Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na kolik kroužků dítě zapsat a přitom ho nezahltit na začátku školního roku, řeší většina rodičů. Podle dětské psycholožky a terapeutky Václavy Masákové je nejdůležitější, aby dítě mělo čas i samo pro sebe a neplnilo pouze očekávání a ambice rodičů. V pubertě se to jinak může vymstít. Kolik volného času dítě potřebuje, jak nastavit hranice a kdy „netlačit na pilu“?
Podle čeho zvolit počet kroužků, aby rodič dítě nepřetížil, a zároveň zbytečně nepodceňoval jeho možnosti?
Nejdřív bych se zamyslela, kdy bude mít dítě čas pro sebe. Také zda je pro mě, jakožto pro rodiče, nezbytné, aby bylo o dítě odpoledne postaráno. A v neposlední řadě, zda kroužky potřebuje nebo chce samo dítě. Co se týče výběru aktivit, je ideální rozmanitost – nedávat dítě jen na kognitivní kroužky typu angličtina, nebo naopak jenom na pohybové, ale kombinovat to. A dbát na to, aby dítě netrávilo celé víkendy na soustředěních a mohlo si užít čas i doma s rodiči. Když je zahlcené kroužky nebo náročným sportem, rodiče vlastně dítě v uvozovkách ztratí.
Psycholožka Václava Masáková
PhDr. Václava Masáková je dětská psycholožka. Vystudovala psychologii a pedagogiku na FF UK, působila jako ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1,2 a 4 a zaměřovala se na děti s problémy v chování. V současnosti působí jako školní psycholožka a supervizorka.
Zmínila jste, že by rodiče měli zvážit, jak moc potřebují se odpoledne o děti postarat. Přijde mi, že někteří rodiče, často to bývají matky, jsou ochotni se kvůli kroužkům strhat a fungují jako taxikáři.
To je rozhodnutí a ambice matek, ne jejich dětí. Myslí to dobře, chtějí potomkovi umožnit patřičný rozvoj, ale když budete strhaná z kroužku na kroužek, tak se nenaučíte myslet na svoje potřeby, jenom naplňujete přání a očekávání rodičů. Pak přijde puberta, a pokud daná aktivita nebude naplňovat vaši potřebu, tak se na to stejně vykašlete.
Třeba dítě chodí na zpěv, protože ho tam v první třídě rodiče zapsali. Ze začátku ho baví, ale pak je to čím dál náročnější, jenže rodiče na tom trvají. V pubertě je ale základním vývojovým úkolem dítěte hledat samo sebe a tedy i bouřit se proti autoritám, ne dobře zpívat. V popředí by měly být zkrátka hlavně potřeby dítěte a ne rodiče.
Ale co když chce rodič dítě naučit disciplíně a tomu, že je třeba někdy přemoci lenost a pohodlí? Už nechce chodit na zpěv, ale je v něm dobré a byla by škoda s tím seknout?
Záleží, nakolik je setrvání u činnosti potřeba a ambice rodičů a nakolik skutečně v zájmu dítěte. Často jsou za tím lpěním vlastní nenaplněné touhy a přání. A může být někdy těžké si to uvědomit, dělají to nevědomky. Na děti tlačí třeba stylem „To já, když jsem byl mladej, co bych za to dal!“ nebo „To by se mi tehdy hrozně líbilo, to bych bývala chtěla dělat!“. No, maminka chtěla, ale dítě to třeba nezajímá a nebaví.
Jak si poradit v situaci, kdy dítě odmítat zkusit něco, o čem je rodič přesvědčený, že má na to talent a bavilo by ho to?
Já bych mu řekla: Dobře, tak si ale vyber něco jiného, protože se mi tady nebudeš celé dny válet na gauči a mastit počítačové hry. Zkrátka bych nastavila hranice: dítě bude chodit do kroužku, něčemu se po škole věnovat. Ale nechala bych mu volnost, ať si vybere, co za aktivitu to má být.
Mohou být rodiče při výběru kroužku ovlivněni tlakem, aby své dítě co nejlépe připravili do budoucna a bylo konkurenceschopné?
Ano, na výkon se tlačí pomalu od narození, ale může to vést i k tomu, že dítě později neví, co se sebou, když je od malička do něčeho tlačené a cestičky má umetené. Když si pak má najít nějaké vyžití, aby se zabavilo, tak vlastně neví, co má dělat. A tak vezme do ruky tablet nebo mobil.
Další riziko je, že když děti neuspějí v tom, co pro ně vymysleli rodiče, může to být zklamání – pro rodiče, ale i pro děti, že nesplnily očekávání rodičů. Přitom rodič by měl vždycky dávat najevo, že má dítě rád takové, jaké je, i s jeho chybami a neúspěchy. Ne proto, že vyhrává hudební nebo vědomostní soutěže nebo atletické závody.
Setkáváte se s přehnanými tlaky na dítě ve své praxi?
Ano. Teď ke mně chodila rodina, kde chybí otec a velí babička. Vnuka moc tlačí k výkonu, na který on jednoduše nemá. Babička chce, aby šel na gympl, platí mu různá doučování, přípravné kurzy, ale ten hoch je intelektuálně podprůměrný. A z toho tlaku byl úplně zničený, deptalo ho to.
