Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
/Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině/
Český dobrovolník Michal bojuje na Ukrajině v řadách ukrajinských obránců. Sešli jsme se na východě země, z bezpečnostních důvodů není možné zveřejnit místo, ani Michalovo příjmení. Hovořili jsme o brutalitě války, motivaci bojovat, ale také o tom, jak se na to dívají Michalovi příbuzní doma v Česku.
Jeho sestra souhlasila, abychom text doplnili o její vyjádření, pod podmínkou zachování anonymity. Vznikla tak výpověď bratra a sestry: on válčí na Ukrajině, ona žije v Česku a sleduje tamní dění na dálku.
Oba potvrzují, že moc v kontaktu nejsou, občas si napíší přes aplikaci Messenger. „Nechci sestru moc stresovat,“ vysvětluje dobrovolník.
Dva týdny v jámě
Za skoro čtyři roky toho zažil hodně. Včetně zranění kolene a průstřelu ramene. „Několikrát už jsem měl namále a byly i chvíle, kdy jsem se smiřoval s Bohem,“ vzpomíná.
Jedním z takových okamžiků bylo ruské obklíčení v Avdijivce, městě nedaleko Doněcku, které padlo začátkem loňského roku po dlouhých bojích. „Byli jsme v domě a pálili do nás z tanků a minometů. Viděli jsme, že ve vzdálenosti zhruba sto metrů nás obkličují. Tehdy jsem si fakt říkal, že je konec. Ale nebyl,“ líčí Michal.
Reportéři Seznam Zpráv se pravidelně vracejí na Ukrajinu, aby přinesli aktuální reportáže a zprostředkovali příběhy lidí, kteří trpí kvůli ruské agresi. V říjnu 2025 se do země vydal zkušený zpravodaj Martin Novák.
„Pak v Kupjansku jsme měli úkol začistit pozice a pak je předat klukům, kteří je přijdou držet. Měli jsme tam být pár hodin, ale dopadlo to tak, že jsme se nemohli dostat pryč dva týdny. Dva týdny v jámě, každý den palba z minometů, raketometů Grad, tanků, do toho drony. Přitom mi docházela munice a už jsem se připravoval, že poslední náboj si nechám pro sebe. Ale posily nás zachránily,“ vypráví.
V místnosti na základně má Michal pověšené dvě vlajky: českou a ukrajinskou. Ta česká je popsaná vzkazy jeho ukrajinských kamarádů. Michal je snajpr, používá pušku MDT 110 Savage ráže 338.
„Tomu, co děláme, říkáme rozvědka šturmem. Chodíme hluboko do týlu nepřítele. Jak hluboko, to záleží na konkrétním úkolu. Může to být pět, deset kilometrů. Ničíme techniku, snažíme se nepříteli způsobit co největší ztráty,“ uvádí Čech.
Při takových misích mají vojáci informace o konkrétních cílech i o tom, na jaké místo míří a proč, ale na bojišti se může ukázat, že nebyly přesné. „Je to dynamická válka a nikdy se nelze stoprocentně spolehnout na to, že to tam opravdu najdeme. Někdy to vyjde, někdy ne,“ říká Michal.
První bojové zkušenosti získal ve francouzské cizinecké legii, kam vstoupil hned po dokončení učiliště. „Byl jsem několikrát v Africe, v Afghánistánu. Když jsem doma v Česku, tak vlastně nemám moc, co dělat, tady mi to jde lépe. Z cizinecké legie i z civilního života jsem měl mnoho ukrajinských kamarádů. Když začala v roce 2022 válka, tak někteří z nich sloužili v ukrajinské armádě. Rozhodl jsem se vypravit sem,“ říká.
Cítím obdiv i strach, říká sestra
Starší sestře se ozval až z Ukrajiny.
„Neradil se se mnou. Ani předtím, když vstoupil do legie. O tom, že je v legiích, jsem se dozvěděla, až když tam odjel, a s Ukrajinou to bylo stejné. Samozřejmě mám o něj starost, trvá to už dlouho. Ale jsem na něj pyšná. Obdivuji ho za to, co dělá, ale holt mám zároveň strach. Co by na to řekla naše máma, to nevím, už nežije,“ uvádí Michalova sestra.
Michal tvrdí, že od dění v Česku se takzvaně odstřihl: „Zprávy z Česka moc nesleduji, jen občas. Upřímně mám tady jiné starosti. Někdy si na Facebooku rozkliknu komentáře, kdo co píše třeba o Zelenském, ale většinou mě to rozčiluje, tak to znechuceně zavřu.“
Oceňuje ale to, jak Ukrajině pomohla česká muniční iniciativa. „Když jsme neměli dost dělostřelecké munice, tak nás Rusové masivně ostřelovali a my jsme neměli čím odpovídat, museli jsme šetřit granáty. Pak se to ale vyrovnalo, navíc ta iniciativa dost pomohla psychicky mnoha vojákům,“ tvrdí.
Základna je na východě Ukrajiny.
„Jsem znechucená Ruskem a tím, co dělá. Ukrajinci mají můj obdiv. Myslím, že my bychom se takto houževnatě nebránili, že to je hodně o povaze národa. Co se týká ukrajinských uprchlíků v Česku, mám různou zkušenost. Někteří si váží toho, že jsme je přijali, někteří se moc dobře nechovají,“ říká sestra.
Při prvním úkolu na Ukrajině „otevřel pusu“
Přestože má Michal za sebou legii, Ukrajina je podle něj něco úplně jiného.
„Byl jsem u legie, ale potřeboval jsem nový výcvik. Je to úplně jiný terén a krajina. Je to úplně jiná válka. Říkal jsem si: no tak co, mám za sebou Afriku a Afghánistán, ale až tady jsem pochopil, že to byl omyl. První úkol jsem dostal na ukrajinsko-ruské hranici. Přiznám se, že jsem otevřel pusu a nevěděl jsem, co mám dělat. Je to úplně něco jiného než, co jsem znal. Je to brutální válka v rovinatém terénu,“ vypráví dobrovolník.
Na základně má jeho jednotka jídelnu, posilovnu, střelnici a místnost, kde se odehrává taktická příprava a plánování. Odtud vyrážejí do akcí na frontu i do ruského týlu. O návratu domů Michal nyní neuvažuje.
„Měl vždy dobrodružnou povahu, máme odlišný styl života. Michal dobrodružný, já zase takový, řekněme, rodinný,“ říká sestra.
