SPD mluví o vystoupení z WHO. Ztratili bychom experty, varuje odborník

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šéfovi hnutí SPD Tomiu Okamurovi vadí údajné nařizování povinného očkování ze strany WHO. Tím zdůvodňuje, proč jeho hnutí, které bude ve vládě, volá po vystoupení Česka ze Světové zdravotnické organizace. Podle odborníků jde o ničím nepodložené fámy.

„Aby se nám snažil někdo nadiktovat plošné očkování a podobné věci, to samozřejmě naše voliče děsí,“ prohlásil Okamura směrem k pandemické dohodě.

Na tomto dokumentu se sice členské státy Světové zdravotnické organizace dohodly, nic o zavádění povinného plošného očkování v něm ale není. Vystoupení Česka z WHO se sice do vládního programového prohlášení nedostalo, úplně poslední bod v oblasti zdravotnictví ale mluví o tom, že kabinet „nedopustí přenášení rozhodovacích pravomocí z ČR na WHO“.

„Jestli si někdo myslí, že se na půdě WHO připravují nařízení pro jednotlivé země, tak to je naprosté nepochopení role této organizace,“ říká vedoucí Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace na Masarykově univerzitě Jakub Hlávka.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy hovoří také o tom, co z členství ve WHO pro Česko vyplývá, jestli se nám vyplatí a jestli nám skutečně hrozí ztráta suverenity, jak varuje vznikající vláda ve svém programu.

Co by pro Česko znamenalo vystoupit z WHO?

V krátkodobém horizontu několika týdnů bychom si toho možná ani nevšimli. Světová zdravotnická organizace pro nás totiž hraje především podpůrnou a expertní roli. Z dlouhodobého hlediska bychom na to ale doplatili. Ztratili bychom linku na experty, kteří řeší všechny možné aspekty veřejného zdravotnictví, včetně reformních kroků, které pro nás budou v dalších letech zásadní.

Co si budeme povídat, Ministerstvo zdravotnictví je v mnoha oblastech personálně poddimenzované, a tak schopnost plánovat kroky v dlouhodobé perspektivě je velmi slabá. Právě WHO může hrát důležitou roli a doplňovat kapacity, které v ČR nemáme.

Možná ani v české veřejné debatě není úplně jasné, jakou roli ve vztahu k Česku WHO hraje. Jednoduše, co tahle organizace pro nás dělá?

Role WHO je skutečně málo pochopená a je to škoda. Právě díky členství ve WHO můžeme konzultovat nejrůznější témata s odborníky, kteří se jim věnují na intenzivní úrovni. Takovou expertizu přitom nikde jinde nenajdeme, ať už jde o prevenci neinfekčních nebo infekčních nemocí, sdílení dat a poznatků o tom, co funguje nebo naopak nefunguje v zahraničí. Modely zdravotní péče jsou samozřejmě různé, ale ve většině případů platí podobné základní principy.

WHO tedy možná vidíme z českého pohledu jako organizaci, která působí v chudém světě a my z toho nic nemáme. Ale jestli je někde problém, tak spíše v tom, že jsme se nenaučili ani na odborné úrovni využívat její expertizu. Jako příklad je možné uvést často debatované zdanění tichého vína. Obecně v problematice danění návykových látek nemáme v Česku největší expertizu, WHO na to má ale celou jednotku, která se tomu věnuje. Mohou nám poskytnout data i doporučení, a přitom nám nebudou nic vnucovat, protože rozhodnutí je vždy na národní úrovni.

Na „diktát“ Světové zdravotnické organizace si přitom dlouhodobě stěžuje hnutí SPD, které bude ve vládě. Jeho předseda Tomio Okamura si přeje vystoupení z WHO. V programovém prohlášení vlády pak je, že vláda „nedopustí přenášení rozhodovacích pravomocí z ČR na WHO – zajistíme národní suverenitu v legislativních a rozhodovacích procesech v návaznosti na tuto mezinárodní instituci“. Jaká je role WHO vzhledem k takto zmiňované suverenitě Česka?

Jak už jsem říkal, WHO je pro Česko především poradní a expertní orgán. Kdyby si zaměstnanci v některé z evropských poboček nebo technických center v Kodani, Bonnu, Benátkách nebo Barceloně přečetli tuhle větu v programovém prohlášení, tak by se asi chytli za břicho a smáli se té představě.

Nejde o exekutivní orgán, který by měl pravomoc nebo i vůbec kapacitu něco svým členům nařizovat. Má ale schopnost svolat státy, které se mohou na řešení jakékoliv věci domluvit a pak na tom spolupracovat. Ale jestli si někdo myslí, že se na půdě WHO připravují nařízení pro jednotlivé země, tak to je naprosté nepochopení role této organizace. Tu větu z vládního programového prohlášení považuji jen za populistický výkřik.

Právě SPD nebo i další strany v zahraničí – třeba slovenský Směr –, tvrdí, že pandemická dohoda schválená členy WHO nadiktuje Česku povinné očkování nebo restrikce v případě další pandemie. Je to pravda?

To jsou naprosto nepravdivá tvrzení. WHO nemá pravomoce měnit očkovací kalendář v jednotlivých zemích. Dohoda WHO žádnému státu neumožňuje nařizovat očkování, lockdowny ani jiné restrikce – to zůstává plně v rukou jednotlivých vlád. Jde de facto o rámec pro spolupráci a sdílení informací při pandemiích, který má zlepšit kooperaci států, posílit výzkum, výrobu a dostupnost léků a vakcín, a zajistit, aby rozvojové země nebyly při další pandemii opět poslední v řadě.

