Článek
Stínový premiér ANO Karel Havlíček veřejně prohlásil, že nová vláda nepovede diskusi o vystoupení z NATO. Řekl to víckrát a myslel to jako ujištění, že i když má obranu řídit expert SPD, členství v alianci se nesmí zpochybňovat.
To je na jednu stranu velmi podstatná a povzbudivá informace. Která zároveň znepokojuje. A to tím, jak nízko spočívá tlustá čára, která je pro ANO a vznikající kabinet nepřekročitelná.
Havlíček uklidňuje: v NATO zůstáváme, o tom se nebudeme bavit, můžete si oddechnout: ve vládě sice bude SPD, ale západní kurs zachováme. Ale znepokojivé je už to, když je takové ujišťování vůbec zapotřebí.
Že jsme součástí NATO, a to v národním i mezinárodním zájmu, patří už čtvrt století ke gruntu státní existence. Pokud ji spojujeme s demokracií a svobodou a jejich obranou.
Teď do NATO vstoupily Švédsko a Finsko, má to snad být pobídka, abychom rozvíjeli přesně opačný nápad?
Zůstaneme v NATO. Asi jako kdyby Karel Havlíček nebo jiný politik občany ujišťoval vzkazem, že nová vláda neplánuje od Aše po Jablunkov vytrhat koleje. Prima a zaplaťpámbu, na tom se shodneme, všechno v pořádku. A dál?
Abychom předešli nedozumění: nezpochybnitelné členství v NATO patří i k tlusté čáře, kterou nehodlá při jmenování vlády překročit prezident Petr Pavel. I on to řekl veřejně. Jenže prezident nemá pravomoc řídit vládu, nemůže zajít dál a určit, co přesně nezpochybitelné členství v NATO v praxi znamená. Takové právo, respektive povinnost má naopak ANO jako vítěz voleb a očekávaný vládní hegemon.
Takže slyšet od něj „NATO je nezpochybnitelné“, to je strašně málo. Pod tím si můžeme představit ne cokoli, ale hodně věcí. Součástí NATO jsou pobaltské země, Slovensko i Maďarsko. Komu se budeme podobat víc?
Otázky jsou na místě už jen proto, že ANO v programu zdůrazňuje nedoktnutelnost aliance, a vzápětí dodává: „To ale neznamená, že budeme k zahraniční politice přistupovat jako zaslepení aktivisté nebo bezvýhradně souhlasit se vším, co přichází z Bruselu, jak to dělá současná vláda. Budeme hájit suverenitu České republiky a zároveň vytvářet podmínky pro bezpečnou, stabilní a prosperující Evropu.“
Stručně přeloženo: Nezpochybňujeme, ALE…
Takže něco malého přece jen zpochybňujeme? Povinná populistická vsuvka o zaslepených aktivistech a kývání Bruselu má být předzvěstí něčeho - a čeho? Prozradí to vládní prohlášení, nebo bude vláda s tímhle slaměnným panákem bojovat čistě podle svých politických potřeb?
Andrej Babiš se v předmluvě k programu ANO občanů ptá: „Už máte dost pocitu ohrožení a nekonečného strašení válkou?“ Otázka číslo dvě: Kam tahle řečnická otázka zavede vládní politiku? Spíš k důsledné pomoci Ukrajině, nebo k appeasementu vůči Rusku?
Hnutí SPD, jehož expert se má stát ministrem obrany, jde ve volebním programu ještě dál pod heslem „Aktivní mírová politika místo slepého podřizování se NATO a EU“. Čili, zřejmě zůstáváme neochvějným signatářem Severotlantické smlouvy (viz slova Karla Havlíčka), ALE zároveň se nemáme NATO „slepě podřizovat“ (viz program SPD). Konkrétně: „Nedovolíme, aby byly suverenita, bezpečnost a právní řád České republiky narušeny cizími vojenskými základnami.“ Nebo: „Podporujeme modernizaci naší armády, ale odmítáme neefektivní výdaje na zbrojení a podporu Ukrajiny a ukrajinského režimu.“
Typická slovní a programová výbava ministra obrany důsledně prozápadní a proalianční vlády - ne, to nemůžeme říci.
Všechny tři potenciálně vládní strany samozřejmě chtějí mír. „Motoristé sobě jsou politickou stranou, která jednoznačně odmítá válku. Armáda České republiky musí být armádou obrannou.“ Dvě z potenciálně vládních stran se v programu jednoznačně hlásí k NATO, a ta třetí své výhrady na koaliční úrovni spolkla, jak víme od Karla Havlíčka i Tomia Okamury.
Ale jací budeme spojenci, kde vidíme hrozby pro svobodný svět, kolik investujeme do bezpečnosti, byli bychom součástí mezinárodních mírových sborů na Ukrajině? Ujištění „jsme a budeme v NATO“ a volání „nechceme válku“ jako odpovědi zdaleka nestačí.
