Soupeře obalamutila jako děti. Zrádkyně Mia vyhrála s tíživým vzkazem

V promoklé ulici nočního Smíchova stojí dívka v červené kápi s maskou a drží v ruce svíčku. Většině kolemjdoucích je hned jasné, o koho jde. „Kápistka“ je všudypřítomný symbol reality show Zrádci, které se už podruhé podařilo pobláznit Česko. Teď má extrémně vypjatá verze hry Městečko Palermo novou, osamělou vítězku. Je jí Mia, žena, kterou většina soutěžících považovala za křehkou, nevinnou bytost nebo blízkou kamarádku. Zrádkyní přitom byla od samého začátku pořadu, odstartovaného v polovině září.

„Nevím, jak to ta Mia dělá, ale momentálně má moji plnou důvěru,“ přiznávala v úvodu nové série její první spoluzrádkyně Sára. Tu zbytek hráčů brzy odhalil a poslal do vyhnanství. Zato Mie soutěžící věřili až do konce. Zmínit její jméno při společných debatách o tom, kdo je zrádce, rovnou znamenalo dodat: „Ta jediná to nemůže být.“

A tak ani Marcell, který ve finále otevřeně uvažoval o možnosti, že jedna z nejoblíbenějších účastnic soutěže má temný stín, se nakonec neodvážil Miu konfrontovat. Její vítězné přiznání „od začátku jsem byla zrádkyně“ u závěrečného setkání u ohně sledoval s hořkostí ve tváři. „Já jsem ti to říkal,“ šeptal pak své kolegyni Aničce. Další prohrávající soutěžící, Veronika, zůstala stát jako opařená. A osazenstvo vyprodaného kinosálu ve smíchovském kině Cinestar nadšeně tleskalo.

„Tisíc lidí přijde teď, dalších tisíc za hodinu. Všichni budou chtít jíst,“ svěřuje se v přeplněném atriu kina Daniel, jeden z obsluhujících u pultu s občerstvením. Na otázku, jestli tu někdy zažil podobný dav, odpovídá jednoslovně, zato dvakrát: „Nikdy. Nikdy.“

Zájem o lístky na finále Zrádců byl tak velký, že web Cinestaru zkolaboval. Projekce se nakonec konaly v 66 vyprodaných kinosálech po republice. „Zároveň to běží zadarmo v televizi, nevím, jestli to víte,“ připomněl divákům se smíchem režisér Markus Krug na debatě po finální epizodě.

Fakt je, že sledovat Zrádce na velkém plátně posouvá zážitek na novou úroveň - možná proto se projekce v kinech pořádají už od prvního dílu nové série. Při kolektivních salvách smíchu se jednak ukazuje, kolik humorných situací v sobě křivoklátské Palermo skrývá. Může za to hlavně perfektní cit pro načasování v rukou střihače Tomáše Lygy a jeho osmičlenného týmu, který se musel vypořádat s 2500 hodinami záběrů. Přesto v nich dokázal najít a využít každou vteřinu, při níž Mia s těžce udržovanou kamennou tváří naslouchá hláškám typu: „Chápete, že jsme po čtrnácti dnech bez zrádce?“

Na velkém plátně také vyniká filmová kvalita pořadu. Zrádci dalece vyčnívají nad televizní konkurencí už od úvodních záběrů na potemnělou krajinu Křivoklátu a cestu, po níž k hradu přijíždí kolona aut s hráči. Za tak hutnou atmosféru by se nemusely stydět nejambicióznější domácí detektivky nebo celovečerní filmy.

A pak je tu Vojtěch Kotek, který z Hradního pána udělal nezapomenutelnou postavu, rozpoznatelnou podle jediného zvuku - poklepání hole na kamennou podlahu křivoklátských sálů.

Kotek se nespokojil s rolí moderátora, nic tak malého po něm ostatně Markus Krug s dramaturgem Pavlem Noskem nechtěli. Už od první série působil jako spolutvůrce, jehož pečlivost dosahuje až k poslednímu detailu zdánlivě nepodstatné rekvizity, jako je pásek ke starému dalekohledu po dědečkovi. Kotek se moderátorství zhostil s pílí, jakou zasluhují herecké role: jeho Hradní pán uměl být zároveň přísný i komický, tajuplný i civilní.

Nic z toho by ovšem nefungovalo, kdyby na Křivoklát nepřijeli bojovat zajímaví hráči. Jejich výběr byl ve druhé sezóně ještě lepší než v té předcházející, i když to zpočátku vypadalo, že se mezi soutěžícími rozmohla epidemie falešných identit. Málokomu nakonec přinesly úspěch, ale někdy vyvolaly smích. Iluzionista Michal se jako „doktor“ docela zapotil. A učitelka Kateřina brzy musela přiznat pravou identitu Jiřiny Hofmanové, vyšetřovatelky orlických vražd.

Velmi důležitou soutěžící se ukázala být Daniela Brzobohatá, která dlouho působila coby jedna z centrálních postav hry. I Mia se k ní trpělivě prokousávala jako k vytouženému komplicovi, po kterém se nakonec přiblížila k vítězství. Jejich rozluka mohla u Brzobohaté zanechat hořkou pachuť, ale nestalo se tak. Možná nejzajímavější na Zrádcích 2 je nakonec fakt, že přes všechny intriky nepřinesly žádný křik, žádný doopravdy vyostřený spor.

„Líbí se mi, že aniž by byla konfliktní, je hrozně napínavá,“ hodnotí soutěž na debatě v Cinestaru Vojtěch Kotek. Zrádci sice přetékají emocemi stejně jako každá další reality show v programu domácích televizních stanic, ale soutěžící i tvůrci je podávají divákovi v neobvykle komplexní podobě. Zatímco v show Bachelor od TV Nova člověk jen těžko věří náklonnosti mezi „mužem snů“ a některé z jeho nápadnic, soutěžícím v křivoklátských chodbách jde v očích číst rozpolcenost. „Musíš rozhodnout mezi lidmi, ke kterým máš blízko,“ přiznávají poslední přeživší na hradě, kteří si chvíli vyměňují podezřívavé pohledy, aby se za vteřinu v breku objímali.

I proto Miino vítězství nakonec působí trochu hořce. „Chcete jít s nimi,“ říká o svých soupeřích, „ale nemůžete. Ten konec je těžký.“ Ani tyhle emoce člověk čerstvé vítězce nemusí věřit. Přesto přinesla do hradní soutěže téma, které po druhé sérii bude mezi diváky ještě nějakou dobu doznívat.

Když se jí poprvé podařilo zmanipulovat osazenstvo křivoklátských komnat, zaraženě konstatovala, že to bylo lehké. Jak snadné to tedy musí být u těch nejnevinnějších, uvažovala „instruktorka jógy“, ve skutečnosti kriminalistka zabývající se závažnou trestnou činností na nezletilých. V soutěži podle svých slov využívala právě strategie, které znala od predátorů manipulujících a obtěžujících děti.

Svou výhru zakončila vzkazem, jaký v reality show neuvidíte: Nevěřte všem lidem, kterým svěřujete své děti. Může to znít banálně nebo jako brnkání na city. Ale když to řekne člověk, který dokázal obalamutit více než dvacet inteligentních, vysoce podezřívavých dospělých, má to docela váhu.