Může však pomoci i nám: Kdyby nastala další pandemie, nebudeme mít pravděpodobně dostatečné vlastní kapacity, které by mohly připravovat optimální kroky, nejen z klinického, ale i například ekonomického a sociologického pohledu. Tuto expertizu WHO má a může nám ji nabídnout na úrovni konzultací. Nic nám ale nařizovat nebude.

Mít propojená datová rozhraní a možnost přístupu k rychlým a efektivním konzultacím je samozřejmě naprosto zásadní pro správná rozhodnutí, zejména v době krizí, kdy rychlé jednání má přímý dopad na lidské životy. Vystoupením z WHO bychom se stali skutečnými outsidery, neboť z členství v této organizaci má prospěch 194 zemí světa.

Kolik nás vlastně členství ve Světové zdravotnické organizaci stojí?

Nedá se říct, že by pro nás členství ve WHO vycházelo nějak rozpočtově ani jinak negativně. Náš příspěvek na úrovni několika desítek milionů korun se nám okamžitě vrací, protože Světová zdravotnická organizace v Česku zase prostředky investuje do zdravotnického vybavení, edukace, zdravotní gramotnosti nebo podpory duševního zdraví pro tisíce lidí. To vše ve více než dvojnásobně vyšším objemu, než kolik přispíváme. Pokud k tomu ještě dobře čerpáme odbornou expertizu WHO, tak se nám taková drobná investice jednoznačně vyplatí.

Proč je podle vás kolem členství ve WHO tolik mýtů? Předpokládám, že tomu pomohlo i nedávné rozhodnutí Spojených států, že ze Světové zdravotnické organizace vystoupí…

Do doby, než se objevila zmínka o WHO v programovém prohlášení vlády, jsem ani moc nevnímal, že by Světová zdravotnická organizace byla v Česku nějakým strašákem. Možná je to ale téma v kruzích, ve kterých se nepohybuji. Domnívám se, že je to ale podobné jako s Evropskou unií. Na tu si také stěžujeme, že nám něco nařídila, přitom jsme její součástí a na těch rozhodnutích se podílíme. U WHO je to ale ještě absurdnější v tom, že na nás nemá žádnou páku, jak cokoliv vynutit, když to sami nepřijmeme.

Atmosféra nedůvěry k institucím obecně je tady ale už od covidu, kdy se za první vlády Andreje Babiše neustále a zbrkle měnila nařízení. Lidé nerozuměli tomu, z jakého důvodu se přijímají a jiná končí, proč tam jsou nejrůznější výjimky, jak je možné, že někteří politici pravidla obcházejí a tak podobně. Stali jsme se tak zemí, kde umřelo skoro nejvíce lidí v přepočtu na obyvatele ve vyspělém světě, a navíc se otevřel ještě prostor pro dezinformace, že za něco může právě třeba WHO.

Současný problém vidím v tom, že v ochraně veřejného zdraví stále nemáme dostatečně silné a nezávislé instituce, které by dokázaly propojit skutečně nejlepší odborníky, kteří by byli dobrými partnery pro politiky v tak klíčové společenské oblasti.

Co by podle vás mohlo pomoci obnovit důvěru veřejnosti nejen v mezinárodní instituce, ale i ty české?

Transparentnost. Vnést světlo do systému. Ukázat, jak funguje. To je nejlepší lék na nedůvěru. Dá se to ukázat na velmi aktuálním tématu, a to tolik potřebné transformaci sítě akutních lůžek v nemocnicích. Každý politik na lokální úrovni a každý volič má pochopitelné obavy z toho, že mu zruší nemocnici, a bude muset jezdit dál za zdravotní péčí, byť bude třeba lepší. Je tady tedy riziko, že vznikne proti transformaci lůžkové sítě odpor.

Pacienti i politici ale musí pochopit, z čeho tato potřeba vychází a že tyto změny nepůjdou na úkor kvality a dostupnosti péče. Lze ukázat transparentně na číslech, že sice budou muset za konkrétní léčbou dojet dále, ale že bude kvalitnější a bezpečnější. Protože třeba v jejich lokální nemocnici je třikrát vyšší riziko úmrtí na zcela jednoduše řešitelnou obtíž.

Příkladem může být zlomenina stehenní kosti. Starší člověk, který spadne a zlomí si krček stehenní kosti, mnohdy prožije vážné komplikace související s nemocničními infekcemi, kterým lze ale často předejít lepší dezinfekcí v nemocnici a prevencí antibiotické rezistence. Tyto infekce prodlužují a prodražují léčbu a bohužel vedou ke zbytečným úmrtím.

Zrovna na nemocniční infekce a sepse umírají v českých nemocnicích tisíce lidí ročně. Pokud bychom tohle dokázali nasvítit, tak zachráníme nejen spoustu životů, ale dokážeme přesvědčit pacienty, že dává smysl, aby se investice do lepší organizace péče a transformace lůžek provedly, i když budou muset za plánovaným výkonem cestovat dál.

Stejně tak v oblasti analýz čekacích lhůt můžeme zajistit to, že obyvatelé ze vzdálenějších regionů nebudou čelit delším čekacím lhůtám, protože nebydlí poblíž nemocnice. Mimo jiné i WHO upozorňuje na to, aby se kvalita a dostupnost pro obyvatele z menších měst nezhoršovala, a i zde je její expertiza velmi užitečná pro české zdravotnictví.