„Obrovský rozdíl v pohodě dětí.“ Zmocněnec vítá změny v dětských domovech

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pardubický kraj bude mít v příštím roce jako první v Česku transformovaná všechna zařízení pro dětskou ústavní péči. Postupně se budou přidávat i další regiony a děti napříč Českem se budou stěhovat do komunitního bydlení v bytech nebo domech. Takzvaná deinstitucionalizace ústavní péče má přiblížit výchovu realitě a kvalitně připravit dítě do dospělého života.

„Transformace je určitě správná cesta,“ říká v rozhovoru zmocněnec ministerstva školství pro ústavní a ochrannou výchovu Štěpán Jílka. Tato nová funkce vznikla letos v dubnu s cílem zlepšit péči o ohrožené děti a mladé lidi.

Zmocněnec v rozhovoru mluví i o problémech, se kterými se ústavní péče potýká. Zmiňuje například nedostatek personálu. „V zařízeních jsou navíc i děti, které tam být nemusí. Potom nemáme místo pro ty, které jsou venku ohrožené na životě i zdraví a my je nemáme jak ochránit,“ dodává.

Jezdíte do dětských domovů, pomáháte zaměstnancům i dětem a vyřizujete jejich stížnosti. Jak se žije dětem v transformovaných dětských domovech?

Transformace je určitě správná cesta. Sám znám z terénu, že je obrovský rozdíl v pohodě dětí, pokud žijí v transformované domácnosti, tedy v bytě nebo rodinném domě. Mají tu prostředí, které víc připomíná rodinu, fungují v menších skupinách se stabilním personálem. Nežijí ve velkém zámku nebo baráku, kde sice jsou oddělené rodinné skupiny, ale pořád mají společné chodby, schodiště, jídelnu a na jednom místě se pohybuje třeba čtyřicet dětí. Lépe vnímají i soukromí. Rozdělují, co je jejich vlastní pokoj a jaké prostory sdílí v okruhu šesti dětí.

Jaké to má nedostatky?

Problémem jsou samozřejmě peníze. Domovy musí nakoupit nemovitosti a najmout více personálu, protože se transformací oddělí skupiny. Stejně tak už neexistuje řešení, že jeden noční vychovatel zvládne dvě rodinné skupiny v jedné instituci. Každý byt bude muset mít svého, což zase vytvoří další náklady na personál.

V jakém stavu je současná ústavní péče v České republice?

Ústavní péče hoří na tom, že je v ní hodně dětí a málo personálu. Bojujeme i s naprosto ucpanými kapacitami. V zařízeních jsou navíc i děti, které tam být nemusí. Potom nemáme místo pro ty, které jsou venku ohrožené na životě i zdraví a my je nemáme jak ochránit.

Jaké je tedy řešení?

Měli bychom se u každého dítěte zamyslet nad tím, jestli je pro něj pobyt v ústavu nezbytný. Jestli mu ústavní výchovou pomáháme, nebo zda by pro něj nebyla lepší jiná alternativa. Jenže těch je málo. To nás potom vede k tendenci řešit problémy dětí umístěním do ústavního zařízení s dlouhodobým pobytem. Jde sice o legitimní řešení, ale nemůžeme ho považovat za všespásné.

Které alternativy máte na mysli?

Útočiště a základní zaopatření můžeme dospívajícím samostatným dětem zajistit i jinými způsoby. Například prostřednictvím domovů na půl cesty, azylovými domy nebo samostatným bydlením pro dospívající, které by fungovalo při ústavních zařízeních. Tam dospívající žijí do jisté míry samostatně a nemají neustále za zády vychovatele. Zároveň ale mají v blízkosti možnost podpory, pokud potřebují. Zjednodušeně řečeno prostřednictvím služeb, kde děti nemusí být pod nepřetržitým pedagogickým dohledem, ale s pravidelnou podporou a vedením například sociálního pracovníka. Takové služby u nás ale zatím nemáme, případně je jich velmi málo.

