Menší strach z HIV i Tinder. Proč v Česku přibývá pohlavně přenosných nemocí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pohlavně přenosných chorob v české populaci dlouhodobě přibývá. Například počet případů syfilidy se za posledních deset let zvýšil o 60 procent. U kapavky je nárůst ještě výraznější: nákaz je přibližně dvakrát víc než před deseti a dokonce čtyřikrát víc než před patnácti lety.

Podle odborníků přibývá i chlamydiových infekcí - přesná data sice nemáme, odhady ale mluví o nižších tisících případů ročně. Povinně hlášené jsou jen vzácné chlamydiové infekce (způsobují tzv. venerický lymfogranulom) - je jich sice relativně málo, i tady statistiky ukazují nárůst – zatímco třeba v roce 2010 byl v Česku evidován jediný případ, loni jich bylo 25.

Žebříček krajů s nejvyššími počty nakažených téměř u všech sledovaných pohlavně přenosných infekcí vede Praha. Tyto infekce se nicméně objevují čím dál častěji po celém Česku.

„Nárůst není strmý, ale setrvalý. Dříve jsme si mysleli, že pohlavní choroby už nebudou problém, že moderní diagnostika a léčba jejich výskyt výrazně zredukují. Ukazuje se ale, že to tak není – lidské chování v tomto směru stále není vždy zodpovědné,“ komentuje přednosta Dermatovenerologické kliniky v pražské Bulovce Filip Rob.

Podle profesora Spyridona Gkalpakiotise z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady by se proto každý měl zamyslet nad vlastním chováním – ukázkově se chová málokdo. „Léčba sice existuje, ale neznamená to, že jsou tyto choroby lehké. Pokud se neléčí včas, mohou zanechat trvalé následky,“ varuje.

Tento trend přitom není jen českým problémem. Například americká Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) zaznamenala mezi lety 2018 a 2022 osmdesátiprocentní nárůst případů syfilisu. Vývoj situace je u nás podle lékařů podobný jako v západních zemích, zpravidla s menším zpožděním.

Za rostoucím počtem nákaz stojí několik faktorů. Společnost se proměňuje – je všeobecně lépe přijímáno, když mají lidé více sexuálních partnerů. Do manželství vstupují později a před jeho uzavřením oproti předchozím generacím více experimentují.

Na vině jsou i seznamovací aplikace jako Tinder, Grinder nebo Bumble. Nabízejí rychlé kontakty s cizími lidmi, a tím i vyšší riziko přenosu infekcí. Mnohdy na nich ale vystupují anonymní uživatelé – takové osoby jsou pro lékaře a hygieniky zpětně nedohledatelné.

Ztrácí se také obava z nemocí – řada lidí ví, že většinu pohlavních chorob lze dnes léčit. „U HIV sice stále léčba neznamená vyléčení, ale je velmi účinná a lidé mohou žít normální život. To zmírňuje obavy, což má pozitivní i negativní dopad,“ komentuje Rob.

„HIV není takový strašák jako dřív. Lidé si možná říkají – když se dnes dá HIV dobře léčit, tak všechno ostatní je banalita,“ souhlasí Gkalpakiotis.

Dalším faktorem je rostoucí sexuální turistika a rostoucí konzumace drog a alkoholu. Pod vlivem se lidé snadněji socializují a v daný moment nemyslí na bezpečnost. „Cestování je dnes levné a víkendové party v evropských metropolích běžné. Choroby se tak šíří rychleji, včetně těch, které dříve nebyly běžné,“ vysvětluje dermatovenerolog.

Cestování i festivaly jsou typické pro léto – a i to se na nárůstech infekcí každoročně projevuje. „Spousta pacientů nám říká stejný příběh: odjeli na dovolenou, večer poznali někoho nového, užili si to a dál o tom člověku nic neví. Po návratu se u nich objeví příznaky,“ popisuje Gkalpakiotis.

Při osvojení prevence, sexuální výchovy a ochrany je přitom podle něj možná téměř stoprocentní ochrana. „Je to podobné jako u respiračních onemocnění – rouška nás chrání před nákazou a kondomy také. Jen si myslím, že kondom je ještě účinnější než rouška,“ přibližuje.

