Československé legie mohly zabránit vzniku Sovětského svazu, říká historik

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Památku ukončení první světové války připomíná 11. listopadu po celém světě Den válečných veteránů. Provází jej symboly vlčích máků, které označují sbírky na pomoc válečným veteránům, ať už z jakýchkoliv bojů. Zároveň však připomínají i velké množství padlých z první velké války dvacátého století.

Jak zmiňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik Jan Rychlík, oběti českých a slovenských vojáků šly v tomto konfliktu do statisíců. Jen transsibiřskou magistrálu lemují až do Vladivostoku pomníky československých legionářů, mnohdy zničené či zaniklé.

Pomníčky padlých z první světové války je možné vidět v mnoha českých městech a vesnicích. Vypovídá jejich množství o obrovských ztrátách Čechů v tomto konfliktu?

Do rakousko-uherské armády a domobrany bylo mobilizováno asi jeden a půl milionu Čechů a Slováků. A jejich ztráty byly opravdu obrovské. Odhady jdou do statisíců. Uvádí se až 300 tisíc. A to nepočítám zmrzačené či jinak psychicky poškozené vojáky, což jsou další statisíce. Zcela přesné číslo vám ale nikdo neřekne. Mnoho lidí se ztratilo ve světě, a neví se tedy, zda padli, anebo zemřeli v zajetí. 

Vojenské ztráty Čechů a Slováků tak mnohonásobně převyšují ty z druhé světové války, že? 

Nedá se to vůbec srovnávat. Hroby Čechů a Slováků z té první jsou roztroušeny v Haliči, v severovýchodním Slovensku, v tehdejší Podkarpatské Rusi v ruském Jekatěrinburgu, ale i na Dálném východě ve Vladivostoku. Nemluvě už o těch v Itálii či Francii. 

Jeden z největších hrobů je v obci Kalinivka nedaleko ukrajinského Zborova. Poprvé tam do bojů proti rakousko-uherským a německým jednotkám vstoupila na straně Ruska po svržení cara Mikuláše II. a nastolení prozatímní vlády legionářská československá střelecká brigáda (1. - 2. července 1917 - pozn. red.). Na obou stranách tak padly stovky Čechů.

Výsledky první světové války, tedy i nemalé oběti Čechů a Slováků, vedly ovšem ke vzniku Československa.

Je to tak. Bez první světové války by Československo v té podobě, v jaké vzniklo, určitě nebylo. Myšlenka míru byla pro československou zahraniční akci, tedy míru bez anexí a kontribucí, nepřijatelná. Znamenala by obnovení takzvaně statusu quo ante, tedy „stavu, který existoval před tím“. Vznik Československa nebyl tudíž možný bez vojenské porážky Německa a Rakouska-Uherska.

Existuje ovšem poměrně rozšířený názor, a to i mezi některými politiky, že vznik Československa byl omyl. Jak se na to díváte?

Můžeme jistě diskutovat o různých možnostech. Potom se ale ptám: pokud by nevzniklo Československo, tak jaká by byla alternativa? Dosud mně na to nikdo rozumně neodpověděl.

Jednou z alternativ budoucnosti Česka byla Mitteleuropa (německý výraz pro střední Evropu a pangermánský koncept vytvoření Německé říše ve střední Evropě pod německým, respektive pruským, či habsburským vedením – pozn. red.) německého teologa a politika Friedricha Naumanna. Což nebylo pro Čechy přijatelné. 

Byl tedy rozpad Rakouska-Uherska nevyhnutelný? 

Problém Rakouska-Uherska nespočíval v tom, že by šlo o špatný či nespravedlivý stát. Především jeho západní část, tedy i Čechy s Moravou a Slezskem, byla na svou dobu velice vyspělým a pokrokovým územním celkem. Není pravda, že v něm byly národy utiskovány, a Češi už vůbec ne.

Nemohli ale dosáhnout své státnosti. A pokud by získali stejný statut, jako měly Uhry, což byla nedostižná meta české politiky, pokud by se dualismus změnil v trialismus, tak by i další národy Rakouska-Uherska chtěly totéž. Tak komplikovaný státní kolos by se musel nutně rozsypat. Nemohl by fungovat.

Co bylo tedy tím hlavním problémem Rakouska-Uherska? 

Nikoliv to, že nedokázalo vyřešit problémy svých národů. Ony byly totiž v principu neřešitelné. Vyhovět jednomu bylo možné jen na úkor toho druhého, a tím pádem by byli nespokojeni všichni. 

Nevidím tudíž jinou alternativu než rozčlenění Rakouska-Uherska na státy, které se deklarovaly jako národní, ačkoliv žádný z nich ve skutečnosti národní nebyl… snad jen s výjimkou zbytkového Rakouska a Maďarska, a to ještě s výhradami. Jiné řešení v té době neexistovalo.

