvrt století před mým narozením. Tohohle podružného detailu, kterého si ostatní vůbec nemusí všimnout, se já už nikdy nezbavím,“ píše Shibli v druhé části své prózy. „Možná je právě tenhle drobný detail vůbec ten nejdůležitější, chceme-li dospět k úplné pravdě.“
Tak začíná výprava, která záhy získává obrysy surreálné detektivky. Hrdinka pátrající po detailech historické události v jedné z osad Negevské pouště překračuje hranice kontrolované izraelským vojskem a míří na místo tragické události. Odosobněný jazyk a vyprávění připomínající styl „oko kamery“ střídá řeč plná nejistoty a napětí.
Pramení jak z všudypřítomného pocitu nebezpečí, tak z neblahé předtuchy, že výprava nepřinese žádné výsledky. Dávné vraždění je skoro zapomenuto. Podobné situace mezi oběma národy nastaly tolikrát, že nebýt té náhody se stejným datem, ani u hrdinky Podružného detailu by událost nevzbudila žádnou pozornost. Člověk si rychle zvykne.
Literatura je ale perfektní nástroj, jak zachytit čas, vrátit se k mikroskopickému měřítku a hledat v něm stopy. I kdyby to znamenalo dostat se přes hranice, které se jinak jeví nepřekonatelné. Protagonistka jednak zažívá podobné pocity jako čtenář, jenž se snaží pochopit jednání postav, jednak mu ukazuje, co všechno člověk může obětovat, aby se dokázal lépe vcítit. Nemusí se přitom dobrat stoprocentní pravdy. Možná stačí podružné detaily – vůně petroleje, benzinu, štěkot psů v poušti. Nebo strach.
I proto Shibli nabízí jistou naději. Když při debatě v pražském Doxu od moderátora a spisovatele Marka Torčíka dostala otázku, zda je psaní mód existence, odpověděla: „Je to způsob, jak se naučit žít v jiných podmínkách, než jaké vám byly ve skutečném světě stanoveny.“
Výprava Palestinky na Izraelci obývaná území je surreálná tím, jak zachycuje i několik téměř nevinně působících setkání lidí ze dvou znepřátelených národů. A také umožňuje vypravěčce Podružného detailu zažít nečekanou věc: Bomby dopadající na Gazu znějí „z druhé strany“ docela jinak. „Jako kdyby někdo pomalu tloukl do obrovského bubnu.“
Z empatie se stalo zprofanované slovo, ve kterém jsme si zvykli hledat něco konejšivého. Adania Shibli připomíná, že dobrá literatura nemá uklidňovat. A soucit je jenom výzva k práci, u níž musíme překonávat hranice a riskovat.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