Myslet by lidé měli i na to, že přenos infekce je možný i u orálního nebo análního sexu – týká se to především kapavky nebo chlamydií. Ty bývají často bezpříznakové – a šíření je tak jednodušší.

Standardem by pak mělo být používání ochrany. „Někdo může mít více partnerů, ale pravidelně se testovat a používat kondom. Takové chování může být méně rizikové než náhodný nechráněný styk jednou za rok. Kondom je stále základní prostředek ochrany, pokud si člověk není jistý zdravotním stavem sebe nebo partnera,“ apeluje Rob.

Zaměřit bychom se proto měli na sexuální výchovu – ve školách i v rodinách. „To ale často bývá problém – teenageři o tom nechtějí mluvit a rodiče také ne. Ale právě tam by se měl otevřít bezpečný prostor k rozhovoru. Ve škole je celá třída, není snadné se zeptat, ale doma, pokud je důvěra, to může být mnohem přirozenější,“ myslí si profesor Gkalpakiotis.

Problém podle Filipa Roba zároveň nelze řešit jen vzděláváním. Nárůst je vidět totiž především u rizikových skupin, které často informace o rizicích mají. Typicky jde o kategorii, která je označována jako muži mající sex s muži.

„Nejde tedy o to, že by chorob přibývalo v celé populaci, ale že riziková skupina se chová ještě rizikověji. Řada pacientů už některou z infekci prodělala jednou, dvakrát, a přesto se nakazí potřetí, počtvrté, popáté. Tam víme, že edukace selhává a že to není účinná cesta,“ komentuje.

Sexuálně přenosné choroby se ale netýkají jen mužů majících sex s muži. Například u HIV roste podíl případů přenesených heterosexuálním stykem - i když celkově tento přenos není dominantní, loni šlo přibližně o třetinu.

A důvody? Paradoxně i pozitivní: mezi homosexuály je čím dál běžnější takzvaný PrEP – preexpoziční profylaxe, tedy preventivní léčba, která při správném užívání výrazně snižuje riziko nákazy virem HIV.

Zájem o něj v posledních letech prudce vzrostl, v Česku je dostupný na předpis a měsíčně vyjde zhruba na tisíc korun.

„Ti, kteří PrEP užívají, navíc chodí pravidelně na kontroly. Sledujeme, jestli se HIV přece jen neobjevilo, a zároveň pravidelně testujeme i na ostatní pohlavně přenosné nemoci. Pokud se nakazí, v tříměsíčních intervalech to zjistíme a velmi rychle zaléčíme. Tím pádem se infekce dál moc nešíří,“ vysvětluje výhody přípravku infektolog Aleš Chrdle, primář v Nemocnici České Budějovice.

Právě tato prevence i pravidelná kontrola vedou k tomu, že se virus HIV šíří mezi muži, kteří mají sex s muži, méně než dřív – a poměrně tak přibývá heterosexuálně přenesených nákaz.

Do statistik se navíc promítají i případy cizinců, u kterých v posledních letech počty nakažených rostou. Na rozdíl od českých občanů, u nichž infekcí mírně ubývá.

V Česku totiž platí, že každý s diagnózou HIV musí být povinně léčen. I díky tomu a dostupnosti léků – včetně PrEP a také postexpoziční profylaxe, kterou lze užít po rizikovém kontaktu – se daří nákazu lépe kontrolovat.

Problém ale zůstává v diagnostice - asi deset procent nakažených o své nemoci vůbec neví. Cílem je podle odborníků dostat se na 95 procent diagnostikovaných.

„Část lidí na své zdraví kašle, myslí si, že jsou nesmrtelní. Paradoxně ti z rizikových skupin mají větší šanci být diagnostikováni včas, protože HIV už nemá takové stigma, a ochotněji se testují – například na Pridech, festivalech a podobně. Lidé, kteří vědí, že jsou v riziku, se testují včas,“ popisuje svou zkušenost Aleš Chrdle.

Problém je u lidí, kteří vůbec netuší, že by mohli být v riziku - kteří měli například jednorázový rizikový styk na dovolené.

