Článek
Studie Imperial College London, zveřejněná v červnu a analyzující téměř 100 tisíc akademiků na Twitteru, zjistila zajímavou věc: nejhlasitější vědecké hlasy na sociálních sítích často nepatří výzkumníkům a expertům s největší akademickou prestiží. Je to jako na středověkém tržišti - nejhlasitější prodavači nemuseli prodávat nejkvalitnější zboží, jen nejlépe uměli lákat pozornost.
Ukázalo se, že pouze pět procent nejaktivnějších akademiků na Twitteru získává třicet procent všech lajků a čtyřicet procent sledujících. A co je ještě překvapivější: existuje jen slabá korelace mezi skutečnou akademickou prestiží (měřenou počtem citací) a popularitou na sociálních sítích.
Vítejte ve světě „akademických influencerů“. Místo aby se úspěch vědecké komunikace měřil tradiční metrikou, tedy citovatelností a vlivem na odbornou komunitu, stává se kritériem virálnost a schopnost generovat engagement. Nové celebrity mohou mít menší vědeckou legitimitu než vědecké autority, ale zato lépe ovládají „kódy“ sociálních médií.
Hlasitost zastupuje autoritu a virálnost nahrazuje věrohodnost. Studie přinesla ještě jeden překvapivý poznatek: akademici z nejprestižnějších univerzit (top 100) komunikují toxičtěji a egocentričtěji než jejich kolegové z méně renomovaných institucí. Výsledek je společenská nedůvěra k samotné vědě.
Před pár týdny zveřejnil britský nedělník rozhovor s britskou paleontoložkou jemenského původu Ellou Al-Shamaniovou. Ta sama sebe označuje jako „progresivní“ a „woke“, zároveň však říká, že jeden z důvodů poklesu důvěry Britů ve vědu je to, že na komunikaci s veřejností si udělali monopol „levicoví aktivisté“.
Je to paradox. Žijeme v době největšího poznání v dějinách lidstva. Víme o blízkém i vzdáleném vesmíru více než kdy předtím, rozumíme fungování mikroorganismů, dokážeme editovat geny a komunikovat s umělou inteligencí. Přesto roste počet lidí, kteří věří, že je Země plochá, že vakcíny způsobují autismus, nebo že globální oteplování je podvod. Proč?
Odpověď není v nedostatku vzdělání či inteligence. Je v něčem mnohem subtilnějším: v tom, že hodně lidí dnes bere vědu jako určitý druh útlaku. Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou lepší než my - protože jsou chytřejší, vzdělanější, mají tituly -, nám říkají, co si máme myslet. Ale my si budeme myslet, co chceme, protože to je základní lidské právo!
Ano, špičkoví vědci byli elitou společnosti vždycky, a možná i částečně odtržení od ostatních. Ale tak jsme prostě akademický svět brali: jako důležitý a zároveň zvláštní prostor se svými pravidly. Teď se však hlásí vědci o svých patnáct minut slávy na sociálních sítích, a chtějí, aby jim svět naslouchal. Jenže si neuvědomují, že na sociálních sítích nerozhoduje počet citací, ale lajků.
Je to jeden z důvodů, proč v době, kdy víme o světě nejvíc v historii, zároveň roste počet lidí, kteří věří bludům a nesmyslům. Ne proto, že by pro to měli argumenty. A ani proto, že by to pro ně bylo z nějakého důvodu důležité. Když věříte, že je Země kulatá, tak nemáte žádné výhody. Nic vám to nepřináší. V obchodě nedostanete slevu ani nemáte nižší daně. Jen hezký pocit, že si „nenecháte říkat, co si máte myslet“.
Jsem z generace, která vyrůstala v osmdesátých letech v normalizaci, tedy v autoritativním, byť zároveň cynickém režimu bez ideálů, vize a budoucnosti. Podílet se na budování čehokoli moc nedávalo smysl, a jednu z mála výjimek představovala věda. Ne celá, pochopitelně, společenské vědy byly zanedbané a zničené ideologií. Ale přírodní vědy představovaly malou část veřejného prostoru, který fungoval víceméně normálně.
Do určité míry ve vědě i za komunismu rozhodoval na rozdíl od většiny jiných oborů merit, výsledky: když jste byli chytřejší, vzdělanější a pracovitější než ostatní, mohli jste to „dotáhnout dál“. A to aniž byste dělali ústupky a kompromisy, ničící duši.
Dnes žijeme svobodně, ale paradoxně se na vědu díváme s podezřením. Sociální sítě tomu nepomohly. Twitter a další platformy nevytvořily egalitární prostor pro vědeckou komunikaci, jak se původně zdálo. Místo toho vytvořily nový druh nerovnosti, kde popularita neodpovídá expertize, kde algoritmy rozhodují o tom, čí hlas bude slyšet, a kde se úspěch měří počtem lajků.
Potřebujeme vědu pro řešení klimatických změn, pandemií, energetické krize. Především ji ale potřebujeme jako prostor, kde platí jiná pravidla než na Twitteru - kde algoritmus nepátrá po největších „nalezištích“ lajků, ale kde se cení nejpřesnější odpovědi. Kde autoritu nedává schopnost napsat vtipný tweet, ale schopnost navrhnout elegantní experiment.
Zachraňme vědu! Ne před kreacionisty či plochozemci, ale před pokušením udělat z ní další zábavní platformu optimalizovanou pro virálnost. A před ideologií. Zachraňme vědu před vědci, kteří z nějakého důvodu chtějí soupeřit v popularitě s influencery. Budoucnost je příliš důležitá na to, aby o ní rozhodovaly počty lajků.
