Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Bojujeme dnes proti technologiím, pokud jste si nevšimli. Viníme je ze všeho, co se nám teď zrovna nedaří. Chovat se chytře a zodpovědně, domluvit se mezi sebou, být šťastní. Příčina? Přece technologie. Úplná noční můra technooptimisty.
Něco pozitivního? Pokusím se.
Kate Middletonová publikovala teď v říjnu esej o „epidemii odpojenosti“. Varuje před tím, že technologie, zejména mobilní telefony, nahrazují skutečné mezilidské vztahy. A že to dopadá hlavně na děti.
Když používáme telefon v běžném životě, obvykle „jsme fyzicky přítomní, ale mentálně nepřítomní, neschopní se věnovat lidem kolem sebe“, tvrdí se v textu, který manželka následníka britského trůnu napsala společně s profesorem Robertem Waldingerem z Harvardu.
Esej vzbudil značnou pozornost. Princ William následně v rozhovoru potvrdil, že žádné z jejich dětí nemá mobilní telefon. „V tom jsme velmi důslední,“ řekl.
Nic proti tomu, samozřejmě. O škodlivosti telefonů a sociálních sítí čteme už několik let, minimálně od covidové epidemie. Používat technologie svým dětem zakázala už řada celebrit: Gisele Bündchenová (2024), exmanželé Jennifer Garnerová a Ben Affleck (2023), Gwyneth Paltrowová (2022) či Nicole Kidmanová (2019).
Plus taky technologičtí magnáti: například Evan Spiegel, spoluzakladatel Snapchatu, dovoluje dětem „koukat na obrazovky“ jen hodinu a půl denně. Bill Gates dal dětem mobily až ve čtrnácti a Mark Zuckerberg aktivity svých dětí pečlivě monitoruje.
Paradoxem je samozřejmě to, že jsou to ti samí lidé, kteří zmíněné technologie pomohli doručit na trh a vydělávají na tom. A o škodlivých efektech dobře vědí: Jak ukázaly v roce 2021 dokumenty uniklé díky whistleblowerce Frances Haugenové, právě Facebook (Meta) dělá interní průzkumy o vlivu technologií na teenagery už řadu let.
Vítejte v éře nového asketismu privilegovaných, kteří si můžou dovolit nepoužívat své vlastní produkty.
Nejde jen o zakladatele a šéfy firem. Každý den tráví tisíce zaměstnanců společností jako Google, Facebook nebo TikTok hodiny a hodiny tím, že přemýšlejí, jak uživatele přimět strávit s jejich produkty co nejvíc času.
Protože jejich prémiovými uživateli jsou teenageři a nejmladší dospělí, soustředí se zejména na ně. Využívají poznatky ze studií behaviorálních psychologů i neurovědců. Vědí o dopaminu víc než výzkumníci farmaceutických firem.
A večer přijdou domů a baví se se svými dětmi o tom, jaké to bylo ve škole. Obvykle ve waldorfské, nebo v nějakých jiných elitních vzdělávacích institucích. Spojuje je to, že všechny buď zcela zakazují, nebo velmi limitují používání telefonů.
Nic nového, víme. V roce 1950 byla v Americe symbolem prosperity televize. Nejdřív v obýváku, pak v dětském pokoji. Kdybyste dnes viděli na návštěvě u úspěšných a bohatých přátel televizi v dětském pokoji, budete mít podobně nepřípadný pocit, jako když se díváme na fotky z osmdesátých let, kdy se doma kouřilo často i v obýváku nebo v kuchyni.
Statusové symboly se mění. Ne tak dávno to bylo vlastnictví nového modelu iPhonu, dnes je to právo nebo možnost ho ignorovat. Luxus není v přístupu k novým technologiím, ale v tom je nevlastnit. Sociolog a ekonom Thorstein Veblen vymyslel v roce 1899 termín „okázalá spotřeba“, který do značné míry definoval konzumní kapitalismus 20. století.
Dnes žijeme v době „okázalé nespotřeby“.
V devadesátých letech byl v Česku sloganem „mladých nadějných politiků“ (pamatujete jména Gross, Langer, Březina a Mlynář?) slogan „Internet do škol“, dnes přemýšlíme, jak ho ze škol dostat. Včetně mobilního signálu. A nejlíp a nejrychleji se to daří ve školách pro privilegované.
Soukromá waldorfská škola v Silicon Valley, s průměrným školným 35 tisíc dolarů ročně, garantuje rodičům výuku zcela bez mobilních telefonů až do osmé třídy. Ve třídách a učebnách také nejsou ani žádné počítače, televizory či tablety. Jednou z činností, na které se škola specializuje, je práce se dřevem a řezbářství.
Přečtěte si to ještě jednou a řekněte si to třeba nahlas. „Práce se dřevem.“ Opravdu? To není nějaký montypythonský humor? Není. Děti rodičů vydělávajících nadprůměrné příjmy ve firmách, které vymyslely „dopaminové algoritmy“, se ve škole učí vyřezávat panáčky.
A abychom nezapomněli, součástí kurikula je také pletení. Od háčkování a pletení šál v nižších ročnících až po šití jednoduchého oblečení na konci základní školy. V osmé třídě je učiněna výjimka a je povolen stroj. Ne digitální, samozřejmě, ale šicí.
Ovšemže jde o symbol, ve skutečnosti chodí v Silicon Valley do škol desetitisíce dětí, tohle je jen výstřelek pro tři stovky z nich. Nenechme se vlákat do pasti neomarxistů, kteří tvrdí, že jde o „luxusní postoje“ (luxury beliefs), které si kromě těch nejbohatších nikdo nemůže dovolit.
Může. Ano, je to dražší a náročnější, podobně jako vás stojí víc jídlo uvařené z běžných surovin (ideálně vypěstovaných na vlastní zahrádce) než stravování se ve fastfoodech či levných restauracích. A nepomůže vám vědomí, že před sto lety to bylo přesně naopak.
Plus ještě špatná zpráva na závěr: umělá inteligence tohle nevyřeší, ale naopak situaci zhorší. Mobil a sociální sítě dnes nabízejí uživatelům levný dopamin ve volném čase, AI jim nabídne možnost netrápit mozek ani ve škole, ani v práci.
Dobrou zprávou je, že jestliže v minulosti byl luxus definován věcmi, které jste si mohli dovolit, dnes ho definuje to, co všechno si můžeme dovolit nevlastnit. Což vyžaduje disciplínu a pracovitost, ale pořád je to nesrovnatelně levnější.
Takže ano, možná to je hlavním benefitem moderních technologií: předefinovaly luxus jako něco, co si může dovolit každý, kdo bude chtít. Už chcete?