A jak to, že to rodina nevidí?
Snaží se ho takzvaně vychovávat, a když se vzteká, vynadají mu, že se to nepatří a že je to pro jeho dobro. Nejsou ochotní připustit, že dítě má své limity a že jimi nastavenou laťku prostě nepřeskočí. A takové případy nejsou žádná ojedinělá výjimka, hlavně v Praze ne.
Jak řešíte, když zjistíte, že dítě není problémové, ale problém je v rodiči?
To se stává velmi často, zkouším v takovém případě pracovat s rodičem. Někdy je i posílám do poradny nebo na skupiny, kde rodiče za přítomnosti psychologa rozebírají své starosti s dětmi. Často nahlédnou, že chyba není v dítěti, ale v jejich přístupu. Někdo se k tomu ale nedopracuje.
Z čeho chyby v přístupu k dětem a jejich výchově pramení?
Někdy z nezdravých ambicí rodičů. Někdy to jsou sny, které si sami nebyli schopni splnit. Nebo to jsou přesvědčení a hodnoty, které jim vštípili jejich rodiče a oni je teď ve výchově svých dětí třeba i nevědomky předávají dál. Tomu se říká rodinné scénáře. Ale abych se vrátila k předchozí otázce. Ráda používám takový denní harmonogram - rozvrh - na každý den v týdnu, který s rodiči vyplníme. V tu chvíli vidíme černé na bílém, jak je dítě přetížené. Rodičů se ptám: A kdy si bude hrát? Kdy bude mít čas se trochu nudit? Je důležité, aby se naučilo samo se zabavit, najít si nějakou činnost. To na rodiče často funguje, často se pak nad aktivitami zamyslí i z pohledu dítěte.
Kolik času by dítě mělo mít na vlastní zábavu?
Záleží na věku, školní děti by měly by mít aspoň hodinu, lépe dvě hodiny denně. To znamená ne na školu a úkoly, ale opravdu pro sebe. Aby se naučily ho strukturovat a rozhodovat o tom, jak s ním naloží. Rodiče by také neměli zapomínat na čas, kdy spolu rodina může být jen tak, povídat si, užívat si sebe navzájem bez velkých tlaků. Jenom tak vzniká a udržuje se vztah. Rodina by si tyhle obyčejné, ale důležité chvíle neměla nechat vzít tím, že budou ve stresu přejíždět mezi kroužky a kurzy a večer padnou vysílením děti i rodiče.
Vy se s rodiči a dětmi profesně potkáváte přes půl století. Mění se ambice rodičů a jejich nároky?
Největší změnu vidím v tom, jak se po roce 1989, když se otevřel svět, otevřely i nepřeberné možnosti. Včetně nabídky kroužků, kurzů, vzdělávání. Rodiče se v tom někdy ztrácejí. Je to, jako když vejdete do cukrárny a nevíte, jaký zákusek nebo zmrzlinu si vybrat. Všechny vypadají lákavě a vy chcete to nejlepší. Obzvlášť pro své dítě. Chceme, aby bylo připravené obstát v konkurenčním boji a chceme ho co nejlépe připravit. I my chceme obstát a vyjít z toho jako co nejlepší rodiče. Je to takový myší závod kdo s koho.
Jak se projevuje, když je dítě přetížené?
Má z toho stres a na něj u dětí existují dvě základní reakce. Pasivita, kdy dítě začne na všechno kašlat, chodí za školu, neučí se, bojkotuje kroužky atd. Anebo začne zlobit, protože jak je pod tlakem, potřebuje se toho vnitřního napětí zbavit.
Je tam ještě nějaká fáze před tím, třeba nějaké psychosomatické projevy?
Samozřejmě, ty přetížené děti často somatizují. Protože ono jim vlastně nic jiného nezbývá, když rodiče na jejich argumenty typu „já tam nechci, mě to nebaví“, neslyší. Ty děti jsou potom pořád nemocné, bolí je břicho, hlava a podobně.
Co děti, které chodí na dva kroužky denně, pět dní v týdnu, protože samy chtějí? Je to v pořádku?
Záleží, jak mají aktivity nakombinované. Jestli jde jenom o kognitivní činnosti typu šachový kroužek a angličtina, nebo jestli je intelektuální činnost vykompenzovaná třeba pohybem. Aby dítě nebylo zahlcené jednostranně. Pokud to je naplánováno chytře a dítě není ve stresu z přebíhání z kroužku na kroužek a skutečně ho baví a zvládá to, proč ne. Je to velmi individuální.
Co byste poradila rodičům, kteří nechtějí dítě zahltit a o to důležitější je vybrat pro ně ty „správné“ kroužky?
Nebojte se zeptat profesionálů, kteří vaše děti znají. Učitelů a učitelek ve školce, ve škole, školních poradců, vychovatelů v družině. Řeknou vám, co podle nich vašemu dítěti jde, pro co má vlohy, a co by nejspíš byl krok vedle. A hlavně chci rodiče ujistit, že i z dítěte, co nepřebíhá z kroužku na kroužek, může vyrůst spokojený, úspěšný, kvalitní člověk. O to víc, protože bude mít čas hledat a porozumět sám sobě.
Autorka je editorkou vysílání ČRo Plus.
