Kdyby Fico u Ukrajiny otočil, voliči půjdou za ním, říká expert

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Slovenský premiér Robert Fico dokáže ovlivnit velkou část svých podporovatelů bez ohledu na to, jakou aktuální politickou pozici zrovna zaujme.

„Dokážu si představit, že pokud by byl proukrajinský, ovlivnilo by to i názory lidí, kteří by v tu chvíli volili Směr,“ říká slovenský sociolog Roman Pudmarčík z agentury Ipsos.

Rozhovor vznikl pro čtyřdílnou reportážní sérii Směr Fico, v níž zpravodajský podcast 5:59 a Seznam Zprávy mapují premiérův návrat, zahraniční politiku i klesající podporu stran slovenské vládní koalice.

Ve druhé epizodě, která vyšla v pátek, jsme rozbírali vliv dezinformační scény na slovenskou politiku.

Pudmarčík mimo jiné říká, že se náchylnost k dezinformacím nevyhýbá oběma stranám politického spektra. Část voličů opozice má například za to, že s atentátem na premiéra Roberta Fica to bylo v roce 2024 úplně jinak.

Třetí díl série Směr Fico vyjde v pátek ráno 21. listopadu a bude o Ficově politice „všech světových stran“ – s důrazem na Východ a vliv Ruska na Slovensku.

Je slovenská společnost náchylnější k dezinformacím?

Průzkumy to sice naznačují, ale těžko říct, jak spolehlivě. V jednotlivých zemích se totiž testují různé typy hoaxů – a pokud se do dotazníku dostane ten, který právě koloval veřejným prostorem, lidé ho přirozeně označí za důvěryhodnější nebo známější než v zemi, kde už mezitím stihl zapadnout. Výsledky tudíž může hodně ovlivnit samotná metodika.

Podle řady analýz ale platí, že Slovensko patří mezi země nejvíce zasažené ruskou propagandou. To by mohlo vysvětlovat, proč je tu víc lidí náchylných věřit dezinformacím – i když to zatím nelze úplně ani potvrdit, ani vyvrátit.

Z dat CEDMO (Středoevropská observatoř digitálních médií, pozn. red.), která máme ze srovnání s Českem, víme, že na Slovensku zhruba 40 procent lidí tvrdí, že byli vystaveni cíleně šířeným dezinformacím na internetu a sociálních sítích. V Česku je to kolem 20 procent. I to je ale potřeba brát s rezervou – část respondentů totiž za „dezinformace“ považuje i reportáže ze standardních televizí nebo zpravodajských webů, kterým prostě nevěří. To výsledky zkresluje.

V jiných průzkumech jsme viděli, že mnozí lidé za dezinformátory označují i běžná média. Říkají například: „Ano, byl jsem vystaven dezinformacím – viděl jsem reportáž v celostátní televizi, kterou považuju za manipulativní.“ Takže i tato čísla mohou být zkreslená podle toho, jak veřejnost chápe samotný pojem „dezinformace“.

Konspirační teorie jsou na Slovensku aktivní součástí politiky. Šéf tajné služby i premiér v lednu šířili teorii, že protivládní protesty jsou spiknutí a puč se zapojením gruzínských legií. Zároveň jsme po atentátu na premiéra Fica viděli, že se konspirační teorie šíří i mezi voliči opozice – například o tom, že k útoku ve skutečnosti vůbec nedošlo. Jsou tedy k dezinformacím náchylní i ti, co za to kritizují primárně druhou stranu?

Přesně tak. A právě voliči současné opozice často kritizovali stoupence vládních stran – tedy Směru, Hlasu nebo SNS –, že podléhají dezinformacím nebo je sami šíří. Jenže po atentátu na premiéra se ukázalo, že i mezi nimi samotnými byla značná část lidí, kteří zpochybňovali, že se útok vůbec stal. Mluvili o tom, že to mohlo být fingované nebo přehnané.

Ukázal by to až psychologicko-sociální výzkum – zda jsou opravdu náchylnější věřit dezinformacím, nebo ne. Podle mě ale nejde ani tak o ideologii, jako spíše o samotnou povahu dezinformací. Ty jsou pro lidi lákavé, protože nabízejí jednoduchá, srozumitelná vysvětlení složitých společenských problémů. Jsou přehledné, emočně silné – a tím pádem i snadno šiřitelné. Zvlášť na sociálních sítích, kde se jednoduchost a emoce šíří rychleji než fakta.

Mně také chodily e-maily o tom, že se atentát nestal, navzdory tomu, že jsem dělal rozhovor s vedoucím anesteziologem, který o Roberta Fica pečoval. To spiknutí by muselo být rozsáhlé a komplexní a velmi těžké na organizaci. Přesto tomu někteří lidé věří. Jak to?

Přesně tak. Kdo se někdy pokusil zorganizovat akci pro pět a víc lidí, ví, jak těžké je udržet jakoukoli dohodu nebo tajemství. Zinscenovat údajný atentát by vyžadovalo obrovské úsilí a úplnou koordinaci všech zúčastněných, což je zkrátka nereálné. Když se nad tím člověk racionálně zamyslí, musí dojít k závěru, že to nemohlo být zinscenované.

