Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Česká zahraniční politika potřebuje nový realistický a pragmatický směr, který bude namísto moralizování stavět na našich národních zájmech, exportní síle a bezpečnostních garancích.“ „Je třeba opustit iluze o zahraniční politice postavené na vývozu ‚hodnot‘ a místo nich postavit na první místo zájmy.“ „Neopisovat svoji agendu od lidskoprávních neziskových organizací, nevyvážet do světa ‚dobro‘ a nepoučovat ostatní.“
Ne, to skutečně nejsou myšlenky Petra Pavla pronesené k 28. říjnu, ani k jiným příležitostem. Jsou to citáty z programu Motoristů sobě, kterým má v nové vládě připadnout Ministerstvo zahraničních věcí.
Státní svátek jen podtrhl, jak moc neslučitelné je to s tím, co říká prezident. Jistě, volební programy a státotvorné projevy na Hradě nejsou stejné žánry. Ale i tak je patrné, že Petr Pavel a Václavem Klausem inspirovaní Motoristé a vlastně i zbývající strany rodící se koalice mluví o něčem jiném. A často navíc i jinou řečí.
V jazyce programů Motoristů, SPD, ale i ANO se dá vystopovat to, čemu Václav Havel začal říkat „nakyslost“. Projevuje se například tím, že „soběstačnost“ tu znamená de facto totéž co „sebestřednost“. „Nepoučovat“ rovná se „hledět si svého“.
Programy, ze kterých vyrůstá předpokládaná vláda, odrážejí nedůvěru prakticky ke všemu, co vyrůstá za plotem malé české zahrádky, pokud to nepřichází ze světa Donalda Trumpa nebo Viktora Orbána. Včetně nedůvěry k občanské společnosti, kterou Pavel naopak vzývá.
Že si Motoristé v zahraniční politice zakládají na realismu a pragmatismu, zatímco slova hodnoty a dobro dali do uvozovek jako něco zprofanovaného, není náhoda. Je to vzkaz: na Havla můžeme klidně zapomenout.
Kdežto Petr Pavel, a kolem 28. října to bylo markantní, na Havla navazuje. Skoro by se chtělo dodat: ze všech sil.
V předvečer svátku na setkání se zahraničními diplomaty v Praze řekl, že je hrdý na to, že země pevně stojí na straně těch, kdo hájí právo, pravdu a dialog. Mezi pilíře české zahraniční politiky podle něj patří evropská soudržnost, Česko má být aktivním a konstruktivním členem Evropské unie. A podporovat bránící se Ukrajinu.
Ve svátečním projevu vzkázal: „Pokud někdo tvrdí, že nám nic nehrozí, že není nutné posilovat bezpečnost a obranu, občanskou informovanost, připravenost a odolnost, že není nutné bránit se před hybridními útoky nebo řízeně manipulovaným obsahem na sociálních sítích, pak vědomě lže. A pokud si budeme lhát teď, zaplatíme v budoucnu vysokou cenu.“
To zní velmi nápadně jinak než programy stran přicházející vlády: „Zahraniční politika musí být pragmatická, nikoli aktivistická.“ „Členství v Evropské unii a NATO je pro hnutí ANO nezpochybnitelné. To ale neznamená, že budeme k zahraniční politice přistupovat jako zaslepení aktivisté nebo bezvýhradně souhlasit se vším, co přichází z Bruselu. (ANO, spojované s funkcí premiéra.)
„Budeme uplatňovat zahraniční politiku všech azimutů, kdy se svobodně a bez nátlaku budeme řídit tím, co je pro naši zemi nejvýhodnější.“ (SPD, spojované s funkcí předsedy Poslanecké sněmovny.)
Program nové vlády zatím neznáme - ale dá se s jistotu vsadit, že například o pilíři evropské soudržnosti v něm nebude ani slovo, s uvozovkami, ani bez nich. To spíš uslyšíme o pragmatickém okopávání hustě oplocené české zahrádky.
Andrej Babiš tento týden přišel na Hrad, aby Petra Pavla mimo jiné informoval o prioritách v zahraniční politice. „Pan prezident byl myslím spokojený,“ řekl novinářům po schůzce. Je to možné, těžko soudit. Neviděli jsme ani co Babiš v pondělí prezentoval, ani jak se na to Pavel tvářil. Ale víme, že prezident jako klíčový princip po setkání s možným budoucím premiérem pojmenoval to, že „Česká republika je pevně zakotvena v Evropské unii, její zahraniční politika je v souladu s mezinárodním právem a klade důraz na lidskou důstojnost a lidská práva“.
Diplomaticky řečeno: pro vzájemné sbližování stanovisek vlády a Hradu tu zeje prostor o velikosti Macochy. Co bude dál?
Málo pravděpodobnou možností je, že se zahraniční politika, respektive personálie s ní spojené, stane překážkou při jmenování kabinetu. To by Pavel musel projevit neústupnost až za hranu Ústavy, a tím by se zpronevěřil slibu, že se jí bude držet.
Pravděpodobnější je, že vládní program nebude tak dramatický jako volební sliby, že ministerstvo zahraničí povede důstojnější osoba než Filip Turek a že se prezident spolehne na Babišovo ujištění, že si zahraniční politiku pohlídá ve vzájemně dohodnutých mezích. Propast se zmenší, ale rozhodně neuzavře.
Na velký konflikt vlády a Hradu v parametrech srážky světů spíš nedojde. Ale permanentně se bude zaznamenávat a řešit, že premiér, ministr zahraničí nebo předseda dolní komory na jedné, a prezident na druhé straně mají a prezentují různé názory. Nebylo by to nové. Skoro naprostý soulad mezi Pavlem a Fialovou vládou byl spíš výjimkou než historickým pravidlem.
Hrad a vláda nemusí říkat pokaždé totéž, někdy dokonce ani nemohou. Ale kdyby se neshodly na vyšším společném základě, než že jsme v EU a NATO, bude to mít nejméně dva očekávatelné důsledky: Česká důvěryhodnost a vliv na mezinárodním poli klesnou. A vážně se zkomplikuje praktická agenda, na které musí Hrad a vláda spolupracovat - typicky třeba jmenování velvyslanců nebo účast a vystupování na summitech.
Prezidenta a vládu s rozdílnými názory jsme tu měli, není to katastrofa. Ale ještě nikdy nešlo o vládu, šéfovanou politickým chameleonem (jak Babiše vystihl list Frankfurter Rundschau), doplněnou experty krajně pravicových populistů a ministry krajně nevypočitatelné strany obrany spalovacího motoru. A ještě nikdy zároveň Rusko nevedlo krutou dobyvačnou válku v našem sousedství.
Proto mohou mít názorové rozdíly, rozpory nebo srážka dvou světů v zahraniční politice vážnější důsledky než dřív.
