Jak vychovat sebevědomé dítě? Nemůže jen být v pohodě a dělat si, co chce

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jsme západní společnost a jsme tam, kde jsme, díky lidem, kteří měli tah na branku a makali. Nemůžeme to vychýlit na druhou stranu a říct dětem ve školách, že mají jen odpočívat a dělat si, co chtějí, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Miroslav Světlák, klinický psycholog, psychoterapeut a pedagog Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Se svým týmem rozvíjí a testuje širokou škálu digitálních nástrojů, které mají pomoci v péči o zdraví. Jejich cílem je naučit lékaře, aby je doporučovali svým pacientům. Zásadní je podle něj prevence a ta by se měla soustředit na člověka jako celek.

Proč je dobré neoddělovat duševní a fyzické zdraví? Roky jsme slýchali, že jsou to dvě věci, které spolu možná malinko souvisí, ale dohromady je řešili možná holistické nebo ezoterické přístupy spojené s psychosomatikou, věda nijak zvlášť.

Oddělení těch dvou témat bylo otázkou vývoje a historie vědy už zřejmě od Descarta. Koncepčně a vědecky to dávalo smysl. Za posledních dvacet let jsme se však dostali ke třem zásadním konceptům, které tohle pojetí dramaticky mění. Máme epigenetiku. Víme díky ní, že vzájemné působení interakce organismu s prostředím zásadně ovlivňuje to, které geny se projeví a v jaké síle.

Můžete to víc vysvětlit?

S něčím se narodíme, to je sice důležité, ale stejně důležité je i to, jak náš genom potom ovlivní prostředí, kultura, životní podmínky obecně. Za druhé máme neuroplasticitu. Ještě když jsem studoval, říkali nám, že se narodíme s nějakým počtem neuronů v mozku a ty během života ubývají.

Dnes už ale víme, že to tak není: nejenom že neurony mohou dorůst, ale že to, jak žijeme, myslíme a jak vzájemně reagujeme s prostředím, zásadně ovlivňuje i to, jak se neurony propojují, tedy i dráhy, kterými běhají. Třetí podstatná věc je důraz na takzvanou velkou šestku.

Co to je?

Spánek, pohyb, výživa, látky, na kterých jsme závislí, tedy typicky alkohol nebo nikotin, sociální interakce a stres. To jsou faktory, které zásadně ovlivňují naše zdraví jako celek. Podílí se na tom, jak funguje hormonální a imunitní systém. Takže když berete ohled na psychiku člověka ve chvíli, kdy léčíte jeho tělo, není to nic ezoterického, je to věda, jsou na to jednoznačná data.

Postupně spějeme do doby, kdy obor psychosomatika ztratí svůj význam. Bylo potřeba ho mít a nějak ho nazývat v době, kdy jsme tělo a mysl oddělovali, abychom to oddělení nějak přemostili, ale dnes už víme, že to jde ruku v ruce, už nic nemusíme přemosťovat. Každá léčba už by dnes měla cílit nejenom na léčbu těla, ale měla by si stejnou měrou všímat i vlivů prostředí včetně toho, jak vám je na duši. Každý lékař by měl být i psychosomatik – a nemusí si tak říkat, protože každá léčba by měla být taková už ze své podstaty. Tedy zaměřená na tělo i na mysl.

Právě testujete aplikaci, která se jmenuje Všímavec a cílí na děti, školy a rodiče, aby pečovali o svoje duševní zdraví a učili se všímavosti. Neměli bychom se snažit děti naopak nasměrovat dostat spíš do lesa, než zas a znovu k obrazovce kvůli nějaké další aplikaci?

To je logická otázka, která se netýká jen téhle konkrétní aplikace, ale eHealth obecně. Tedy obecně digitálního zdravotnictví. Digitální média a internet jsou ale jednou tady a není možné je šmahem odmítnout, navíc není obsah jako obsah. My vytváříme nebo podporujeme obsah, který pomáhá pečovat o duševní zdraví, a tím i pomáhá lidem, aby si důležitost času mimo virtuální svět technologií uvědomili, ale také smysluplně prožili.

Školský systém stojí na hodnocení a srovnávání, takže logicky pak musím dítěti nabízet aplikace, které je zastaví v tom pocitu, že není dost dobré. Nestálo by za to spíš nabourávat ten systém postavení na hodnocení?

