Před stadionem balili mrtvoly, uvnitř se hrálo. Tragédie v Bruselu děsí dodnes

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mrtvoly zahalené do vlajek. Spousty pohozených bot i potrhaného oblečení. Všudypřítomný nářek a pláč.

To není výjev z bojiště občanské války. Takové obrazy byly k vidění 29. května 1985 na bruselském stadionu Heysel, před zahájením finále Poháru mistrů evropských zemí mezi Juventusem a Liverpoolem.

Účet za řádění anglických fanoušků byl mimořádně tragický: 39 mrtvých (z toho 32 Italů, nejmladšímu bylo 11 let), většinou ušlapáni a udušeni. Přes 600 zraněných.

Násilnosti z Bruselu nebyly zdaleka první na fotbalových stadionech, útoky zejména britských hooligans už pár let patřily ke sportovnímu zpravodajství. Tentokrát však pro svět přestaly být pouhou kuriozitou z televizních šotů. Miliony diváků v 77 zemích sledovaly krveprolití v přímém přenosu.

Den, kdy umřel fotbal.

Den, který navždy změnil sport.

Podobná slova padají ve vzpomínkách na finálový zápas PMEZ (předchůdce Ligy mistrů) před 40 roky. Ale fotbal neumřel, má se dnes čile k světu. A vlivem bruselské tragédie se změnil méně, než tehdy mnozí čekali. Až další neštěstí a další mrtví ho posunuli směrem k relativně kultivované zábavě 21. století.

Jisté však je, že to byl den, kdy špatně bylo úplně všechno.

Utkání Liverpoolu s Juventusem se už předem považovalo za událost, na niž se jen tak nezapomene. Pochopitelně z důvodů ryze sportovních.

Na jedné straně čtyřnásobný vítěz PMEZ a obhájce titulu, na straně druhé italští mistři světa v čele s Paolem Rossim, francouzský evropský šampion Michel Platini nebo polský útočník Zbigniew Boniek.

Zkrátka hit fotbalové sezony.

I proto šéfy obou klubů rozladil fakt, že se má hrát právě v Bruselu. Na stadionu z roku 1930, jenž měl nejlepší časy dávno za sebou a vtěsnat tam 58 tisíc diváků bylo značně riskantní. Apelovali na vedení UEFA, ať duel přesune do Španělska, ale funkcionáři to odmítli. Pro uklidnění situace provedli krátkou inspekci a ujistili Italy i Angličany, že na místě je vše v nejlepším pořádku.

UEFA se zjevně nechala ukolébat předchozím poklidným finále Poháru vítězů pohárů mezi Evertonem a vídeňským Rapidem. Když zvládli Angličany ukočírovat v Rotterdamu, zvládnou to i v Bruselu.

Organizátoři finále PMEZ ovšem udělali zásadní chybu. Oba kotle sice oddělili, jak nejdále to šlo, ale do prostoru vedle liverpoolských sektorů X a Y začali prodávat lístky pro domácí fanoušky.

Aspoň takový byl záměr. Jenže spoustu vstupenek koupili Italové žijící v Belgii, další si na černém trhu obstaraly cestovní kanceláře a začaly je nabízet v Turíně.

Do osudového sektoru se díky tomu dostali většinou rodiče s dětmi, turisté, příležitostní fanoušci. Přesto příznivci Liverpoolu brali jejich přítomnost na své straně tribuny jako provokaci. Tím spíš, že mnozí měli v paměti předchozí finále PMEZ a násilné potyčky s fanoušky AS Řím. Ital jako Ital.

Dalším z fatálních pochybení pořadatelů byla zarážející benevolence vůči rowdies. U některých vstupů na stadion ani nekontrolovali lístky, natož aby dělali osobní prohlídky. Fanoušci Liverpoolu, velmi často už opilí, tak prošli nejen s pořádnou zásobou piva, ale i s pyrotechnikou, železnými tyčemi, dokonce i s noži.

Belgičané se drželi instrukcí, že radši je budou mít pod kontrolou uvnitř stadionu, než aby řádili v ulicích.

Když na místo utkání dorazili hráči a v oblecích šli pozdravit fanoušky, zdálo se ještě být vše v pořádku.

Peklo nastalo 50 minut před původně plánovaným výkopem, kdy Angličané vzali sektor Z útokem. Nedalo to moc práce, protože obě části odděloval pouze drátěný plot.

