Nemocnice pod tlakem. Pětina pacientů blokuje akutní péči

Kapacity nemocnic jsou čím dál napjatější. Část lůžek přitom zabírají pacienti, kteří by už neměli být v akutní péči a potřebovali by domácí doléčení nebo místo v zařízeních následné péče. Jenže ta jsou často plná a rodiny si péči o své blízké mnohdy nemohou, či nechtějí vzít na sebe.

Takoví pacienti pak zůstávají v nemocnici, i když blokují prostor pro akutní případy, pro které jsou lůžka určena především.

„Každý den přijede několik desítek pacientů s akutními onemocněními a vy je potřebujete uložit. V tom momentu nemáte místa a dostáváte se pod tlak. Musíte pacienty pouštět, překládat jinam,“ popisuje Jan Václavík, přednosta Interní a kardiologické kliniky FN Ostrava.

Podle kvalifikovaných odhadů tvoří tito „nepřeložitelní“ pacienti na internách zhruba pětinu všech hospitalizovaných. V menších městech je situace ještě složitější – na umístění do následné péče tam běžně čeká i třetina pacientů.

Primář interního oddělení a urgentního příjmu v Nemocnici Znojmo Zdeněk Monhart vysvětluje, že na akutních lůžkách často nezůstávají lidé kvůli samotné diagnóze, ale kvůli náhlé ztrátě mobility a soběstačnosti.

Typicky jde o pacienty, kteří se sice zotaví z akutního problému, například ze zápalu plic či infekce močových cest, ale během hospitalizace natolik zeslábnou, že už nezvládnou základní úkony – vstát z postele, dojít si na toaletu nebo se obsloužit. Před nemocí přitom žili běžným aktivním životem.

Nedostatek míst v následné péči je problém napříč republikou, na jednotlivé nemocnice ale dopadá různě. Zatímco například ve Znojmě se díky úzké spolupráci se sociální sestrou daří zajistit místo na oddělení dlouhodobé péče (ODN) obvykle do týdne, jinde jde často o čekání v řádu několika týdnů až měsíců.

„Naše sociální sestra má přesný přehled o volných lůžkách a pohybu pacientů, takže dokážeme najít řešení rychleji. Ale jakmile volá do Brna nebo Vyškova, odpověď bývá: za měsíc,“ popisuje svou zkušenost Zdeněk Monhart.

Napjatou situaci potvrzuje i Ostrava. Při nedostatku míst je tlak na lékaře i personál enormní. „Za prodloužený víkend jsme měli 36 příjmů na lůžková oddělení. Máme kapacitu 60 míst. Potřebujeme navíc místo na další den,“ doplňuje Jan Václavík.

Pacienti, kteří nemají kam jít, jsou nejčastěji senioři nad 65 let, kteří kromě akutního onemocnění trpí řadou dalších zdravotních potíží. I kvůli nim často po hospitalizaci ztratí mobilitu a stávají se závislými na pomoci ostatních.

„Samozřejmě takového pacienta nemůžeme poslat domů. Takže čeká na akutním lůžku na interně, než se uvolní místo někde na léčebně dlouhodobě nemocných, kde bude moct být doléčen,“ popisuje Jan Václavík.

Dlouhé čekání s sebou ale nese i zdravotní rizika. „Pro ležící pacienty je to nebezpečné. Jsou konfrontováni s novými akutními pacienty, kteří se střídají na okolních postelích s rizikem infekce,“ vysvětluje Zdeněk Monhart.

O přeplněných lůžkách diskutují internisté i na kongresu, který se snaží o problému mluvit s předstihem a dostat jej do povědomí veřejnosti. „Specifikum českého zdravotního systému je, že se řeší průšvihy až poté, co nastanou. Tohle je ale problém, který bude extrémní za pět až deset let,“ říká Monhart.

Podle něj je potřeba, aby se začalo připravovat řešení již nyní, aby byla péče v budoucnu k dispozici. „Trošku tedy voláme na poplach,“ shrnuje.

Kapacita léčeben dlouhodobě nemocných by se proto měla zvýšit. Podle demografických a kapacitních odhadů bude v období mezi lety 2035 a 2040 potřeba alespoň devět a půl tisíce nových lůžek. Navýšení by mělo nemocnicím odlehčit - a akutní lůžka by tak mohla znovu sloužit jen akutním pacientům.