Jistě, ale je tady jedna zásadní věc: musíme se ptát, kde výkon podporuje růst? Jsme západní společnost a jsme tam, kde jsme, díky lidem, kteří měli tah na branku a makali. Nemůžeme to vychýlit na druhou stranu a říct dětem ve školách, že mají jen odpočívat a dělat si, co chtějí – musíme podporovat kompetence, tvořivost a výkon, ale v tom dobrém slova smyslu, laskavým soucitným módem.

Chceme, aby na sobě děti pracovaly, ale aby to nespojovaly s vlastní sebehodnotou. My potřebujeme, aby děti měly vysoké sebevědomí. Ale důležité je, jak takové vysoké sebevědomí vzniká. Urážkami a strašením? Pak je křehké.

Pokud rodiče a učitelé pomohli dítěti k vysokému sebevědomí motivací a laskavostí a nespojovali jeho výkon s jeho sebehodnotou, je to sebevědomí stabilní a pevné. A to je to, čeho chceme docílit.

O čem je v aplikaci část pro rodiče?

Ani rodiče to s regulací emocí nemají snadné. Většina z nich nikdy nedostala žádné systematické vzdělání v tom, jak s emocemi zacházet, a i když mnohé zvládají intuitivně a velmi dobře, často se ocitají v situacích, kdy si nevědí rady. Zejména v každodenním provozu, ve spěchu a tlaku běžného dne, je těžké zastavit se a dětské emoce citlivě pojmenovat, podržet a nasměrovat.

Právě proto jsme vytvořili nástroj, který pomáhá přeložit vědecké poznatky do jednoduchého, srozumitelného jazyka každodenního života. Nejde o to, aby rodiče byli dokonalí. Jde o to, aby byli dostupní, psychicky i emočně. Aby dítě cítilo, že je vnímáno, slyšeno a že jeho prožívání má prostor.

Z výzkumu dnes víme, že napříč různými diagnózami a psychickými obtížemi dětí se opakovaně objevuje jeden společný jmenovatel: potíže s regulací emocí.

Co to znamená?

To je neschopnost pojmenovat, pochopit a zvládnout vlastní emoční reakce. Je to takzvaný společný rizikový faktor, který se pak objevuje u úzkostí, depresí, poruch chování, psychosomatických obtíží i u potíží se spánkem nebo se soustředěním.

A právě proto má smysl, aby měli rodiče i děti v rukou nástroj, který jim pomůže porozumět tomu, co se v nich odehrává, a jak s tím citlivě a vědomě zacházet. Aby dokázali rozeznat, kdy dítě potřebuje uklidnit, kdy naopak být viděno ve své frustraci, kdy mu dát prostor a kdy nabídnout oporu.

Aplikace jim v tom může být partnerem. Není to náhradník za rodiče, ale most k lepšímu porozumění. Rodiče tak mohou společně s dětmi rozvíjet dovednosti, které prospívají celé rodině: schopnost vnímat, co se právě děje, a jednat v souladu s tím, co je skutečně důležité.

Pokud já jako rodič neumím regulovat svoje emoce, jak to můžu naučit dítě?

To je zásadní otázka – a regulace emocí rodičů ovlivňuje to, jak to umí dítě.

Když budu na dítě vřískat, aby neječelo, těžko ho naučím neječet, že?

Ano. Všichni chceme být dobrými rodiči. I když to máme často těžké, ve chvílích klidu víme, že chceme být láskyplní rodiče.

Co to vlastně znamená, být dobrý rodič?

Bez ohledu na to, v jakém prostředí rodiče žijí, jaké mají vzdělání, jakou historii nebo kolik zvládají zátěže, existuje něco, co máme společné téměř všichni: milujeme své děti a chceme pro ně to nejlepší.

Chceme být dobrými rodiči – laskavými, pevnými, vnímavými. Chceme vychovávat děti s láskou, ale i s respektem k jejich jedinečnosti. Říká se, že dobrý rodič nejen miluje, ale také dobře vidí a slyší své dítě. Vnímá, kdo vlastně přišel na svět. Nejen že dítě bezpodmínečně přijímá, ale také reaguje na to, kým opravdu je, co potřebuje, co cítí a po čem touží.

Neznamená to, že dítěti dovolí všechno nebo že rezignuje na výchovu. Znamená to, že dítě netrestá za jeho emoce, ale učí ho se v nich orientovat, rozumět jim a zvládat je – v bezpečí vztahu, kde jsou citlivost a hranice v rovnováze.

Jak mi s tímhle pomůže aplikace?

Nabízí drobné, konkrétní způsoby, jak každý den uvádět tyto hodnoty do života. Když vím, že chci být dobrým rodičem, ale je den, kdy sotva zvládám sám sebe – třeba proto, že mě semlela práce nebo mám existenční starosti – pořád existuje něco malého, co můžu udělat.

