Nejsme otroci, bouří se fotbalisté. FIFA může platit miliardy eur

Vzpomenete si, jak se před čtyřmi lety záložník Martin Hašek rozhádal se Spartou? Odchovanec a pracant, kterého si nároční fanoušci vážili. Nechtěl zůstat, neboť měl slušnou nabídku z Izraele. Věřil, že si polepší a odmítl se Spartou odletět na lednové soustředění.

Nebyl zdaleka jediný, komu se to přihodilo, jen byl hodně na očích. Od klubu, se kterým měl platnou smlouvu, dostal přes prsty.

Přeřadili ho do béčka. Za trest.

Jeho kariéra se nestupňovala, jak očekával, naopak začala stagnovat. Případ se táhl, obě strany se osočovaly, načež Hašek podal jednostrannou výpověď. Trochu bláznivá věc, protože kdo by chtěl dobrovolně opouštět Spartu a ještě za to pykat, že? Sparta ho zažalovala a u sportovního tribunálu vymohla kompenzaci 22 milionů korun, která se postupně u dalších arbitrážních instancí ponížila na necelé tři miliony.

Možná to celé byla chyba paličatého chlapa, který byl přesvědčený, že ho prostě do B týmu přeřadit nemohou, pokud flagrantně neporuší smlouvu.

Možná to všechno způsobil nemilosrdný postoj Sparty, která jednala podle platných pravidel.

Určitě to však dovolily fotbalové předpisy, stále fungující. Daly by se shrnout pod jednoduché věty: Jakmile se obě strany nedomluví na podmínkách odchodu, hráčův status se nemění. Jakmile si hráč dupne, úplně klidně může zahučet do bažiny.

Změní se to? Kdy? A za kolik?

„Pravidla FIFA týkající se přestupů a ukončení smlouvy omezovala a stále omezují svobodu fotbalistů vyvázat se ze smlouvy a vybrat si klub. Tím docházelo - a do doby, než dojde ke změně, ještě bude docházet - ke snížení jejich výdělků. Každý jiný zaměstnanec může smlouvu vypovědět kdykoliv bez udání důvodů, fotbalista má vinou předpisů možnosti omezené,“ všímají si v The New York Times.

Podle dokumentu, které mají Seznam Zprávy k dispozici, se Hašek (a zdaleka nejen on) může zpětně bránit a žalovat fotbalové orgány, že mu neumožnily kariérní pokrok.

Počínaje dneškem Česká asociace profesionálních hráčů (ČAFH), zastupující profesionální fotbalisty a fotbalistky, podporuje hromadnou žalobu, která žádá náhradu škod. O kompenzaci mohou žádat všichni bez ohledu na národnost. Jedinou podmínkou je, že měli od roku 2002 do současnosti podepsanou profesionální smlouvu s klubem z členského státu EU nebo z Velké Británie.

FIFA, nejvyšší orgán ve fotbale, který se bude za pár měsíců kasat nablýskaným mistrovstvím světa v Severní Americe, čelí závažnému maléru. Ekonomická poradenská společnosti Compass Lexecon odhaduje, že podle stávajících přestupních pravidel došlo od roku 2002 ke ztrátě příjmů ve výši přibližně osmi procent všech odměn, které profesionální fotbalisté vydělali (plus úroky z prodlení).

Ve hře jsou tedy miliardy eur.

Všichni profesionální fotbalisté, kteří si důvodně myslí, že od roku 2002 byli kvůli své uzavřené smlouvě s kluby součástí „nevolnictví“, se do hromadné žaloby mohou připojit. Jsou k tomu postupně vyzýváni národními hráčskými asociacemi. Ve Francii, v Beneluxu, v zemích bývalé Jugoslávie.

České hráčské odbory iniciativu podpořily. Právnička Markéta Vochoska Haindlová, šéfka ČAFH, vysvětluje proč: „Protože pravidlo, které existovalo, ovlivňovalo přestupový trh. Ovlivňovalo hráče, kterým zamezovalo v lukrativnějším přestupu nebo ve volném pracovním pohybu na území Evropské unie.“

I proto rozesílá všem členům ČAFH informační e-mail, v němž vysvětluje, jak se hráči a hráčky mohou bezplatně a anonymně zaregistrovat a připojit se k hromadné žalobě. Aby byli součástí žádosti o odškodnění.

Mohou být. Nemusí.

Vůbec se tedy nemusí jednat o komplikace, kterým čelil Martin Hašek, klidně se může přidat kdokoli. Třeba Zinedine Zidane, Ronaldinho, Kylian Mbappé, Andrej Ševčenko, David Beckham, Karel Poborský nebo tisíce nevýrazných figurek ze druhé nizozemské či české ligy.