Jenže pokud má někdo k Robertu Ficovi hlubokou nedůvěru, nebude mu věřit ani v takto vážné situaci. A právě tito lidé pak častěji přemýšlejí stylem „co když to celé bylo jinak“. Viděli jsme, že i voliči opozice – kteří jinak kritizují „dezinformační“ chování voličů Směru nebo SNS – v tomhle případě sami podlehli podobným mechanismům. Ukazuje se, že téměř nikdo ve společnosti není vůči dezinformacím imunní.

Rozdíl je spíš v tom, že příznivci vládních stran nebo krajní pravice jsou k podobným narativům náchylnější, protože jejich lídři je sami aktivně šíří. Tím se dostávají do uzavřeného informačního prostoru – jejich algoritmy na sociálních sítích jim servírují víc a víc neověřených zpráv, které pak posilují jejich přesvědčení. Opoziční voliči tomu čelí méně, ale neznamená to, že by byli zcela odolní.

Jak zásadní roli v tom hraje důvěra či nedůvěra v politický systém a v demokracii? A jak se proti tomu dá efektivně bojovat?

Tohle je opravdu těžká otázka, na kterou neexistuje univerzální odpověď. Krize důvěry – nebo spíš krize důvěry v autority a v elity – je znát po celém světě. Lidé čím dál víc nedůvěřují tradičním politikům, odborníkům, lékařům v otázce očkování nebo pilotům, že na ně nesypou chemtrails. Důvěra v expertní systémy se oslabuje napříč světem a zatím nikdo nepřišel s jednoduchým receptem, jak to zvrátit.

Samozřejmě, existují různé iniciativy – od států po Evropskou unii –, které se snaží situaci zlepšit, ale zatím nikde nevidíme model, který by jasně fungoval. Možná by cestou mohlo být i posílení materiální jistoty lidí: Pokud stát dokáže doručovat služby, chránit občany a zajistit, že se jejich životní úroveň bude zlepšovat, může to posílit důvěru ve stát i v instituce.

Jenže ani to není záruka. Když se i v prosperující zemi objeví opozice, která používá dezinformace a záměrně polarizuje společnost, dokáže rozleptat i pozitivní vývoj. Emoce totiž často vítězí nad fakty – a pokud lidé neustále slyší, že se mají hůř, dřív nebo později tomu začnou věřit, i když čísla ukazují opak.

Premiér Robert Fico je u moci už dva roky. Jakou má uprostřed funkčního období podporu?

V průzkumech se ukazuje, že oproti volebnímu výsledku 2023 stranám vládní koalice – Směru, Hlasu a Slovenské národní straně – podpora klesá. Naopak vidíme nárůst u opozičních stran, hlavně Progresivního Slovenska. Pokud by se volby konaly teď, vyhrálo by je.

Kam odcházejí nespokojení voliči vládní koalice?

Nejčastěji ke straně Republika, která v průzkumech výrazně roste a dostává se na třetí místo se ziskem kolem deseti procent. Vysvětluje se to tím, že ve volebním roce 2023 Směr používal radikálnější pravicovou rétoriku, což je pole Republiky. Směru se povedlo vyhrát s poměrně dobrým výsledkem, ale Republika tehdy skončila před branami do parlamentu.

Ficův Směr jim vykradl témata a voliče?

Přesně tak, protože Fico a Směr tehdy byli v opozici a mohli si radikálnější rétoriku dovolit a být kritičtí k tehdejší úřednické vládě. Byla to autentická a uvěřitelná rétorika. Teď Směr používá podobnou rétoriku, jenže pro část voličů už nemusí být tak uvěřitelná a vracejí se k neparlamentní Republice, která je pořád opoziční stranou a kritizuje opoziční strany i Ficovo vládnutí.

Pro lidi je to tím pádem autentičtější, protože nemají reálnou moc, a tím pádem jejich kritika může působit jako oprávněná. Vzbudí dojem, že kdyby moc měli, dělali by to lépe. Jde o ten signál.

Pak je tu ještě skupina voličů, kteří v roce 2023 volili současnou koalici, ale jsou s výkonem vlády nespokojení a přesunuli se k nevoličům. Říkají, že teď nemají koho volit.

Dá se už o poklesu Směru a posílení Progresivního Slovenska mluvit jako o trvalejším trendu? Jsou tam výrazné milníky? Třeba atentát na premiéra v květnu 2024?

Atentát paradoxně nepředstavoval pro Směr výraznou změnu preferencí. Byla to událost, vůči níž mnoho lidí vyjádřilo lítost a vnímali to jako hrozný čin. Není to ale typ události, který by podnítil důvěru v politika nebo motivoval k volbě Směru.

Strana využila téma atentátu před volbami do Evropského parlamentu, měla billboardy s motivem krve. Pracovali s atentátem a příběhem oběti a to jim pomohlo s mobilizací voličů, kteří jinak k volbám do europarlamentu nechodí. Tím pádem získali relativně dobrý výsledek a skončili na druhém místě. Na prvním bylo Progresivní Slovensko, kterému se v evropských volbách daří.