Pohladit dítě po vlasech. Věnovat mu pět minut čtení před spaním. Podívat se mu do očí a dát najevo, že ho vidím. Tyhle drobné činy mají obrovský význam. Nejen pro dítě, ale i pro rodiče. Pomáhají obnovit pocit, že na tom, co dělám, záleží. Že i když to dnes nebyl žádný ideální den, pořád jsem byl tím rodičem, kterým chci být. Dnes to nebyl Disneyland, ale bylo tam pohlazení. A to možná úplně stačí.

Co ve Všímavci najdou učitelé?

Získávají jednoduchý a přitom velmi silný nástroj, který mohou používat přímo ve třídě se skupinou dětí. Aplikace není výukou mindfulness „nahlas“ – děti se neučí žádné složité pojmy, ale nenápadně trénují to, co je pro jejich zdravý vývoj zásadní: zastavit se, všimnout si svého těla, dechu, emocí. Tedy dovednosti, které výzkum dlouhodobě označuje za klíčové pro duševní zdraví.

Víme z celé řady studií, že schopnost rozpoznat, pojmenovat a regulovat vlastní emoce je jedním z nejdůležitějších ochranných faktorů v dětství a zároveň faktorem, jehož oslabení stojí v pozadí širokého spektra duševních i tělesných obtíží.

Jakých například?

Od chronického stresu, úzkostí, depresí a sociálních fobií až po takzvané medicínsky nevysvětlitelné symptomy, které bývají spojovány s psychosomatickým utrpením. A právě v tom může být aplikace nenápadným, ale mocným pomocníkem.

Pomáhá dětem vytvářet vztah k sobě samým. Vtělený do kresleného kocourka, který se v aplikaci stává jejich průvodcem, učí děti skrze jednoduché příběhy a cvičení: všimni si, jak dýcháš. Co právě cítíš? Jen to pozoruj, nebraň se tomu, ono to odezní, stačí chvíle času a klidná pozornost.

Aplikace tak nenutí děti učit se „techniky“. Spíš jemně vnáší do školního prostředí kulturu všímavosti, klidného zastavení, bezpečného kontaktu se sebou samým. A to v čase, kdy děti často utíkají do hlavy s otázkami typu: „Jsem dost dobrý? Co si o mně myslí ostatní?“ Kocourek Všímavec je přivádí zpět do těla, do přítomnosti. A právě to je často ten nejdůležitější krok na cestě k větší psychické odolnosti.

Co mi ve chvíli nějakého duševního propadu aplikace poradí, že mám udělat?

My vlastně neradi radíme. Stejně jako mnozí terapeuti víme, že dobře míněná rada nefunguje, obzvlášť když přijde ve chvíli, kdy člověk potřebuje být nejdříve vyslyšen a pochopen. Když někomu řeknete, co má dělat, často narazíte na pochopitelný vzdor: „Kdo mi má co radit? Vždyť netušíte, jak a co žiju. Jsem máma samoživitelka, sotva držím pohromadě práci, děti a domácnost a tak mi laskavě neříkejte, co mám cítit a za co být vděčná.“

Proto jsme i naši aplikaci postavili jinak. Není to manuál na život. Je to kombinace vědecky podložených principů a laskavého provázení. Jejím hlavním průvodcem je kreslený kocourek jménem Všímavec, který s vámi prochází programem a v různých situacích, ať už každodenních nebo náročnějších, ukazuje postoje vycházející z mindfulness a moderních psychoterapeutických přístupů.

Neříká, co přesně dělat, ale učí dovednosti, které pomáhají zvládat emoce, reagovat vědoměji a celkově se orientovat ve svém prožívání s větší jemností a nadhledem. Nečekejte tedy konkrétní pokyny typu „Když jsi smutná, udělej tohle“.

Spíš budeme společně trénovat obecné schopnosti, které duševní zdraví podporují. Změna pak často přichází nenápadně, sníží se psychické napětí, zlepší spánek, ubude přemýšlení ve smyčkách, roste větší přijetí sebe sama i druhých. Můžeme si to představit jako běhání.

V jakém smyslu?

Nechodíte běhat proto, abyste vyléčili nespavost nebo zažívání – ale když běháte pravidelně, často se to zlepší samo: lépe spíte, lépe trávíte, máte víc energie, větší sebevědomí, někdy i víc prostoru na záchod. Stejně tak pravidelný trénink všímavosti a laskavého postoje k sobě může přinést pozitivní změny, i když nejsou hned na první pohled vidět.