Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Mysleli jsme si, že pohlavně přenosné nemoci postupně vymizí. Stále se to ale neděje. V Česku se nedaří snížit ani počty případů HIV, které každoročně přibývají. Ačkoliv na západ od nás se pokroky dějí.
„Důvodů je samozřejmě více. Zaprvé ale lidé přestali vnímat HIV a ostatní pohlavně přenosné choroby jako hrozbu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Pavel Dlouhý, předseda Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP.
Jak Dlouhý dále upozorňuje, nedostatečně se v Česku věnujeme prevenci. Podle něj i kvůli tomu, že se raději necháme unést „pseudomoralistickými postoji“, místo abychom si raději spočítali, co nás jako společnost vyjde levněji.
Jak se mění počet nově nakažených HIV z dlouhodobé perspektivy?
Bohužel se nemění, a to nás právě velmi trápí. Máme úkoly od Světové zdravotnické organizace a Evropského centra pro kontrolu nemocí, k jejichž plnění jsme se zavázali. Tedy nemělo by se u nás tolik lidí nakazit. Naopak máme směřovat k tomu, že zkrátka HIV přestane být problém a epidemie dříve či později skončí. Jenže se nám k té sestupné křivce nedaří dostat. Posledních 10 let máme v průměru stále kolem 250 nových případů ročně.
Proč se nám to nedaří zvrátit?
Důvodů je samozřejmě více. Zaprvé ale lidé přestali vnímat HIV a ostatní pohlavně přenosné choroby jako hrozbu. A to proto, že dneska umíme HIV léčit. Neumíme sice virus z těla dostat, ale léčba je velmi komfortní. Třem čtvrtinám našich pacientů stačí jedna tabletka denně, virus se drží na nule a jejich obranyschopnost v dokonalém stavu. Když ke mně dneska přijde dvacetiletý mládenec, který se právě nakazil, tak mu říkám, že umře v 80 letech na infarkt.
Jde o skvělý výsledek našich léčebných možností, ale řada lidí na to i spoléhá. Doba dožití s HIV je úplně stejná jako u všeobecné populace. Bezprostřední hrozba z veřejného prostoru zmizela, v devadesátých letech jsme neustále viděli nějaké celebrity, které umíraly, běžely filmy…
Ostatně v té době byla také spousta informačních kampaní, třeba na školách poměrně často.
K tomu fungovaly také preventivní aktivity. Tehdy se na prevenci vydávalo přes 70 milionů korun ročně. Chodili jsme po školách, mluvili jsme o důsledcích rizikového chování, včetně sexuálního, radili jsme, rozdávali informační materiály, učili jsme jak navlékat kondomy. Takže snad všechny děti nějakou formu školení prošly.
Dost toho ale zmizelo, podobné aktivity se přestaly podporovat. Loni financování prevence kleslo na 10 milionů korun. Vemte si kolik bylo peněz 70 milionů v 90. letech a 10 milionů dnes. Na letošek se to podařilo jen díky velkému lobbování zvednout na 15 milionů. Z toho se ale platí i všechno testování, které vidíte kolem mě. Jen pro ilustraci – jedno otestování stojí tisíc korun. Mimochodem stoupají čísla také u dalších pohlavně přenosných chorob – kapavka, chlamydie nebo syfilis.
Stojíme teď spolu ve stanu před pražským hlavním nádražím, kde se tohle testování provádí. Pomohlo by více takových akcí?
Existuje program WHO 95–95–95. To znamená, že bychom 95 procent nakažených lidí měli vyhledat, 95 procent z těchto vyhledaných by mělo dostat správnou léčbu a 95 procent z léčených by mělo být na nule z pohledu virové nálože, takže by se nákaza neměla dále šířit. Nám se daří ta druhá a třetí „pětadevadesátka“, nezvládáme ale ten první krok – vyhledávání nakažených.
Jak těžké je dosáhnou toho cíle a diagnostikovat opravdu těch 95 procent nakažených?