Jak je na tom důvěra lidí k Robertu Ficovi?

Na přelomu léta a podzimu se podle našeho průzkumu důvěra k Robertu Ficovi pohybovala kolem 31 procent. Nejvyšší důvěru v historii měření měl v roce 2012, kdy se na Slovensku konaly předčasné volby a Směr v nich získal nad 40 procent a sestavil jednobarevnou vládu.

V kampani 2012 Fico zase útočil z pozice opoziční strany vůči vládě Ivety Radičové a pro mnoho lidí představoval určitou alternativu. Tehdy ale byla rétorika a hodnotové nastavení Směru jiné než teď.

Teď se Fico pohybuje v žebříčku důvěry na čtvrtém místě. Jako premiér a předseda nejsilnější strany na Slovensku je populární zejména mezi stoupenci Směru a vyšší podporu vidíme i u voličů Republiky. U SNS a Hlasu je jeho podpora nižší, ale stále nadprůměrná. Tohle jsou skupiny, ze kterých může čerpat.

Takže v těch 30 procentech lidí, co mu důvěřují, jsou voliči Směru, Republiky a částečně SNS a Hlasu?

Přesně tak. Bylo i období po volbách 2023, kdy mu důvěra narostla na 38 procent, ale pak úroveň znovu klesala. Aktuální pokles je spojený s poklesem podpory koaličních stran, o kterém jsme už mluvili.

Podle čeho se lidé na Slovensku rozhodují, koho budou volit? Třeba tři hlavní témata?

Rozhodování u voleb je velmi komplexní a každé volby se mění. Část voličů Směru ho volí kvůli tomu, aby nevyhráli liberálové. Právě nálepku liberálů a progresivistů Robert Fico používá jako degradační, negativní termín a opakuje ho v negativním vyznění.

Když se v dotazování ptáme na problémy lidí, nejčastěji se tam dlouhodobě objevují ekonomická témata – životní úroveň, kolik vydělávají, jestli se jim žije dobře. Dál jsou to makroekonomické ukazatele jako inflace a hospodářský výkon země.

Lidi často trápí i stav zdravotnictví, ale neřekl bych, že nakonec jejich výběr ovlivňuje. Nerozhodují se totiž na základě toho, kdo je viníkem situace.

Takže zdravotnictví je dlouhodobý problém, ale volby nerozhoduje? A lidé se navíc neshodnou na tom, kdo za jeho stav nese odpovědnost?

Může to být tím, že témata, která politice dominují, jsou krátkodobá. Pokud se objeví téma ze zdravotnictví, je ve veřejném a mediálním prostoru dva tři dny.

Třeba že někde spadla omítka nebo že na neonatologii se vyvrací okna?

Přesně. Nebo například nedávný tendr na nákup záchranek, který se zrušil kvůli podezřením z manipulace. Firma, která ještě neměla vědět, že tendr vyhrála, už měla sanitky nakoupené. To se objevilo v médiích, ale asi ani to nedokázalo vyvolat až tak silné emoce, aby kvůli tomu voliči změnili svou preferenci. Na volební model tahle kauza vliv neměla.

Volební výsledky spíš ovlivňuje stav ekonomiky a například ohlášení konsolidace, případně změna trestního zákona, která na Slovensku vyvolala velké protesty.

Demonstrovalo se i poté, co byl Robert Fico v Kremlu u Vladimira Putina. Je jedním z důvodů rozhodování slovenských voličů i zahraniční politika?

Do jisté míry ano, protože například v loňských evropských volbách Progresivní Slovensko pracovalo s motivem odporu proti tomu, aby Fico zemi „vytáhl“ z EU. Sázeli na to, že pro část voličů je geopolitická orientace důležitá.

Platí to i u voličů Směru. U nich se ale nedá říct, že by byli a priori proruští. Spíš to vychází z toho, jaká je aktuální rétorika Roberta Fica. Dokáže ovlivnit velkou část svých podporovatelů bez ohledu na to, jakou aktuální pozici zrovna zaujme. Dokážu si představit, že pokud by byl Robert Fico proukrajinský, ovlivnilo by to i názory lidí, kteří by v tu chvíli volili Směr.

Co vychází z vašich průzkumů ohledně vztahu Slováků k Rusku a k válce na Ukrajině?

Když jsme porovnávali, jestli si lidé víc přejí vítězství Ukrajiny, nebo Ruska, za poslední dva roky se poměry výrazně nezměnily. Vítězství Ukrajiny si přeje 25 až 30 procent lidí a vítězství Ruska kolem 20 procent. Tyhle dvě skupiny zůstávají v čase poměrně stabilní.

Během dvou let ale ubylo lidí „uprostřed“ – těch, co se vyslovovali pro dočasný mír. Dřív jich bylo kolem 40 procent, teď jich je méně, protože se část z nich přesunula do skupiny „je mi to jedno / nevím“. Víceméně říkají, ať je s tím tématem už nikdo neotravuje, protože je nezajímá.