Ve chvíli, kdy povolil, se anglická vlna začala valit na převážně italský dav. Nebylo kam uniknout. Od atletické dráhy fanoušky oddělovala bariéra, za níž stáli policisté, na druhé straně sektoru byla vysoká zeď, která se dala přelézt jen velmi složitě.

Právě tam zemřelo nejvíce příznivců Juventusu. V panice padali jeden přes druhého, ti vzadu se tlačili na lidi před sebou, aby unikli ranám a kopancům.

Až po čase policisté odstranili bariéru a část fanoušků se dostala na hřiště. Nakonec se provalila i zeď.

Řádění hooligans se nepodařilo včas zastavit také proto, že většina policistů byla stále před stadionem. Další museli do akce na druhé straně, když se tifosi vydali pomoct krajanům ze sektoru Z.

Nedostatečné bylo i lékařské zajištění. Převážně ho měli na starost dobrovolníci z Červeného kříže, nikoli profesionální zdravotníci.

A nad celým tím obrazem zkázy se bizarně vyjímala světelná tabule s nápisem „UEFA a Belgický fotbalový svaz vás srdečně vítají na stadionu Heysel“.

Děsivé záběry z Bruselu viděl nejen celý fotbalový svět, ale také italský premiér Bettino Craxi. Byť přesný počet mrtvých ještě nebyl znám, v telefonickém hovoru naléhal na organizátory, ať zápas zruší. Za takových okolností se přeci nemůže hrát.

V zákulisí se k rychlé schůzce sešli pořadatelé se zástupci UEFA a obou klubů. Jejich rozhodnutí bylo opačné: „Utkání se musí konat!“ Jinak hrozí, že frustrovaní hooligans způsobí ještě větší škody, i ve městě. Takto aspoň policie získá čas doplnit stavy.

Se zpožděním 85 minut tedy zazněl úvodní hvizd. „Když v cirkusu spadne akrobat, nastoupí do manéže klauni,“ komentoval to po čase Michel Platini, záložník Juventusu a budoucí šéf UEFA.

Zatímco před stadionem se do pytlů balily mrtvoly fanoušků a těžce ranění byli převáženi do nemocnic, na trávníku se 22 fotbalistů honilo za míčem, jako by se nic nestalo.

Někteří hráči s odstupem tvrdili, že o tom, co se před utkáním dělo, se dozvěděli až na hotelu. Další, jako Boniek, namítali, že každému muselo být jasné, že tentokrát má řádění fanoušků závažnější následky.

Ani televizní společnosti nebyly v přístupu k zápasu jednotné. Některé ho kompletně odvysílaly, jiné na fotbal rezignovaly a věnovaly se informování o tragických událostech.

Mimochodem, Juventus zvítězil 1:0, díky Platiniho proměněné penaltě z 58. minuty.

Zatímco UEFA měla okamžitě jasno, že za masakr jsou zodpovědní příznivci Liverpoolu, Anglie v prvních dnech velkou sebereflexí a empatií neoplývala.

Noviny otiskovaly svědectví fanoušků stěžujících si na kdekoho, od belgické policie po provokující příznivce Juventusu. Kluboví funkcionáři se oháněli skvělou pověstí týmu v Evropě a tvrdili, že iniciátorem nepokojů byla skupina neonacistů z Londýna oblečená do liverpoolských dresů. Mluvilo se také o výtržnících se skotským dialektem.

Margaret Thatcherová a Alžběta II. se sice Itálii a Belgii za chování rowdies omluvily, na tryznu v Turíně ale nedorazil nikdo z Liverpoolu ani z britské ambasády.

Byla to právě premiérka, kdo nakonec udal tón společenské debaty. Na úřad vlády si pro detailnější informace pozvala reportéry, kteří zápas sledovali přímo na stadionu, a vzápětí navrhla, aby se anglické kluby odhlásily z evropských pohárů dřív, než je vyhodí UEFA.

Ani k tomu zpočátku nebyla velká vůle. Zástupci Manchesteru United namítali, že postačí, pokud ze soutěží bude vyloučen Liverpool a případně Juventus. V Evertonu nechápali, proč by měli doplácet na chování někoho jiného, když jejich fanoušci byli při finále PVP téměř vzorní.

