Tragédie v Jihlavě. Před 60 lety umírali fanoušci, ale hokej se hrál

Nejznámější světové případy, při nichž fanoušci během sportovních událostí na stadionech umírali, jsou dnes velmi dobře zdokumentované. Stačí připomenout názvy stadionů jako Hillsboroughnebo Heysel a každý si vybaví otřesné okamžiky, které místo radosti ze sportu přinesly smrt a zoufalství.

Málokdo však ví, že podobná tragédie zasáhla i český sport. V Jihlavě se měl 2. prosince 1965 konat velký hokejový svátek. Místo toho se na místě dnešní Horácké arény odehrál černý den československého hokeje.

Následkem hrůzných událostí na stadionu vyhasly dva životy a desítky dalších diváků utrpěly zranění.

V sezoně 1965/66 se Dukla Jihlava definitivně zařadila mezi absolutní špičku domácího hokeje. Na Vysočině fungoval armádní klub osm let, byl sem převelen z Olomouce. Pod trenérem Jaroslavem Pitnerem získával jasnou tvář.

Dokázal využívat možnosti vybrat si nejlepší mladé hokejisty z celého Československa, kteří museli absolvovat obvykle dvouletou povinnou vojenskou službu. Kromě nich si ale Pitner vyhlédl i v okolí Jihlavy budoucí legendy Jaroslava Holíka, Jiřího Holíka nebo Jana Suchého. Původně regionální borci utvořili s naverbovanými talenty dokonalý mix pro následující roky, kdy Jihlava získávala jeden titul za druhým.

Převzala tak štafetu po Rudé hvězdě Brno, která měla podobnou výsadu předtím, jenže následně se změnila v civilní mužstvo. A v sezoně 1965/66 se právě tyhle dvě éry střetly v ultimátním souboji.

Na konci ročníku měly Brno s Jihlavou stejně bodů – 56. A jen skóre přineslo titul pojedenácté pod Špilberk. Na dlouhou dobu však naposledy, od další sezony už vládla Jihlava.

Každý z 36 zápasů základní části tak měl mimořádnou váhu a kromě dvou jihomoravských rivalů chtěl do boje o titul promlouvat i Slovan Bratislava, který v předchozích pěti letech skončil čtyřikrát stříbrný.

Když 2. prosince 1965 přijížděl do Jihlavy, dělil oba celky jediný bod.

Šlo o hodně. A tak šlágr přitahoval ohromnou pozornost. Na předchozí duel se Spartou v Jihlavě přišlo 9 tisíc diváků, tentokrát byl zájem ještě větší. Jenže kapacita stadionu už víc míst nenabízela.

Velkou poptávku řešil tehdejší provozovatel stadionu TJ Dynamo Jihlava dost nešťastně. Prodával lístky, jako by měl k dispozici halu pro NHL.

Při následném vyšetřování se zjistilo, že do oběhu se dostalo minimálně 11 tisíc vstupenek.

Na zápas se údajně dostalo i zhruba 2 tisíce dalších fandů bez lístků. Kapacita stánku, který tehdy ještě neměl střechu, tak byla překročena až o 4 tisíce lidí.

A nezapomeňme na jeden důležitý aspekt reálného socialismu – v prosinci 1965 ještě stadion nebyl zkolaudován k užívání.

Osudného 2. prosince 1965 se ochozy rychle zaplnily. Uvnitř začínalo být těsno. Podle pamětníků se pak měla odehrát mrazivá historka.

Na zápas přišla místní vojenská osádka, kterou už pořadatelé nechtěli dovnitř vpustit, přestože měla platné vstupenky. Vojáci toho nedbali a dovnitř se prostě násilím vecpali, což mohla být poslední kapka.

Uvnitř už nebylo možné se pohnout, lidé byli namačkáni na zábradlí, začali omdlévat. Kdo spadl, měl smůlu. Dav se přes něj hrnul dál, nešlo ho zastavit. Přetížené bariéry se následně prolomily.

Na místě bylo 77 příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří proti davu čítajícímu zhruba 13 tisíc osob neměli šanci. Někteří fandové už před zápasem prchali přes mantinely přímo na ledovou plochu, aby unikli ušlapání.

Ne všichni měli takové štěstí. „Pořadatelé tahali diváky přes mantinely a ti tam leželi s roztrhaným oblečením, zranění na ledě, bylo to strašné,“ vzpomínal jeden z fanoušků později.

Konečná bilance byla tragická a děsivá.

Dvaadvacet lidí utrpělo lehčí zranění typu zlomenin.

Čtyři lidé byli zraněni těžce.

Přímo na stadionu zemřel osmadvacetiletý Zdeněk Dvořáček z Kamenice u Jihlavy a další z diváků podlehl zraněním později v nemocnici.

Jak už to tak v oněch dobách bývalo, tragické události se většinou režim snažil tutlat. V Jihlavě se tak i přes tragické události hrál zápas o vedení v ligové tabulce. Utkání proběhlo ve stínu smrti, jako by se nic vážného nestalo.

Hráči věděli pouze o několika zraněných, jinak jim nikdo nic neřekl. „My jsme byli v kabině. Něco se tam stalo, tak jsme se běželi podívat. Oni nás ale zahnali zpět do kabin,“ vzpomínal s dlouhým odstupem jihlavský brankář Miloš Podhorský.

Jihlava v utkání smetla Slovan 8:4 zejména díky hattricku Jana Klapáče a famóznímu výkonu Jaroslava Holíka, který dva góly dal a na další tři přihrál. Ve sledovaném duelu nastoupily tehdy i další obrovské hvězdy československého hokeje – Jan Suchý, Jiří Holík, Vladimír Dzurilla, Ján Starší, Jozef Golonka nebo Václav Nedomanský.

Všichni se až dodatečně dozvěděli, co se před zápasem odehrálo.

Jen na stránky tisku se nic dostat nesmělo. Novinami proběhly pouze krátké noticky se suchým popisem.

O rok a půl později se objevilo shrnutí soudního rozhodnutí. Dva nezletilí diváci obdrželi odškodnění ve výši 236 756 korun od státní pojišťovny.

Předseda Krajského soudu v Brně B. Smutný tehdy prohlásil: „Je to případ velmi složitý jak po stránce zajišťování důležitých materiálů k posouzení jeho objektivní stránky, tak i zejména stránky subjektivní. Vyslechnutí 155 svědků, studium znaleckých posudků a posouzení subjektivní viny je časově nesmírně náročné.“

Konkrétní viník tragédie nebyl veřejnosti odhalen. Lidé se dozvěděli z tisku jen následující: „Soud dospěl k závěru, že odpovědnost za důsledky nese provozovatel TJ Dynamo Jihlava. Jednota pořádala sportovní utkání na nekolaudovaném stadionu, dovolila přeplnění a nezajistila dostatečnou pořadatelskou službu.“

Dál už bylo ticho. Veřejnost se nikdy nedozvěděla ani jméno druhého tragicky zemřelého.

O to šíleněji působí titulek v novinách, který den po duelu komentoval sportovní stránku zápasu slovy, z nichž zpětným pohledem mrazí: „Jihlavské pohřebiště snů…“