Jak rozmluvit dospívajícího? Pochopte, že nenávist je přirozená. A občas mlčte

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mluvit s dospívajícími může připomínat chůzi po úzké lávce. Rodiče chtějí navázat kontakt, ale reakce bývá chladná, nezúčastněná, někdy zcela odmítavá. Teenageři se v tomto období mění, hledají hranice i nové způsoby, jak vyjadřovat své potřeby. Součástí tohoto procesu je i odpoutání se od rodičů a prosazení nezávislosti. Nejčastější odpověď? V lepším případě: „Dobrý.“

Změna dynamiky ve vztahu může rodiče zaskočit. Snaha o rozhovor snadno vyústí ve vyhrocenou výměnu názorů, která jen prohloubí pocit odcizení. Dobrou zprávou je, že pevný vztah a otevřenost se dají budovat i přes mlčení – pokud k tomu přistoupíte s trpělivostí, respektem a ochotou naslouchat, jak potvrzují přímo lidé pracující s mládeží, které Seznam Zprávy oslovily.

„Z mé zkušenosti teenageři často nemluví, protože mají dojem, že to stejně k ničemu nebude nebo že se jim to nakonec ve zlém vrátí,“ říká Tomáš Morávek – ředitel organizace Neohrožené děti, která pořádá tematické přednášky pro veřejnost a interaktivní besedy pro mládež a zároveň poskytuje okamžitou pomoc a bezpečí dětem v nouzi.

Dospělí podle něj mnohdy místo opravdového naslouchání sklouznou k hodnocení, zlehčování nebo k radám, které si nikdo nevyžádal. „A i když říkají, že jim dítě může věřit a že to zůstane mezi nimi, často mlčenlivost neudrží – poví to druhému rodiči, svěří se kamarádce, babičce. Nebo to použijí jako narážku před dítětem. Někdy v hádce, jindy jakoby v žertu,“ podotýká Morávek, autor knihy Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi: Příběhy z ústavní péče.

Pro dítě je přitom takový styl komunikace jasným vzkazem: nedá se mu věřit. „Komunikaci je podle mě důležité chápat jako nabídku, ne jako povinnost nebo nárok. Když dospělý vytváří bezpečný prostor, teenager se mnohdy časem otevře sám. Někdy to trvá dny, jindy měsíce. Funkční je ale právě to, když dítě ví, že nemusí, ale může,“ zmiňuje.

Aby se dospívající rozpovídal, je třeba být opatrný ve větách, které k němu vysíláte. Proto by rodiče měli dát pozor na konkrétní věty, pokud chtějí, aby se mu dospívající vůbec otevřel.

„Víš, co bych na tvém místě udělal já?“ – Jenže on není na našem místě a  je si toho vědom. Navíc tím dostává zpětnou vazbu: „Já bych si poradil, na rozdíl od tebe.“

Dalším tématem je hláška: „To přejde, to je puberta!“ „Grrr!“ zavrčí symbolicky Tomáš Morávek s tím, že když dítě potřebuje pomoc, tak mu pomozme: nezlehčujme jeho situaci a nehodnoťme jeho prožívání. To není prostor pro obdiv k tomu, jak jsme to my tenkrát zvládli.

„A neříkáš to náhodou jen proto, že chceš pozornost?“ – Možná ano, ale to je jedno. Když dítě potřebuje pozornost, je na místě mu ji dát.

„Musíš to pustit ven, jinak to bude horší!“ – Tahle myšlenka může být pravdivá, ale tlak často vede k většímu uzavření.

„Když mi to neřekneš, nemůžu ti pomoct.“ – To je forma manipulace, která vytváří dluh tam, kde by měla být svoboda. Navíc dítě ztrácí možnost to říct v budoucnu, protože v hlavě zůstává, že už jednou tu možnost odmítlo – a teď bych musel přijít znova, přiznat chybu a uznat, že měl někdo jiný pravdu. A to je těžké i pro dospělé, natož pro dítě a teenagera.

Ondřej Ferdan přidává pár dalších: „To za nás nebylo“, „Máš na to dost rozumu, abys to pochopil“, „Já v tvém věku…“

Celkově je podle něj potřeba vynechat moralizování a shazování teenagerovských názorů jako nekvalifikovaných. „Zní to jako klišé, když mluvíme o tom, co nám říkali naši rodiče jako dětem, a pak to v různých obměnách používáme sami. Aby se nám dospívající otevřel, musí vědět, že nás opravdu zajímá, čím žije, jaký má pohled na lidi kolem, jak by vypadal jeho život, kdyby všechno klapalo. Ve chvíli, kdy náš zájem odbudeme plytkostí věty  – Co ve škole? – dostaneme jen dobrý průměr,“ dodává Ferdan.

