Co mají zažít děti o prázdninách? Offline je nový luxus, vrací je k bezstarostnosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jak říká americká vývojová psycholožka Ann Mastenová, odolnost není výjimečná vlastnost. Je to naučená schopnost. Vyvíjí se díky zdravým vztahům, samostatným zkušenostem a malým překážkám.

Letní dny – bez časového presu a školních povinností – jsou ideální dobou k tomu, aby děti znovu objevily svět mimo obrazovku a vytvořily si vzpomínky, které jednou budou vyprávět vlastním dětem. Nemusí to být hned třítýdenní tábor. Stačí jedna noc venku pod širákem, víkend s rodinou v lese nebo „obyčejná“ nuda na zahradě.

Proč online prostředí bere dětem bezstarostnost? „Dnešní doba dělá z dětí malé dospělé a místo objevování skutečného světa všemi pěti smysly jim nabízí jen náhražku v podobě online prostředí. Kouzlo dětství spočívá i v tom, že se dítě dokáže nadchnout nad tím, co my dospělí vnímáme jako banalitu: Že přijíždí vlak, dveře skřípou, slunce svítí, země hřeje nebo že posečená tráva voní. Digistrava tomuto prožívání brání, protože dětskou energii a pozornost přesměruje k obrazovce,“ popisuje mediální analytička Michaela Mlíčková Jelínková, která se nástrahami online prostoru zabývá jako vystudovaná preventistka a zároveň je zakladatelka rodičovské iniciativy Digibalanc pomáhající rodičům s tím, jak dostat děti od obrazovek.

Odbornice odkazuje na teorii švýcarského psychologa Jeana Piageta, podle které má každá vývojová fáze dětství svůj význam. „Digitální strava bere dětem dětství a narušuje jejich přirozený vývoj. Obrazovky jsou hranolky pro mozek. Lákavé, ale ve větším než malém množství opravdu škodlivé,“ upozorňuje mediální analytička Michaela Mlíčková Jelínková, která se nástrahami online prostoru zabývá jako vystudovaná preventistka.

Pro generace dnešních čtyřicátníků, padesátníků, natož šedesátníků je to nepochopitelné. Mnozí si jen těžko představí, jak moc jiné dětství zažívají dnešní nejmladší ročníky. Co dřív vyžadovalo dobrodružství venku a aktivní vyhledávání kamarádů před barákem nebo někde na chalupě u babičky, dnes suplují sociální sítě, reely, TikTok a YouTube. Ze sítí se ale také častěji dozvídají o problémech světa, a to často v nepřiměřeně brzkém věku.

Děti se zkrátka potřebují trochu zašpinit během hry, kterou si ideálně zorganizují samy. Úkolem dospělých je jim takové příležitosti umožnit. Mlíčková Jelínková připomíná princip takzvané volné hry, který jako jeden ze čtyř pilířů pro obnovu dětství uvádí Jonathan Haidt ve světovém bestselleru Úzkostná generace.

„Je to klasická dětská hra bez obrazovek a bez intervence dospělých, spontánní proces, který v sobě mají děti zakódovaný od přírody. Dejte před dítě v prázdném pokoji klacík, provázek a kamínky – a do pár minut z nich nejspíš začne něco tvořit. Nebo mu dejte tužku a papír. Nechte skupinu dětí bez obrazovek na hřišti nebo v přírodě, ať si samy rozhodnou, co budou dělat. To vše je volná hra. Je to přirozený způsob, jakým děti od nepaměti objevují svět a učí se v něm fungovat. Učí se i pádům a zklamání, ale má to nějaké proporce a brzdí to přirozené mechanismy, jako třeba stud. Dynamika přirozené skupiny v reálném světě je jiná než online,“ říká Michaela Mlíčková Jelínková.

Oslovení odborníci se shodují, že dva prázdninové měsíce mají být nejen časem odpočinku od školních povinností, ale také jedinečnou příležitostí naučit děti něčemu, co jim školní lavice ani blikající obrazovky nenabídnou: samostatnost, odolnost i schopnost zvládat výzvy. A může to být spaní pod širákem, rozdělávání ohně nebo stavění stanu. I malé nepohodlí či neplánované zážitky bez připojení k internetu mohou být cenným tréninkem do života. Užitečné rozhodně je, když děti dokážou překonat něco nesnadného. „Stavění stanu je skvělý příklad činnosti, která přináší dítěti radost přirozenou cestou,“ dává tip Michaela Mlíčková Jelínková a dodává, že už samotné očekávání úspěchu zvyšuje dopamin. A když dítě vidí výsledek své práce, pocit uspokojení kulminuje.

Kromě toho se děti hýbou, spolupracují a získávají praktické dovednosti. „Právě přes aktivity vyžadující úsilí se mozek učí, že něco dělat má smysl,“ připomíná. Naopak „levný dopamin“ z her a sociálních sítí podle ní vede ke ztrátě motivace a neschopnosti soustředit se.

