Dřív se mladí „vypínali“ alkoholem. Teď mají jiné mechanismy a dospělí tápou

Od dnešních dospívajících a dokonce i dětí by se měli dospělí učit, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Daniel Wagner, psychoterapeut a psycholog. Domnívá se, že generace, které právě vyrůstají, jsou rozhodně sebevědomější a v některých ohledech také mnohem méně zakotvení v systému a méně ochotní slepě poslouchat. Často je v tom podporují i rodiče, kteří je vychovávají s tím, že nemusí všechno odsouhlasit, mají o věcech víc přemýšlet a říkat svůj vlastní názor.

Asi nesouhlasíte s tím, že zástupci generace Z a Alfa jsou mnohem křehčí než předchozí generace?

Ano, myslím, že je pomalu čas začít tohle klišé opouštět, protože čím víc mluvíme o generaci sněhových vloček, tím víc se celý ten termín vyprazdňuje a stává se neuchopitelným.

Každý člověk prochází určitým procesem a životními fázemi. Logicky také v životě nastávají období, jakési trychtýřové body nebo úžiny, kdy je život zkrátka těžší. Krize křehkosti může být spojená i s tím, že mladí lidé dospívají rychleji než předchozí generace nejenom biologicky, ale i psychicky. Současná generace si své krize odžívá dříve, vyřeší si je teď a nebude se jimi muset zabývat v pozdějším věku, kdy už je řešení mnohem složitější a těžší.

Takže se je spíše máme snažit pochopit a ocenit?

Myslím, že je trochu zbytečné trápit se tím, že v křehkém období života jsou mladí lidé křehčí, protože je to dost možná dobře. Je přirozené, že postupem času klesá naše flexibilita a ochota měnit se. Chtít změnu po někom, komu je třeba padesát, je proto mnohem náročnější. Mladí lidé jsou flexibilní, a právě teď mají kapacity a možnosti celou tu zátěž daleko víc vstřebat a využít v budoucnosti.

Na to, abychom mohli hodnotit tuto generaci jako křehčí nebo naopak odolnější, ale budeme potřebovat dalších patnáct nebo dvacet let. Odstup ukáže, jak bude daná generace fungovat v padesáti a jestli je ta křehkost, zranitelnost a změny posílily. Možná nebudou muset procházet krizemi, které nyní zažívají jejich rodiče.

Nicméně se stále mluví o tom, že počet duševních problémů u mladých je alarmující…

Na to samozřejmě existuje také celá řada teorií a vysvětlení. Faktem však je, že mladí lidé nemají v současnosti k dispozici stejné obranné mechanismy jako předchozí generace. Pokud chtěli jejich rodiče nebo prarodiče na chvíli vypadnout ze systému nebo revoltovat, šli například za školu. Ale v době online žákovských a školních aplikací je záškoláctví mnohem hůře proveditelné.

Mění se tedy způsoby, jak mladí reagují na problémy?

Některé způsoby, jak se vyrovnávat se systémem a jeho nároky, které fungovaly u předchozích generací, už teď zkrátka nefungují. Místo toho, aby se proti němu mladí lidé bouřili navenek, se častěji uchylují k vnitřnímu odporu, kdy utíkají do depresí, úzkostí, nemocí a podobně. Nemoc jim často pomůže vypnout tam, kde by si to samy vědomě nedovolily. Možnosti, jak vypnout, uhnout nebo revoltovat se zkrátka postupem času změnily – jsou tam stále, ale je dost možné, že nabývají jiných podob, například diagnostických.

Velkým tématem je i sebepoškozování, u nějž počet případů také narůstá. Často se mluví o tom, že jej například děti v rámci jedné třídy napodobují, a sebepoškozování se pak šíří jako epidemie…

Sebepoškozování je jedním z takzvaných coping mechanismů. Tak nazýváme strategie, jak se lidé vypořádávají se stresovými situacemi. Řada z těchto coping mechanismů, ať už je to sebepoškozování, tiky nebo třeba panické stavy, umí uvolnit napětí, úzkost či stres. Sice nejsou dlouhodobě efektivní a často člověka zraňují nebo působí přímo ničivě, ale na chvilku fungují a dokáží ulevit.