My dospělí bychom se měli podle Morávka víc zaměřit na budování vztahu než na výkon. „Vztah, ve kterém se dítě necítí jako u výslechu nebo při vyplňování dotazníku spokojeného teenagera. Zaměřit se na vztah, kde dítě ví, že ho někdo bere vážně a je tam pro něj – i když zrovna mlčí,“ doplňuje Morávek.

Oslovení odborníci na práci s mládeží se shodují, že nejde o to mít připravené správné odpovědi. Důležitější je být dostupný, důsledný a zároveň nevtíravý. Jak tedy najít rovnováhu mezi snahou být nablízku a respektem k jejich uzavřenosti? Co pomáhá komunikaci otevírat a co ji nechtěně blokuje?

„Důvěra se nedá nijak vynutit, lze ji jen získat prokázáním zájmu a ujištěním o bezpečí,“ říká Ondřej Ferdan, vedoucí Komunitního centra Moravia v Třebíči, který se věnuje i kontaktní sociální práci s mladými lidmi a komunitami. „Pro nás dospělé je často velmi těžké vynechat v hovorech poskytování rady, když už jsme to všechno zažili. Jde o pomyslnou morální nadřazenost získanou věkem a zkušenostmi,“ upozorňuje.

Rychle se pak sklouzává k vymezení rolí dospělý–dítě. „A je to pochopitelné, když musíte být zároveň těmi odpovědnými za výchovu, za důsledky, za všechno. Snad může tento fakt dovyprávět historie, která nás učí, že každá nová generace se nutně vymezuje proti té předchozí a je jejím úkolem zpochybňovat morálku a zavedené pořádky,“ popisuje Ondřej Ferdan, sám otec čtyř dětí. Rodičům doporučuje pracovat s respektem a trpělivostí – dát potomkům prostor a čas, nebýt dotěrní a ukazovat, že tu jsme pro ně, až budou chtít mluvit.

Pokud se zdá, že se dospívající nechce otevřít, nemusí to nutně znamenat nezájem o kontakt. Za jejich zdrženlivostí často stojí hlubší důvody – mnozí mají pocit, že jsou neustále hodnoceni: vrstevníky, učiteli, ale i rodiči. I proto váhají mluvit o svých pocitech nebo myšlenkách, zejména pokud se obávají kritiky nebo odmítnutí.

Mohou mít strach z odsouzení. Když se například svěří s problémy ve škole a setkají se místo pochopení s podrážděnou reakcí, příště raději mlčí. Vyhýbají se také tématům, za která se stydí – třeba když udělají chybu nebo si připadají nejistě.

Teenageři čelí silným emocím, ale často jim chybí slova nebo způsoby, jak je popsat. Cítí smutek, zlost nebo beznaděj, aniž by dokázali říct proč. Nebo se bojí, že by svými slovy vše jen zhoršili. Zmatek, který to vyvolává, pak vede k uzavřenosti, protože ta působí bezpečněji. Navíc jejich mozek se stále vyvíjí, takže zpracování emocí trvá déle. Než si sami ujasní, co cítí, potřebují víc času.

Pomoci může způsob, jakým se ptáte. Místo otázek typu „Měl jsi dobrý den ve škole?“ je vhodnější volit otevřené varianty, například: „Co zajímavého se dnes stalo?“ Takové otázky dávají najevo opravdovější zájem, nenutí dospívajícího odpovídat stručně a otevírají prostor k rozhovoru bez nátlaku.

Při rozhovoru s dospívajícími hraje velkou roli správné načasování. Třeba při společné jízdě autem, vaření nebo procházce. Uvolněné prostředí jim může pomoci, aby se cítili bezpečně a sdílení pro ně bylo snazší.

Základem je dát najevo, že je berete vážně. Může to být obyčejné „Ahoj, jak se daří?“ nebo pouhá přítomnost, bez nátlaku na konverzaci. „Ticho může být mocné, když cítí, že jste tam pro něj a nenecháte ho na holičkách,“ říká Ondřej Ferdan. Dobrým začátkem může být i společná aktivita.