Pobyt v přírodě, trochu hladu a žízně, nutnost improvizace, když se třeba ztratí a nemají signál. Právě tyto situace a zkušenosti děti – a nejen je – formují. „Když projdou nějakým nepohodlím, musí překonat samy sebe, bývají pak na sebe opravdu hrdé a dokážou si to i užít,“ říká pro Seznam Zprávy skautský vedoucí Tomáš Vančura, známý jako Vysílačka. Aktivně se dětem věnuje už od roku 2003.

„Zvedá jim sebevědomí, když zvládnou bouřku v lese, rozdělají si samy oheň, dojdou do cíle nebo překonají hlad. To jsou věci, které u počítače nezažijí. Jasně, i tam mohou mít radost, třeba když získají nový skin nebo lepší zbraň. Ale to je pořád jen virtuální. Nesáhnou si na to. A i když je ten zážitek možná intenzivní v tu chvíli, rychle vyprchá,“ popisuje své zkušenosti Vančura. Naopak na takzvané krize a jejich překonání se pak podle něj vzpomíná celý život.

„Když to trochu přeženu, tak nám rodiče za trest zakazovali chodit ven. Dneska dětem naopak ‚za trest‘ říkáme, že ven musí,“ soudí učitel a zkušený skaut ze střediska Kalich Tábor. A dodává: „Změna je obrovská. Děti žijí jiný život, mají jiné priority a lákadla, hlavně digitální svět. A odpojit je od něj je těžké.“

Podle Vančury mají nejen jiné představy o tom, co chtějí dělat. „Mají také velkou volnost. Mohou si dělat, co chtějí. Možná právě v tom je problém, protože si pak ničeho neváží, když mají všechno okamžitě k dispozici. Ale když je na 14 dní odstřihnete od mobilů a vezmete je na tábor, zjistíte, že jim telefony vlastně nechybí. Jsou spokojené, rychle se přepnou. Je tam parta, program, nové prostředí. To všechno funguje. Pak se samozřejmě vrátí a hledají nejsilnější wifi, ale ten přechod zvládají bez problémů,“ zmiňuje.

Mobil je pro děti podle Tomáše Vančury vlastně takový digitální dudlík: „Nudím se, vezmu si telefon a jedu reely. Děcka sedí pohodlně v křesle, baští si dobroty a klikají. Mají kamarády online. My jsme ale museli ven, abychom se s někým potkali. A právě v tom venkovním světě se formuje skutečná odolnost. Když děti necháte chvíli nudit se bez technologických hraček, začnou si přirozeně hledat zábavu samy. A vezmou za vděk i programem, který se může zdát staromódní, zaměřený na přírodu, bez elektřiny.“

Podle Michaely Mlíčkové Jelínkové, která nedávno přednášela v Poslanecké sněmovně, jsou prázdniny ideální k tomu, aby rodiče popracovali na tom, jak děti dostat od mobilů. „Kdy jindy objevovat reálný svět, když ne o prázdninách? U dětí, které vykazují výrazné závislostní chování, by ale měli rodiče zpočátku nabídnout alternativní zábavu. Pomůže překonat případné abstinenční příznaky. Tyto děti ale nejvíc ze všech potřebují zažít reálný svět. Je dost pravděpodobné, že se jim v něm bude líbit, i když třeba zpočátku moc ne.“

O tom, jak zásadní toto téma v současné době je, svědčí vznik nového čtyřletého projektu „ReDiKid: odolné dítě v digitálním světě“. Multidisciplinární tým odborníků z Univerzity Palackého, Masarykovy univerzity, Univerzity Hradec Králové, Yale University v USA a Victoria University v Austrálii si dal za cíl nejen teoreticky popsat, co znamená odolnost u dětí. Chtějí také zjistit nové souvislosti – například jak odolnost souvisí s rizikovým chováním.

„Výchova, která příliš chrání děti před jakoukoli nepohodou nebo rizikem, může snižovat jejich schopnost čelit reálným problémům a vést k větší psychické křehkosti. Děti potřebují zvládat mírné stresory a výzvy, aby si vybudovaly skutečnou odolnost a sociální kompetence,“ uvádí pro Seznam Zprávy profesorka Jana Pelclová z Univerzity Palackého v Olomouci.

Kritický je věk 9 až 11 let. „V tomto období začínají děti intenzivně využívat digitální technologie a čelí rizikům, jako jsou kyberšikana, sociální izolace, nadměrný čas strávený u obrazovek a s tím související nedostatek pohybu. Trpí nadměrným sedavým chováním – zejména před obrazovkami – a nepravidelným spánkem, což může negativně ovlivnit jejich celkové zdraví a odolnost,“ dodává hlavní řešitelka projektu.

Rodiče by podle ní měli dětem dopřát více samostatnosti: „A umožnit jim zažít a vyřešit drobné konflikty a stresové situace samostatně, například prostřednictvím volné a aktivní hry bez přísného dohledu rodičů,“ uzavírá.