Pracujete na ministerstvu školství jako zmocněnec pro ústavní a ochrannou výchovu. Do jaké podoby byste chtěli modernizovat dětskou péči?

Ústavní péče by se měla více začlenit do systému podpory rodin jako celku. Systém momentálně pracuje tak, že dítě vezmeme z rodiny, dáme ho do zařízení a to potom pracuje jenom s dítětem.

Ono přitom může udělat obrovské pokroky a stabilizovat se, jenže se potom nemá kam vrátit. Původní prostředí je buď stále ve stejném stavu, ze kterého problémy vzešly, nebo ho rodina v horším případě nechce zpět. Dítě se pak v ústavu cítí odmítnuté, vnímá obrovskou nespravedlnost a pobyt vnímá jako trest. Upadne do rezignace a nechá se systémem pasivně vláčet. Nebo přejde do aktivního odporu, kdy z pocitu marnosti začne dělat neplechu. Obě dvě cesty jsou špatné a v důsledku to dítě ničí.

Jak by taková podpora rodin měla vypadat?

Já bych byl moc rád, kdyby v těch zařízeních mohlo pracovat více sociálních pracovníků a sociálních pedagogů a aby měli rozdělené kompetence. Kolegyně by jezdily do terénu, jezdily by do domácností, snažily by se podporovat rodiče, zajistit jim nějaké služby, třeba sociálně aktivizační služby nebo nějaké terénní programy či centra, kam by mohli docházet.

A vedle toho by probíhala práce s dítětem v zařízení, které by se ho snažilo stabilizovat, laskavě mu nastavit hranice, které dřív nemělo, aby cítilo pocit bezpečí.

Proč se nedaří zajistit dostatek kvalifikovaných pracovníků, když na nich ústavní péče závisí?

Roli tady hraje více faktorů. Stejně jako u jiných pomáhajících profesí je to velmi náročná a záslužná práce, ale současně není společensky doceňovaná. Důvody mohou být různé, ale rozhodně tomu nepomáhá medializace. Vnímám, že mediální obraz ústavní péče je daleko horší, než tomu ve skutečnosti je. To pak může kvalitní zájemce odrazovat.

Jakou roli v tom hraje rozdělení kompetencí mezi ministerstvo školství a resort sociálních věcí?

Ústavní zařízení jsou školská zařízení. Jejich úkolem je především zajistit vzdělání a výchovu. Sociální práce s rodinou je zase úkolem segmentu Ministerstva práce a sociálních věcí. Toto rozdělení je organizačně nutné, ale nesmí se stát v péči o děti překážkou.

Musíme mít středobodem zájmu dítě a jeho rodinu, a kolem toho potom vytvářet síť služeb. Nemůže to být naopak. Bylo by dobré, aby se všechny služby, ať už školství, sociální nebo zdravotnictví, spojily a vytvořily kolem rodiny takový obal, se kterým bychom pracovali.

Na začátku tohoto roku vstoupila v platnost novela o sociálně-právní ochraně dětí, která zakazuje umisťovat děti do tří let do ústavních zařízení. Je to správný krok?

Ano, protože benefity toho, když se o vás v tak útlém věku stará jedna stabilní osoba, jsou nesporné. Při této péči si opravdu tvoříte citové vazby nebo schopnost je navázat. A to se lépe naučíte u přechodného pěstouna než v kolektivním zařízení. Zrušením jednoho typu zařízení problém nevyřešíme, ale přesuneme ho jinam.

Stejný zákaz bude platit i pro děti do sedmi let s účinností od roku 2028.

Ano, tím ten problém nabírá na daleko větší intenzitě. Dobře, nebudeme přijímat v ústavních zařízeních děti mladší sedmi let, ale musí být dostatečně zajištěné kapacity. Opravdu musíme posilovat náhradní rodinnou péči. To je momentálně ten hlavní úkol pro ministerstvo.

Článek v rámci bakalářské práce napsala Marie Sabolová.