Podle Jana Václavíka je nutné posílit i interní oddělení – a to navzdory občasným návrhům na snižování počtu lůžek. „V interně o tom pochybujeme, protože populace stárne, přibývá lidí s kumulací nemocí. Myslím, že interní lůžka nebude možné snižovat – spíš je navyšovat, protože čekáme, že pacientů bude v dalších letech výrazně přibývat, v desítkách procent,“ shrnuje.

Klíčové podle odborníků bude víc pracovat s rodinami pacientů, aby mohli své blízké nechat doléčovat doma. Jan Václavík zmiňuje možnost finančních příspěvků. „To je základní faktor, který se bude muset nastavit, aby byly rodiny motivovány k péči, protože kapacity LDN nedokážeme rychle navýšit,“ vysvětluje.

Pomoci mohou také agentury domácí péče – zdravotní sestry docházející za pacienty domů a zajišťující aplikaci léků, hygienu či další základní úkony.

Podle primáře Monharta je zase nezbytné hledat inspiraci i v zemích, které už podobné problémy řeší. „Velkou inspirací pro nás byl budoucí prezident Evropské federace interní medicíny, Fredrik von Wowern ze Švédska,“ říká.

Švédští internisté podle něj zvládají rostoucí zátěž spojenou se stárnutím populace, a to navzdory tomu, že země má výrazně méně nemocničních lůžek než většina Evropy. Klíčovým prvkem je propracovaný systém péče o pacienty v domácím prostředí, který zahrnuje i „domácí hospitalizaci“.

„Ve Švédsku dokážou rychle vrátit pacienty domů, i když by u nás zůstávali v nemocnici jen kvůli chybějícímu sociálnímu zázemí. Následující den k nim přijede tým třeba i čtyřikrát denně – a pokud je to potřeba, tak i v noci. To je něco, co u nás dnes žádná agentura domácí péče nenabízí,“ vysvětluje Monhart.

Potřeba je tedy vybudovat robustnější systém sociální a domácí péče, který umožní bezpečnou péči o pacienty mimo nemocnici. To se navíc může vyplatit i finančně. „Z pohledu zdravotních pojišťoven i sociálního systému je vždy levnější, když může pacient zůstat doma – a zaplatí se mu pečovatel plus třeba zdravotní sestra, která dorazí jednou denně. To je stále výrazně levnější, než když zůstává ve špitálu,“ dodává.

Důležité jsou také sociální sestry, které by měly být pevnou součástí týmů na interních odděleních. Ve znojemské nemocnici tato funkce funguje, standardem ale není.

„Sociální sestra má přehled o všech zařízeních, kam lze pacienty umístit – od domovů s pečovatelskou službou až po zařízení se zvláštním režimem. Ví, kde jsou volná lůžka, jaké jsou podmínky a jak dlouho se kde čeká,“ vysvětluje Monhart.

Zároveň se orientuje v nabídce domácí péče a dokáže rodinám okamžitě říct, jaké služby jsou u pacienta reálně dostupné. „Umí také poradit, na jaký typ příspěvku má pacient nárok. To lékaři detailně vědět nemůžou a ani by to neměla být jejich role,“ dodává lékař.

Sociální sestra přitom podle něj často sehrává klíčovou roli při plánování propuštění. Kontaktuje rodinu, promluví si s ní a vysvětlí dostupné možnosti péče – například využití dlouhodobého či krátkodobého ošetřovného, díky kterému může rodina zůstat s blízkým doma - podobně jako při péči o dítě.

Tlak na zdravotnictví se kvůli stárnutí populace neustále zvyšuje - a jinak tomu nebude ani v dalších letech. Naopak: Zatímco v současnosti tvořili ke konci loňského roku lidé starší 65 let asi pětinu české populace, za 25 let to bude téměř třetina. Lidí využívajících zdravotnickou péči tak bude přibývat.

Medicína navíc sice nabízí čím dál větší a pokročilé možnosti, zároveň se ale péče prodražuje. I to se proto na zdravotnictví bude nejspíš projevovat čím dál víc. „Jsme za hranicí, kdy můžeme říct, že všichni dostanou nejmodernější péči zdarma. To už upřímně nejde,“ myslí si Jan Václavík.

„Musíme dojít do bodu, kdy si řekneme: toto je základní péče zdarma a pak bude něco, za co si budou pacienti připlácet. Asi se o tom bude muset začít více diskutovat,“ uzavírá.