Srdeční nemoci ohrožují čím dál mladší lidi. Lékaři čekají další nárůst

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nemoci srdce a cév zabíjejí nejvíce Čechů. Ročně na ně zemře přes 40 tisíc lidí, což je téměř 40 procent veškerých úmrtí.

Mnoho lidí si to ale neuvědomuje. „Když se zeptám laiků, každý si myslí, že nejvíce lidí umírá na nádory a ne na kardiovaskulární choroby,“ konstatuje Josef Kautzner, přednosta Kardiocentra a Kliniky kardiologie IKEM.

Podle něj nízká informovanost souvisí i s tím, jak k těmto nemocem přistupujeme. Mnohým lze do určité míry předejít – ovšem pouze při zodpovědnějším životním stylu.

„Vídáme lidi v čím dál mladším věku. Samozřejmě jsou to pořád choroby, které dominují po šedesátém roce věku, setkáváme se ale i s infarkty ve čtyřiceti. A když se pacientů ptám, skoro vždy kouří, jsou obézní, neléčí si vysoký tlak nebo neberou léky na cholesterol,“ dodává profesor kardiologie Kautzner.

Statistiky ukazují jeden pozitivní trend – počet úmrtí na kardiovaskulární nemoci dlouhodobě klesá. Významně se totiž zlepšila léčba akutních stavů. Má to však své „ale“.

„Za posledních přibližně 40 let se prodloužila délka života pacientů. Ale velká část z nich žije v nemoci a nemá dobrou kvalitu života,“ upozorňuje Kautzner.

Pozn.: Při kliknutí myší na legendu v grafu níže lze zobrazit jen vybrané diagnózy.

„To je rozdíl třeba proti Skandinávii, kde se sice lidé nedožívají o tolik víc let, ale žijí déle ve zdraví – někdy až o deset let. V rehabilitaci po srdečních příhodách a sledování nemocných se srdečním selháním jsme také mnohem zaostalejší než vyspělé země,“ dodává.

Velký pokrok medicína udělala v léčbě infarktu myokardu. Každý rok s ním v nemocnici skončí více než 20 tisíc Čechů. Zatímco ještě v devadesátých letech umíral každý osmý, dnes přežije drtivá většina – zemře „jen“ každý dvacátý.

„Úmrtnost pacientů přivezených do nemocnice výrazně poklesla, dnes je kolem pěti až šesti procent,“ vyzdvihuje Jiří Veselý z České asociace ambulantních kardiologů.

Tyto statistiky nicméně nezahrnují úplně všechny: mnoho lidí totiž zemře dřív, než pomoc vůbec dorazí. Buď proto, že varovné příznaky přehlédnou, nebo kvůli prudkému průběhu a rychlé srdeční zástavě.

Infarkt pak střídají jiné diagnózy: především srdeční selhání (zhoršená schopnost srdce přečerpávat krev) a fibrilace síní (nejčastější srdeční arytmie, která zhoršuje kvalitu života a zvyšuje výrazně nemocnost). Lékaři mluví o „epidemii“ mezi srdečními chorobami.

Právě srdeční selhání je u lidí nad 65 let nejčastějším důvodem hospitalizace, týká se ale i mladších pacientů. S diagnózou nyní v Česku žije přibližně 400 tisíc lidí. V roce 2030 jich ale může být více než 600 tisíc a o deset let později téměř 900 tisíc. Počty zemřelých se pak za poslední dekádu více než zdvojnásobily.

Rostoucí počty mají několik příčin – souvisí s lepší diagnostikou a také s lepší léčbou akutních stavů - lidé se dožívají situace, kdy opakovaně poškozené srdce začne selhávat.

Stále častěji se objevuje i fibrilace síní – arytmie, která sice bezprostředně neohrožuje život, ale výrazně snižuje komfort pacientů. Způsobuje bušení srdce, únavu, dušnost. „Dříve se uvádělo, že jí trpí kolem 300 tisíc lidí. Dnes odhadujeme až 400 tisíc, tedy asi čtyři procenta populace,“ vypočítává kardiolog Veselý.

Protože při fibrilaci síní krev neteče v srdci správně, zvyšuje se riziko vzniku sraženin. Ty pak mohou vést ke čtvrtině až pětině všech mozkových příhod. Méně často mohou způsobit i infarkt myokardu nebo ucpání jiné cévy.

U 20 až 30 procent pacientů může arytmie vést k srdečnímu selhání – srdce se vyčerpá kvůli trvale zvýšené frekvenci. Dlouhodobě může vést i k dřívějšímu nástupu demence.

Kardiologie v posledních letech udělala obrovský pokrok. Paradoxně i díky tomu roste počet případů srdečního selhání – pacienti přežijí akutní stavy, ale jejich srdce zůstává poškozené a časem selhává.

Profesor Josef Kautzner připomíná, že Česko bylo první zemí, kde se téměř všechny infarkty začaly léčit intervenční metodou, tedy katetrizací. „Prošťouchne se krevní sraženina a roztáhne se balónkem se stentem, který tepnu vyztuží a obnoví se průtok krve do postiženého místa,“ popisuje.

„Prakticky každý, kdo onemocní infarktem myokardu nebo anginou pectoris, má dnes angioplastiku (rozšíření zúžené tepny, pozn. red.), dostane stent (trubička, pozn. red.) do koronární tepny, dostane všechny léky, které jsou k dispozici. Recidivy nejsou tak časté a úmrtnost klesá. Jenže stárnoucí srdce později selhává,“ dodává.