„Při chůzi s konkrétním cílem se snadněji navazuje kontakt, protože máme kolem sebe celou paletu témat. Při jakémkoli sportu nebo zájmové činnosti se naše světy přibližují. Neočekávejme však, že když dospívajícího přinutíme hrát společně badminton a u první výměny na něj vybalíme něco o vztazích, že se ledy roztají,“ upozorňuje.

Podobný pohled nabízí i Tomáš Morávek: „Z mého pohledu komunikace nezačíná slovy, ale přítomností. Neptám se, nevyzvídám a často ani nenabízím rozhovor. Prostě tam jsem. Uvařím čaj, sednu si poblíž, zahrajeme si počítačovou hru, koukáme spolu na seriál – a nechávám prostor.“ Tím dává jasně najevo: „Nepotřebuju nic, ale kdybys chtěl, jsem tu s tebou.“

Dospívající, kteří mlčí nebo odmítají kontakt, často jen zkoušejí, jestli to s nimi myslíte vážně. „Testují, jestli dokážete být přítomní i bez okamžité odezvy. Pokud zažije, že ho nikdo netlačí, že nemusí naplňovat vaše očekávání na sdílení všech informací, roste šance, že se časem sám ozve. A někdy to opravdu sdílet s nikým prostě nechce a to je také v pořádku. I naše dítě má právo na tajemství,“ dodává Morávek.

Ondřej Ferdan z Komunitního centra Moravia v Třebíči pracuje s mládeží skoro patnáct let a potvrzuje změnu v komunikaci s nástupem moderních technologií. „Zejména smartphony a sociální sítě urychlily komunikaci, ale zmenšily její hloubku. Mladí teď o to víc potřebují někoho, kdo je opravdu poslouchá a věnuje jim plnou pozornost a zajímá se s respektem k jejich světům. Potřebují dospělého, který je autentický a předvídatelný,“ tvrdí.

Připouští zároveň, že razance instantního dopaminu z používání mobilů a zmíněných sociálních sítí jde jen těžko nahradit. Ze zkušenosti ale ví, že společná činnost, ta opravdová – fyzická nebo i intelektuální, kulturní nebo zážitková – je klíčem. Rodiče někdy při navazování vztahu zjišťují, že už nemluví společným jazykem. A nejde jenom o nekončící hlášky typu „kámo, hej, kámo“.

Jan Prokopec působil pětadvacet let v armádě a nyní jako mentor provází sedmým rokem žáky nejvyšších tříd na Scio škole v pražských Dejvicích. „Dospívající oceňují jasnost, konzistenci názorů, ochotu naslouchat a schopnost přiznat chybu. Někdy něco nechápou a potřebují vysvětlit kontext, aby to mohli přijmout,“ popisuje s úsměvem muž, který má zkušenosti nejen ze školních lavic, ale i z lyžařských a vodáckých výprav.

„Pomáhá i jasné vymezení, do čeho mohou mluvit a do čeho už ne. Když například vybírám řeku a lodě na vodák, nechám je rozhodnout, odkud kam pojedeme a kde budeme spát,“ upřesňuje. Čím starší studenti jsou, tím více by se podle něj měli na rozhodování podílet.

Zároveň ale připomíná, že i když jsou už někdy fyzicky větší než je on sám a člověk má tendenci jednat s nimi jako s dospělými, stále jimi nejsou. „Dohody, které uzavřeme, musím kontrolovat – laskavě, ale pevně. Musím si je zapsat, pravidelně kontrolovat a upozorňovat na jakoukoli odchylku od dohodnutého. A to opakovat stále dokola. Navíc je třeba tyto dohody průběžně aktualizovat, protože to, co loni platilo a fungovalo, už dnes bude jiné,“ podotýká muž, který také pořádá pobytové akce pro otce s dětmi a také provází „náctileté“ přechodovými rituály.

„Nesnažte se být cool nebo napodobovat slang. Stačí mluvit upřímně, zajímat se o ně a o to, co je baví,“ doporučuje Ferdan. Zajímavým přístupem je podle něj zplnomocňování – dát svým potomkům odpovědnost za to, co se kolem nich děje, umožnit jim rozhodovat se a také nést důsledky a výnosy: „Mohou se tím naopak přiblížit nám a pochopit některá úskalí dospělosti.“