HIV se totiž může zpočátku projevovat právě nejasnými symptomy. Objevovat se může například zvětšení lymfatických uzlin, chronická únava, chudokrevnost, opakující se horečky, průjmy nebo nevysvětlitelné hubnutí.

Zdravotníci by proto podle infektologa Chrdleho v případě neustupujících potíží měli zvažovat i pohlavní nemoci. „Existuje poměrně dlouhý seznam potíží, takzvané indikativní diagnózy, u kterých by – pokud není jasná příčina – mělo být vyšetření na HIV součástí širšího diagnostického panelu,“ říká.

Jak už bylo zmíněno, pohlavně přenosné choroby se dnes dají velmi dobře léčit. Začít se ale musí včas. „Z HIV se stalo chronické onemocnění. Pokud je včas diagnostikováno a správně léčeno – a u nás ten, kdo má zdravotní pojištění, dostává nejlepší dostupnou léčbu – je svou závažností srovnatelné třeba s vysokým tlakem nebo cukrovkou. Když se o sebe člověk stará, může žít dlouhý a kvalitní život. Když to zanedbá, může ho to zabít,“ komentuje Chrdle.

Standardně dnes nakažení lidé užívají jednu tabletu denně. V posledních několika letech se ale objevuje novinka – injekční forma léčby. Pacientovi stačí dostat dávku jednou za dva měsíce.

Tato léčba zajišťuje, že virus sice zůstává v těle, ale není přítomen v krvi. To znamená, že pacient jednak nikoho nenakazí, jednak virus nezpůsobuje poškození imunity – tedy nedojde k selhání imunitního systému a rozvoji AIDS.

„Z pohledu jednotlivce, který je HIV pozitivní, jsou to úžasné pokroky. Lidé, kteří si pamatují situaci před deseti nebo dvaceti lety, dnes mluví o úplně jiné realitě. Pro ně je to v podstatě zázrak,“ popisuje Chrdle.

Z virových infekcí je ještě častá nákaza HPV, které je zodpovědné za vznik karcinomu děložního hrdla, dutiny ústní nebo hrtanu. Díky očkování se ochrana významně zlepšila. Absolvovat ho mohou dívky i chlapci.

Na bakteriální onemocnění poměrně dobře zabírají antibiotika, problémem je ale narůstající rezistence - hlavně u kapavky. K rezistenci může vést i časté užívání antibiotik.

V Česku je hlášení některých pohlavních chorob, jako je syfilis či kapavka, povinné. A nakažení mají povinnost se léčit. Pokud to neudělají, jsou nahlášeni na hygienickou stanici. Podle Filipa Roba ale tento systém není ideální.

„Ukazuje se, že represivní přístup šíření pohlavních chorob nesnižuje. Nejsme na tom lépe než západní státy, které mají výrazně liberálnější přístup k této problematice. Pacienti se často bojí navštívit lékaře kvůli obavám z následků, což vede ke snaze o samoléčbu, která není vždy efektivní,“ říká.

Je proto zastáncem liberálnějšího systému: pokud má člověk podezření na pohlavní chorobu, měl by mít možnost bez obav navštívit lékaře, nechat se otestovat a léčit. Možností mohou být i nezisková zařízení, jako třeba Dům světla, která nabízejí parciálně anonymní testování.

„Systém by měl pacientům nabízet diskrétnost řešení jejich obtíží a neperzekuovat je – represe totiž nevede k pozitivním výsledkům,“ myslí si Rob.

Záleží i na přístupu samotných lékařů. „Stále se mezi nimi najdou tací, kteří k těmto pacientům přistupují s despektem. Je důležité, aby pacienti měli jistotu, že u specialisty bude zajištěno maximální soukromí a že se nemusí obávat úniku choulostivých informací nebo společenských dopadů,“ dodává.

„Je důležité si uvědomit, že pohlavní choroby pravděpodobně nikdy zcela nevymizí. Jsou přirozenou součástí lidské společnosti, dokud mezi lidmi existuje sexuální aktivita. Měli bychom k nim přistupovat bez předsudků – pacienti nejsou žádní ,desperáti‘, ale často běžní lidé, kteří jinak žijí zcela normálním a slušným životem,“ uzavírá Rob.