Ačkoliv říkáme, že se nám nedaří tu křivku nakažených v Česku snižovat a tedy počet případů zůstává posledních deset let stejný, malinko se proměňuje skupina nově nakažených. Dříve bylo HIV spojené vždy s nejvyšším rizikem u gay komunity. Tahle skupina už ale vesměs o riziku ví, takže tady stagnujeme nebo jdeme lehce dolů.
Přibývá nicméně heterosexuálních nákaz. Ale z velké části je to u takzvaných rezidentů, tedy cizinců, kteří u nás dlouhodobě žijí. Dnes tvoří už téměř polovinu záchytů. Někdy se to zjednodušeně míchá s ukrajinskými uprchlíky a hází se jim to na krk, ale tak to úplně není. Jde o lidi, kteří žijí v Česku pět, osm let, pracují na stavbě, bydlí na ubytovně, a můžou být také z Ukrajiny, ale klidně z Mongolska nebo Vietnamu.
Co je ale problematické, že jde o velmi uzavřenou komunitu, takže se nám nedaří k nim dostat. Jednak kvůli jazykové bariéře, ale také kvůli jejich strachu ze stigmatizace. Pro ně jde i o existenciální hrozbu, protože se obávají, že po odhalení nákazy pofrčí rovnou domů a přijdou tak o možnost výdělku, na kterém je zase často závislá jejich rodina doma.
A jde v tomhle něco změnit?
Je nutné se zaměřit na úplný začátek. Nově se třeba podařilo prosadit, že cizinec, který chce v Česku dlouhodobě pobývat, tak musí mít vyšetření na tuberkulózu. U nebezpečných krevních a pohlavně přenosných chorob žádná taková povinnost není, a to je špatně. Protože takový člověk o nákaze neví a může ji u nás pak samozřejmě šířit.
Nemoralizujme, říká lékař
Když jsme v úvodu mluvili o důvodech, proč se nedaří stlačit počty nakažených na nižší čísla, mluvil jste o tom, že už zaprvé HIV není vnímané jako taková hrozba. Ale že je to jen jeden z mnoha důvodů, jaké jsou ty další?
Druhý důvod je rozvoj sociálních sítí, které významně usnadňují kontakty a zvyšují riziko. Ať už je to Tinder nebo Grindr pro MSM komunitu (zkrácené epidemiologické označení pro gaye a bisexuály, pozn. red.). Jenom kliknete a okamžitě vidíte, kdo kolem vás má zájem o sex a během hodiny můžete být s někým v posteli, což ohromně rozšířilo možnosti.
Zatřetí tady máme ale nové fenomény, jako je chemsex, což je opravdu velké téma spojené s vysokým rizikem přenosu. Lidé, kteří jsou pod vlivem drog, aby si sex více užili nebo ho mohli mít déle, se chovají podstatně méně bezpečně a pouštějí se do mnohem rizikovějších sexuálních praktik.
Jak se popasovat s těmito novými výzvami?
Potíž je, že se neřídíme nákladovou efektivitou a raději se necháváme unášet našimi zaostalými pseudomoralistickými postoji, které jsou prakticky společné pro východní Evropu. Uvedu příklad. Celá západní Evropa ví, že má hradit lidem PrEP. To je princip, kdy užíváte každý den jednu tabletku, ve které jsou dva léky proti HIV, tak se nenakazíte, ať děláte, co děláte.
A nemalujme si skutečnost na růžovo, prostě vždy bude existovat nějaká skupina lidí, která se bude chovat rizikově. Můžeme jim říkat a doporučovat, co chceme, třeba kondomy a stejně je používat nebudou. Tak prostě místo moralizování, jim dejme tenhle lék. U nás to ale nejde. Ačkoliv i Slováci ho už hradí.
Přitom to stojí pár korun. A když zaplatíme mladému klukovi, který ve dvaceti vtrhne na scénu, krabičky s léky, tak se prostě nenakazí. Po pěti letech ho to třeba přejde, začne žít v nějakém stabilním vztahu. Po rizikové období se pokryje léky. Když to ale neuděláme, tak místo nějakých 20 tisíc korun, zaplatíme 20 milionů za to, že ho budeme do 80 let léčit.