Není mnoho momentů, kdy Češi měli vliv na světové dějiny. Patří k nim určitě vznik československých legií v Rusku, Itálii a Francii právě za první světové války. Naši předci tak v legiích bojovali proti Rakousko-Uhersku za ještě neexistující republiku na třech válečných frontách, což není zrovna běžné.

Poopravím vás. Vznik legií na straně oficiálního nepřítele je dost starý fenomén. Najdete ho v každé válce. Legie Čechů a Slováků nebyly tedy výjimkou. Polské legie bojovaly mimochodem v první světové válce na obou stranách. 

Přesto bych vyzdvihl úlohu již zmíněných československých legií v Rusku, které se po bolševické revoluci v říjnu 1917 začaly stahovat po transsibiřské magistrále přes Vladivostok na území Francie. Československé legie v Itálii a především ty ve Francii byly poměrně malé kontingenty, které nemohly na rozdíl od těch v Rusku nic změnit.

Jaký tedy měly význam legie v Rusku?

Pokud by se těm ruským (70 tisíc Čechů a Slováků v Rusku – pozn. red.) dostalo včas a ve vhodnou chvíli podpory západních spojenců, měly šanci bolševiky porazit. Sovětský svaz by v tom případě vůbec nevznikl. Anebo by vznikl, ale ne v podobě, v jaké ho známe. Bolševici totiž v roce 1919 ovládali jen malou část Ruska. Třebaže nejprůmyslovější a nejhustěji zalidněnou. Ostatně ani sami bolševici nevěřili, že se udrží. 

Vystoupení československých legií v Rusku a jejich bojové úspěchy zviditelnilo pak českou otázku na mezinárodním fóru jako nic jiného. Až do té doby o ní nikdo nic nevěděl. Vždyť samostatné Čechy neexistovaly od roku 1526. Před rokem 1914, tedy před vypuknutím světové dálky, to nikdo nepovažoval za nějaký mezinárodní problém. 

Jak vlastně tehdejší mocnosti vnímaly situaci v Rakousku-Uhersku? 

Dohodové mocnosti (Velká Británie, Francie, Srbsko a posléze i USA, Itálie a Belgie – pozn. red.) vůbec nepočítaly s rozčleněním Rakouska-Uherska. Zvažovalo se jen to, že jako každý stát, který je ve válce poražen, přijde o část území. Monarchie však měla pokračovat, třebaže v nějaké jiné podobě.  

Jenomže najednou několik desítek tisíc Čechů a Slováků drželo v jednu chvíli v šachu celou transsibiřskou magistrálu napříč Ruskem. Až teprve tohle zviditelnilo československý problém. A to v době, kdy se v Evropě po podepsání příměří už neválčilo. Česká myšlenka se tedy na pořad dne dostala s nemalým přispěním československých legií v Rusku až v roce 1918. 

Když jsem projížděl místa bojů legií v tehdejším Rusku od Ukrajinského Zborova až po pohoří Ural, neubránil jsem se obdivu, co všechno legionáři v těch nekonečných prostorech dokázali a že to vůbec přežili. Že se v těch obrovských dálavách neztratili. S bolševickými jednotkami bojovali ostatně ještě dva roky po skončení války. 

Nelze než souhlasit. S bolševiky bojovali, protože museli. Jinou možnost ani neměli. Jakkoliv jejich motivace po vzniku Československa poklesla. Říkali si: „Bolševici nám nejsou moc sympatičtí, ale Rusové by si to měli vyřídit sami mezi sebou.“ Přesto dál bojovali až do ledna 1920, kdy byla zahájena repatriace hlavních sil legií z Vladivostoku. 

Pokuste se prosím vysvětlit složité postavení československých legií v Rusku, ale i to, proč musely tvrdě bojovat ještě dva roky po skončení války. 

Do zvlášť prekérní situace se legie dostaly zejména 3. března 1918, kdy Rusko podepsalo s Rakousko-Uherskem, Německem, Osmanskou říší a Bulharskem separátní mírovou smlouvu, známou jako Brestlitevský mír. 

Co teď? Domů (do Rakouska-Uherska - pozn. red.) se za této situace legie vrátit nemohly. S legionáři by bylo naloženo jako s vlastizrádci. A nemohli už zůstat ani v Rusku, které nesmělo, podle zmíněné smlouvy, na svém území trpět žádné ozbrojené formace namířené proti německo-rakouskému bloku. 

Jak to tedy legionáři chtěli řešit? 

Legionáři se proto snažili dostat přes Vladivostok na francouzské bojiště, kde by byli vítáni. Francie totiž v bojích už vyčerpala své rezervy. Paříž souhlasila, že československé legie v Rusku byly prohlášeny za součást armády ve Francii s tím, že budou převezeny na francouzskou frontu.