A jednou z charakteristik coping mechanismů je právě to, že se často předávají ve skupině. Dřív byl takovým typickým vypínačem alkohol a generace dnešních čtyřicátníků má s alkoholem velké problémy, protože popíjení alkoholu se stalo normou, která se nezpochybňuje. Současná mladá generace se naopak od alkoholu spíš odklání, ale má zase jiné útěkové mechanismy, které si předává, kterými se inspiruje a kterými žije.

A to jsou jaké?

Typickými coping mechanismy, které se mezi mladými předávají, jsou právě například sebepoškozování, zvracení, kontrola stravování, tiky nebo upadání do psychosomatických obtíží. Vidí, že to u nějakého kamaráda funguje, tak to zkusí sami, přinese jim to chvilkovou úlevu a najednou se to pro ně stane aktivním nástrojem.

Ten princip je úplně stejný, jako když lidé začnou pít ve skupině, protože je to vlastně společenská záležitost, ale po čase pijí i o samotě, protože zjistí, že jim alkohol pomáhá na chvilku vypnout. Přičemž daní lidé to jako „vypínač“ nutně nevnímají. Často pití nebo sebepoškozování bagatelizují, ritualizují či takzvaně socializují. To znamená, že si to omlouvají, říkají: „Dělám to, protože to jsem já“ nebo říkají: „Dělají to všichni“.

Lze z tohoto kolotoče vystoupit? Například tím, že dítě změní kolektiv?

Řešení bych nerad generalizoval, protože neexistuje jednotný lék nebo rada. Ono totiž může pomoci cokoliv. Je třeba ale porozumět tomu, před čím dítě daný mechanismus chrání, a nahradit to něčím méně destruktivním. Případně dáme dítěti, nebo i celé rodině takové zdroje, aby bylo schopné danou situaci změnit, a ne ji jen přečkávat. Koneckonců změna kolektivu může ty samé problémy nejen ukončit, ale i vytvořit.

Pro rodiče je to často velmi těžká pozice. Na jednu stranu jsou za dítě zodpovědní a snaží se pro něj hledat řešení a pomoc. Na druhou stranu jsou velmi často součástí systému, a tedy i součástí problémů, ve kterých dítě žije. A nemohu být zdrojem řešení, pokud jsem sám zdrojem problému.

Pokud tedy například rodiče označí dítě, partnera, manželku nebo kohokoli jiného za viníka a hledají způsoby, jak danou osobu „opravit“, nemůže to nikdy fungovat. Jestliže rodiče chtějí dítěti pomoci, mohou například posílit své vlastní zdroje, to znamená sami docházet na terapii, pracovat na partnerském nebo manželském vztahu nebo si třeba najít známé, kteří prošli podobnou situací. Výsledkem nemusí být jen psychoterapie, nicméně platí pravidlo, že pokud začnu řešit problém u sebe, budu ho mít víc pod kontrolou. Pokud ho ale budu řešit jen u ostatních, budu stále bezmocnější.

Jsou zástupci generace Z a Alfa sebevědomější než jejich rodiče a prarodiče?

Mám pocit, že generace, které právě vyrůstají, jsou rozhodně sebevědomější a v některých ohledech také mnohem méně zakotvení v systému a méně ochotní slepě poslouchat. Často je v tom podporují i rodiče, kteří je vychovávají s tím, že nemusí všechno odsouhlasit, mají o věcech víc přemýšlet a říkat svůj vlastní názor. Proto také například pedagogové, pediatři a další profese, které pracují s dětmi, mohou mít pocit, že dřív to bylo jednodušší, protože děti tolik nevzdorovaly a nevymezovaly se. Přitom to ale vůbec není špatně.

Je potřeba si uvědomit, že obecně stárneme ke konzervatismu. Je těžké stárnout a být stejně otevřený jako v mládí. Pokud se nechceme stát konzervativními, vyžaduje to spoustu práce a energie. Čím je člověk starší, tím těžší je pro něj dělat změny, takže z tohoto pohledu je určitě výhodnější investovat do změn a krizí dřív, dokud je člověk ještě mladý. Možná tudíž časem zjistíme, že generace, která si v mladém věku prošla určitou křehkostí, bude méně konzervativní. A také se na mladé lidi můžeme dívat tak, že do sebe zkrátka dnes investují dříve, než jsme to udělali my.