Všichni sborem si mohou zakřičet: „Nejsme nevolníci! Nechte nás pracovat. Když mohou ostatní, proč ne my?“

Monstrózní žaloba vzniká v Amsterodamu a má ji na svědomí organizace s anglickým názvem Justice for Players, čili Spravedlnost pro hráče.

Fotbalisté mohou být součástí revoluce, kterou způsobilo naštvání bývalého francouzského reprezentanta Lassany Diarry.

Jestli náhodou nevíte, Diarra hrával za Arsenal, Real Madrid nebo Chelsea. Svého času si ho trenéři cenili za vytrvalost a „vosí“ napadání. Dnes je mu čtyřicet, díky fotbalu určitě vydělal jmění. Nicméně se zhruba před deseti lety rozhodl, že nebude mlčet, když ho proti jeho vůli zdržovali v Lokomotivu Moskva. Loni v Lucemburku soud vyhrál.

Připomeňme si ten příběh alespoň ve zkratce: Diarrovi se v Moskvě přestalo líbit, nesedl si s vedením. Klub mu chtěl výrazně snížit plat, on si chtěl vytrucovat odchod. Mezitím se domluvil s belgickým Charleroi, jenže transfer se táhl a výsledkem bylo, že FIFA nařídila Diarrovi, že musí moskevskému Lokomotivu zaplatit odškodné deset milionů eur. A protože v Charleroi po hráči pořád toužili, chtěli od nadřízených organizací garanci, že za hráče nebudou muset platit sankce.

Garance nepřišla, nachystaná smlouva skončila v koši a Diarra se začal bránit.

Odvolal se ke Sportovnímu arbitrážnímu soudu (CAS) v Lausanne? Neuspěl a FIFA byla spokojená.

Následovala žaloba proti FIFA a belgickému fotbalovému svazu za ušlý zisk šest milionů eur adresovaná belgickému civilnímu soudu, odůvodněná tím, že musel Diarra v sezoně 2014/15 platit kompenzaci ruskému klubu a nesměl podepsat novou smlouvu.

První instance dala Diarrovi za pravdu, takže se odvolaly FIFA a belgický svaz.

Belgický odvolací soud požádal o radu Soudní dvůr EU. Následovaly tahanice, precedenční rozhodnutí ve prospěch hráče a nutnost reformy fotbalových předpisů.

A hromadná žaloba na FIFA.

„Rozsudek v kauze Diarra vnímám jako další zásadní milník v otázce postavení hráčů a hráček, kteří jsou ze strany ostatních subjektů ve fotbalovém prostředí do jisté míry stále neoprávněně přehlíženi,“ zdůrazní právnička Markéta Vochoska Haindlová.

„Některé části přestupových pravidel FIFA odporují pravidlům Evropské unie o hospodářské soutěži a volném pohybu pracovní síly,“ rozhodl soud.

Nepřipomíná vám to náhodou něco?

Je to něco podobného jako diskriminační pravidlo zrušené díky rozsudku v případu Bosman. Klidně to může dopadnout stejně. Nebo ještě třaskavěji.

Jean-Marc Bosman, lehce nadprůměrný belgický záložník, ročník 1964, si postěžoval soudům, že ho nechtějí pustit z Lutychu do francouzského Dunkerque. Dnes už je úplně jedno, na jaké částce se kluby (ne)dohodly. V Liège ho registrovali tak, že není na prodej, což soudní verdikt - přesně před 30 roky, 15. prosince 1995 - pro budoucnost zakázal: „Porušujete pravidla volného pohybu pracovníků!“

Kauza Bosman byla průlomem ve fotbalové legislativě. Případ Diarra má podobný rozměr.

Tak dlouho francouzský záložník bojoval za svá práva, až to teď může zakymácet celým systémem. Experti soudí, že by FIFA mohla přistoupit na tichá vyrovnání, aby neublížila své reputaci. Na druhou stranu není vyloučené, že se bude bránit.

Kdy a jak může hráč rozvázat smlouvu? Jak mu klub může doručit výpověď? Jak důsledné budou sankce?

„Přestupová pravidla jsou v rozporu s právem hospodářské soutěže. To je, oč bojujeme. FIFA nemá správně nastavené předpisy. Ten systém je potřeba upravit tak, aby respektoval práva hráčů,“ říká česká sportovní právnička.

Doteď to byl jen naštvaný Diarra, následovník naštvaného Bosmana, kdo bojoval. Díky hromadné žalobě bojovníků přibývá. Kolik jich nakonec bude? A co všechno (kolik) bude muset FIFA obětovat?

Čas ukáže.