„Dejte náš smutný, nemocný sport do karantény,“ vyzýval list The Guardian a vedení fotbalové asociace pod nátlakem na návrh Thatcherové přistoupilo. O dva dny později zákaz startu na dobu neurčitou potvrdila i evropská federace.

Už po březnových výtržnostech při zápase FA Cupu mezi Lutonem a Millwallem, kdy bylo zraněno 81 lidí, z toho téměř polovina policistů, se v Británii začalo řešit, jestli fotbal je infekcí a společnost napadeným organismem, nebo zda platí opak.

Thatcherová se přiklonila k první variantě a boj s hooligans zařadila mezi vnitropolitické priority, vedle napětí v Ulsteru a stávky horníků.

Zavedené pořádky se však měnily velmi pomalu. Nová legislativa sice umožnila zakázat recidivistům vstup na stadion a důsledněji se dbalo na segregaci fanouškovských táborů, přesto násilí z tribun ani ulic nemizelo.

Zásadním impulzem se stal až rok 1989 a jedna z největších katastrof fotbalové historie. Během semifinálového utkání FA Cupu na stadionu Hillsborough v Sheffieldu zemřelo 96 příznivců Liverpoolu, při tlačenici na přeplněné tribuně. Další podlehl následkům těžkých zranění v roce 2021, když předchozích 32 let strávil upoutaný na invalidním vozíku.

Pozadí tragédie popsala tzv. Taylorova zpráva, v níž se navíc objevila doporučení, jak zvýšit bezpečnost na stadionech. Většinu z nich anglický fotbal převzal, a proto zápasy dvou nejvyšších soutěží mohou dnes fanoušci sledovat výhradně z míst na sezení, odstranily se ploty a bariéry, reguluje se prodej alkoholu, využívá se kamerový systém atd.

Podobná opatření se zavedla i ve zbytku Evropy, zejména při mezinárodních akcích.

Jak se ze sportu stává větší a větší byznys, narostla také cena vstupenek, proto jsou dnes elitní zápasy prakticky nedostupné pro sociální skupinu, z níž pocházela většina hooligans na stadionu Heysel. Však nejlevnější lístek na letošní finále LM stojí 70 eur.

Anglické kluby se do pohárových soutěží směly vrátit až po pěti sezonách – s výjimkou Liverpoolu, jemuž byl zákaz prodloužen do roku 1991. Devět let pak trvalo, než první klub Premier League dokázal vyhrát Ligu mistrů (před Bruselem anglické týmy ovládly sedm z posledních osmi ročníků).

Hillsborough byl dalším šokem pro fotbalový svět a nejvíce pochopitelně pro Liverpool. V paměti jeho příznivců zcela zastínil události z Bruselu. I proto, že tragédie z roku 1989 se vyšetřovala dlouhých 23 let a rodiny obětí nakonec dosáhly satisfakce, když hlavní díl viny byl přisouzen policii a záchranným složkám, nikoli fanouškům.

„Myslím, že na Heysel se tady zapomnělo. V Turíně se o tom určitě bude mluvit častěji,“ citovala BBC v roce 2015 jednoho z liverpoolských příznivců.

Ani v Itálii však nebyla v počátcích vůle si neštěstí nějak více připomínat. Rodiny obětí se snažily dobrat spravedlnosti u belgických soudů, ale Juventus je v tom nechal samotné.

Fanouškům rovněž vadilo, jak se o událostech referovalo ve světě. Tvrdili, že ne všichni jejich krajané zemřeli udušením a ušlapáním, některým se osudnými staly rány nožem nebo tyčemi.

Více se o bruselském finále PMEZ začalo mluvit až po roce 2003, kdy italský novinář Francesco Caremani vydal knihu Heysel: The Truth a přinesl první ucelené svědectví účastníků zápasu i příbuzných obětí.

Juventusu trvalo téměř čtvrt století, než se dokázal s tragédií srovnat a náležitě si ji připomínat. Velkou zásluhu na tom měl mladý šéf Andrea Agnelli.

I letos oba kluby uctí památku mrtvých. Na liverpoolském Anfield Stadium bude umístěna nová cedule odkazující na 29. květen 1985, tentokrát i se jmény všech obětí.

Slavnostně odhalena bude ale až v létě. Pozornost upřenou k dnešnímu dni chtějí Angličané zcela přenechat vzpomínkovým akcím Juventusu.