Změnily se mezigeneračně nějak výchovné principy?

Z mých zkušeností jsou současní rodiče úzkostnější a víc jim na dětech záleží. Myslím, že je to částečně způsobeno i skutečností, že se rodí méně dětí a často je velmi náročné vůbec počít a donosit dítě. Vztah rodič-dítě je dražší ve smyslu všech možných investic, a tím pádem je pro rodiče mnohem těžší děti pouštět a nechat je osamostatnit se. V určitém ohledu tedy vytváří křehčí generaci dětí i sami rodiče. A děti zároveň mohou vnímat také své rodiče jako křehké.

Vedu například skupinu pro studenty psychologie a jedním z témat je opuštění rodičů a nalezení vlastního bydlení. Velmi tam rezonuje, že studenti vnímají, jak rodiče tuto situaci těžce nesou a nezvládají ji. Jak potřebují být se svými dětmi neustále v kontaktu. Studenti cítí, že jejich odchod je pro rodinu velký zásah a mají o své rodiče starost. Najednou se tak do popředí zájmu dětí dostávají potřeby rodičů, což je vlastně paradox, a vzniká tam z obou stran určitý typ závislosti. Mladí lidé a jejich rodiče jsou vztahově závislejší než předchozí generace a tato dynamika je pro současnou generaci přirozená.

Co vlastně chce současná mladá generace od těch předchozích? Co by mladí ocenili od svých rodičů a prarodičů?

V každé rodině a vůbec v každém systému jsou témata, která se přenášejí z generace na generaci. Pokud se má stát nějaká změna a má se to téma nějak posunout, stačí v rámci rodiny, aby s onou změnou začal jeden její člen a dokázal k ní předat klíče všem ostatním. Je úplně jedno, jestli to bude babička, otec, syn nebo dcera. Podstatné je, že někdo začne s tématem hýbat a pracovat na něm. U mladých lidí však často dochází k frustraci z toho, že se snaží na určitých tématech pracovat, rodinu odemknout, ale rodina jejich snahu odmítá, či se jí dokonce vehementně brání. Velkým darem tedy je, pokud se ke společné práci na změně připojí. Rodiče mohou namítat, že to, jak fungují, je zcela běžné a normální a že takhle se to u nich v rodině dělalo vždycky. Z mých zkušeností ale mladí lidé velmi ocení, pokud starší generace svou obranu vůči změně zmírní a ještě lépe, pokud i přiloží ruku k dílu a vezme si ty pomyslné klíče, které dítě nabízí.

Může to být i cesta, jak zmenšit generační propast?

Určitě. Základem je pochopit, že jsme v té situaci společně a uvědomit si, že vaše dítě možná právě teď chrastí nějakými klíči, které se vám budou v budoucnu hodit – i když o tom možná zatím ještě nevíte. Hodně také pomáhá, když si rodiče uvědomí, že většina jednání jejich dětí je jen reakcí na nějakou situaci nebo kontext. Když se snaží porozumět tomu, proč je právě tohle jednání pro jejich děti dobré nebo funkční. To všechno jsou takové chlebové drobečky, které nás vedou k tomu, co zatím nevíme. Mnohá krize může být příležitostí a nabízet nám vodítka a řešení, která jsme ještě nevyzkoušeli.

Čím se od generace Z nebo Alfa můžeme inspirovat? Co se od nich můžeme naučit?

Svými emocemi, pocity, činy, zkrátka veškerými svými projevy něco oslovujeme. A mladí lidé nejsou výjimkou. Svým stavem něco oslovují a skrze ně můžeme zjistit i něco o sobě. Každý člověk žije ve své vlastní realitě, kterou nevyhnutelně vytváří, takže například psychiatr nebo učitel budou o mladé generaci vyprávět úplně jiný příběh. Nicméně je otázkou, jestli to naše vnímání generace Z a Alfa nevypovídá nakonec víc o nás samých než o nich. Jestli nevypráví spíš o našich skepsích, vizích a představách. Stylem, kterým o někom nebo něčem mluvíme, totiž totiž vždycky, bohužel i bohudík, vyprávíme nejvíc sami o sobě.