Česko patří i mezi průkopníky v implantaci defibrilátorů – přístrojů, které monitorují srdeční činnost a při ohrožující arytmii zasáhnou. „Možností léčby je obrovské množství a neustále přibývají nové. Ale pacientů přibývá také,“ shrnuje lékař.

Srdeční selhání se také daří odhalovat dříve – například pomocí laboratorního testu na natriuretické peptidy, které signalizují zvýšenou zátěž srdce.

Pokud se problém zachytí včas, pacient může být léčen moderními léky. Problém nastává, když lidé návštěvu lékaře odkládají. „Občas pacienti říkají, že se jim špatně dýchá dlouho. A nevědí třeba, že kdyby se léčil, už by se s tím dalo něco udělat,“ konstatuje Veselý.

Mezi varovné příznaky kromě zadýchávání patří i únava a otoky nohou. V takových případech by lidé měli co nejdříve vyhledat odborníka.

I když je akutní péče na vysoké úrovni, problémem je období po propuštění z nemocnice. „V průměru se pacient v Česku dostane ke svému kardiologovi asi za osm týdnů, někdy i později, což je špatně,“ komentuje Kautzner.

„Také péče o pacienty se srdečním selháním je u nás roztříštěná. Snažíme se – zavedli jsme program pro sestry, aby se vyškolily v této oblasti – ale nefunguje to plošně. Jsou okresy, kde žádná taková specializovaná ambulance není,“ dodává.

Ideálně by se pacient měl dostat k ambulantnímu kardiologovi do dvou týdnů. Jenže často neví, na koho se obrátit. Pomoci má speciální mapa ambulancí srdečního selhání, kterou sestavila Česká asociace srdečního selhání (ČASS).

Pacient v ní najde informace o nejbližší ambulanci – jaká vyšetření nabízí, jak rychle se tam lze objednat a jak lékaře kontaktovat.

„Mapa je velmi užitečná i pro lékaře. Pacienty, které propouští z nemocnice domů, mají díky ní kam nasměrovat,“ vyzdvihuje Jan Krejčí, přednosta I. interní kardioangiologické kliniky FNUSA a předseda ČASS.

V současnosti funguje v Česku zhruba 70 specializovaných ambulancí. V některých regionech ale zcela chybí. Přitom právě pravidelná kontrola a úprava léčby může významně snížit riziko opětovné hospitalizace.

Specialisté v ambulancích sledují laboratorní výsledky, hmotnost nebo hladinu železa v těle. „Včasná a pravidelná ambulantní péče výrazně snižuje riziko opakované hospitalizace,“ vysvětluje Krejčí.

Přibližně 13 procent pacientů s akutním srdečním selháním se ale vrací do nemocnice už do 30 dnů od propuštění. Do jednoho roku se znovu hospitalizuje 36 procent z nich.

„Důvodem je akutní zhoršení zdravotního stavu. Proto je důležité, aby pacienti chodili na pravidelné kontroly do odborných ambulancí. Jen tak se vyhnou vážným komplikacím,“ varuje Krejčí.

Každý pobyt v nemocnici kvůli selhání srdce navíc snižuje dobu přežití nemocných. Po druhé hospitalizaci pro zhoršení srdečního selhání už je pravděpodobnost přežití jenom 28 měsíců.

Medicína pokročila, ale s tím, co si způsobíme sami, si neporadí. Stejně jako u jiných onemocnění, i u srdečních chorob podle lékařů pokulhává prevence.

„Člověk může sám ovlivnit, zda bude nemocný, a jaký bude jeho zdravotní stav v průběhu života, když nebude dodržovat zásady zdravého životního stylu. A to je opravdu vysoké procento – někteří odhadují až skoro 45 procent,“ upozorňuje Kautzner.

Zásadní rizikový faktor představuje nadváha a obezita – často spojená s cukrovkou. Vyšší hmotnost dnes trápí i děti, což podle lékařů povede v budoucnu k vyššímu výskytu srdečního selhání.

Zatímco dříve šlo o onemocnění typické takřka jen pro seniory, dnes se selhání srdce objevuje i u třicátníků. „Ve Spojených státech už tento trend nastal a výrazně tam roste počet mladých pacientů se srdečním selháním,“ upozorňuje Veselý.

Pohyb není důležitý jen kvůli váze, ale také pro prevenci celkového chátrání těla i mysli. „Nikdo to pořádně nevysvětluje. Pohyb udržuje člověka v kondici a zároveň zaměstnává mozek. Když běháte, tělo vysílá spoustu signálů, které mozek zpracovává – na rozdíl od pasivního sledování televize,“ kritizuje Kautzner.

Podle lékařů by navíc doporučení měla být konkrétnější. „Říká se pořád ‚hýbejte se‘, ale lidé často nevědí, co to znamená. Bylo by lepší říct třeba: ujít denně čtyři kilometry nebo 4000 kroků. Slabším pak nastavit menší cíle. Je potřeba říct přesně, co lze a co ne,“ navrhuje Veselý.

Velkým problémem zůstává i kouření a především alkohol. „V Česku je přístup k alkoholu velmi benevolentní. Pivo je levné a cenově srovnatelné s nealkoholickými nápoji,“ dodává Kautzner.

Nejlepší motivací ke změně je podle něj finanční stránka – například vyšší cena tabáku a alkoholu nebo slevy na preventivní prohlídky. Obává se však, že jde o politicky těžko prosaditelné kroky.

Pomoci by podle odborníků mohly také dlouhodobé preventivní programy zaměřené na odvykání kouření, hubnutí a podporu zdravého životního stylu – jak pro děti, tak pro dospělé.