Velká Británie trvala naopak na tom, aby legie zůstaly v Rusku a porazily bolševiky, čímž by již nebolševické Rusko znovu vstoupilo do války a otevřela se proti německým a rakousko-uherským jednotkám nová východní fronta. Západní frontě by to velmi ulehčilo.

Německo totiž s podepsáním Brestlitevského míru s bolševickým Ruskem poslalo všechny své jednotky z ruské fronty do Francie, která už byla v bojích zcela vysílená. Pozice německých jednotek nebyly ostatně příliš daleko od Paříže. 

Nakonec legie v Rusku zůstaly…

Fronta v Rusku se nakonec přece jen otevřela. Ale ne proto, že si to přáli Britové, nýbrž po náhodném konfliktu mezi legiemi a bolševickou sovětskou mocí v Čeljabinsku. Legionáři se tak najednou cítili bytostně ohroženi na životě.

Po Brestlitevském míru začali navíc vnímat Rusko jako nového spojence svých úhlavních nepřátel Německa a Rakouska-Uherska. Rusko tedy brali jako zrádce dohodových států, jeho nedávných spojenců. Řadili ho ke stejným nepřátelům jako Němce a Rakušany. 

K jakým důsledkům tyhle změny vedly? 

Například bolševický režim na Sibiři se podařilo s podporou československých legií svrhnout a znovu nastolit již dříve legálně zvolenou demokratickou ruskou vládu KOMUČ, což byl Výbor členů Ústavodárného shromáždění, jinak také Všeruská dočasná vláda.

Tuto demokratickou vládu ale časem svrhli bývalí carští generálové včele s admirálem Alexandrem Kolčakem, a ten pak na Sibiři nastolil otevřenou vojenskou diktaturu.

Legionáři se tak dostali do těžko řešitelného morálního dilematu. Nechtěli bojovat za brutální Kolčakův režim. Nakonec tedy bránili už jen transsibiřskou magistrálu, aby se po ní přesunuli do Vladivostoku. S bolševiky, kteří je neustále napadali, bojovali tak už jen z nutnosti.

Význam Československých legií v Rusku spočívá snad i v tom, že zablokováním transsibiřské magistrály znemožnily přesun milionu repatriovaných německých a rakouských zajatců na západní fronty. Čímž významně zkrátily válku a zabránily tak dalším obrovským ztrátám na životech. 

Dobře, že jste to připomněl. Šlo o nesmírně důležité a stále málo diskutované nebojové zásluhy československých legií v Rusku. 

Které z legionářských osobností, dnes třeba i pozapomenutých, vás nejvíce zaujaly? 

Já osobně smekám před takovými legionáři-intelektuály, jako byli Rudolf Medek či Josef Kopta, kteří po válce mimořádně obohatili kulturní život nové republiky, čímž nepomíjím statečnost vojáků. Zapomíná se také, že legionářem byl i pozdější prezident Ludvík Svoboda.

Jak si vysvětlit, že v některých částech Ruska, například v Samaře či nedalekých Lipjagách vládne dodnes k „běločechům“, jak tam přezdívají naše legionáře, někdy až fanatická nenávist? 

Jde o důsledek dlouholeté bolševické propagandy. Ale třeba v Omsku jsou legionáři vnímáni dodnes velmi pozitivně. A podobné je to v Jekatěrinburgu či Vladivostoku, kde mají legionáři důstojné pomníky.

My si teď připomínáme Den válečných veteránů, který je vzpomínkou nejen na padlé z první světové války, ale i z pozdějších konfliktů. Nezadělal mimochodem, ve zkratce řečeno, konec první světové války spolu s následnými mírovými dohodami z Paříže na tu druhou světovou?

V každém mírovém kongresu a mírových dohodách je zakotvena už další válka. Války budou vždycky. Možná to vyzní drsně, ale představa světa bez válek jsou iluze naivních pacifistů, které si pak přisvojili komunisté, když hlásali o zajištění světového míru. Ani oni tomu ale podle mě nevěřili.

Přesto se musíme snažit, aby války pokud možno nebyly, anebo abychom jim předcházeli. Nevěřím zkrátka na iluzi světa bez válek. V dějinách lidstva najdete ostatně jen těžko rok, kdy by se nikde neválčilo. Traduje se například, že po druhé světové válce žádné ozbrojené konflikty nebyly, ale i to je obrovská iluze. Omezím se jen na Evropu: občanská válka v bývalé Jugoslávii a teď znovu agrese Ruska proti Ukrajině. Válčí se zkrátka a dobře nepřetržitě.

Jak se dá podle vás válkám předcházet?

Pokud někdo porušuje mezinárodní právo a útočí na jiný stát, tak je nutné proti němu zasáhnout. A to všemi dostupnými prostředky: diplomatickým, ekonomickými sankcemi, včetně vojenské akce s cílem obnovy již zmíněného statusu quo ante, „stavu, který existoval před tím“.