Když chvilku chytám, chodím jako tučňák. Čech deset let po rekordu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dcera Adéla i syn Damian se dali na fotbal, on mezitím spíš vycouval. Petr Čech chytá v hokejové brance, zdokonaluje se jako bubeník, rekreačně jezdí na kole a na plný úvazek připravuje projekt Glow21, ve kterém se při přednáškách snaží podporovat a inspirovat budoucí lídry nejen v byznysu. Kromě toho na univerzitě získal titul MBA, diplomovou práci napsal na téma digitálních inovací ve sportu.

Pořád žijete šíleně rychle. Vzpomenete si, jaké to bylo, když jste se stal před deseti lety rekordmanem Premier League?

Řeknu to upřímně: když jsem po jedenácti letech odcházel z Chelsea, chtěl jsem zůstat v Premier League. Nejlepší soutěž světa, největší tlak, fotbalová priorita pro člověka s maximální motivací. Přestup do Arsenalu mi dával smysl, protože jsem cítil, že znovu můžu vyhrát titul. A třeba taky Ligu mistrů. Prostě výzva. Do toho jsem slyšel: Hele, ty můžeš udělat i rekord. Nejdřív mě to zaskočilo: Jaký rekord?

V rámci vychytaných nul. Váš konkurent David James jich měl 169.

Zpětně už ani nevím, kolik mi zbývalo.

Šest.

A je to málo? Nebo moc? Opravdu jsem řešil hlavně to, abych zůstal součástí Premier League a můj klub hrál co nejvýš. Rekord mě zajímal až od chvíle, kdy se o něm začalo veřejně diskutovat. Kdy to bude? Jak dlouho mu to bude trvat? Zvládne to vůbec?

Zvládl jste to 28. prosince 2015 doma proti Bournemouthu.

A pak si člověk řekne: Super, skvělá práce, teď musíš pokračovat co nejdál.

Žádná oslava?

Ani ne. Dál chcete podávat co nejlepší výkony, vyhrávat zápasy, získávat tituly, být úspěšný a prospěšný. Tak se poplácáte po ramenou a vidíte, že dvoustovka je blízko. Proč to nezkusit?

Nakonec z toho bylo číslo 202. Dokázal jste si úspěchy vychutnávat už během kariéry?

To šlo stěží, protože čas letěl. Vyhrajete titul a honem spěcháte na reprezentaci, kde už nikoho nezajímá, jak pompézní promenádu jsme měli v Londýně. Zase se musíte dívat dopředu. Skončí mistrovství Evropy, dáte si deset dní dovolené a zase valíte dopředu. Nemáte čas si sednout a v klidu popřemýšlet, co se povedlo a co by se mohlo ještě zlepšit. Během kariéry si nevychutnáte nic.

Vážně až tak?

Po výhře je vám hezky, druhý den taky, ale pak musíte přepnout a přemýšlet, jak se připravit na další zápas. Když uděláte chybu, nemusíte chytat. Když nebudete v nejlepší formě, hraje někdo jiný. Nikdo vás nehájí, protože nemá důvod. S odstupem to považuju za stinnou stránku profesionálního sportu. Teprve teď se v klidu můžeme pobavit o tom, co bylo před deseti lety. Nebo o rekordu. Přiznávám, že cítím satisfakci. Za to, co jsem fotbalu obětoval.

Rekord s číslem 202 se bude dost těžko překonávat, že?

Zatím nevidím, kdo by to mohl atakovat. Upřímně říkám, že mě hřeje, když u toho čísla vidím moje jméno. Když přišla 170. nula, bylo to fajn, ale druhý den jsem musel zase do práce a makat. S číslem 202 jsem se dostal do cíle. Teprve zpětně si člověk uvědomí, co všechno se za tím skrývalo.

Co všechno?

I když toho často máte plné kecky, musíte jít dál, ne zvolnit, uspokojit se. I když je tlak sebevětší, nesmíte mu podlehnout. Pět let se dá zvládnout, ale co deset? Patnáct? Dvacet? Najednou je konec a vy víte, že situace, které se vám povedly, by se nestaly bez situací, ve kterých jste se potřeboval poučit a zlepšit. Jedině tak člověk roste. Vědět, co vím dneska, dával bych ještě daleko větší důraz na regeneraci a víc bych se snažil odfrknout, protože nejde jet dvacet let bez přestávky.

Cítíte následky?

Na to by nejlépe odpověděly moje kotníky a achillovky. Kdybych nejel pořád na plný plyn a dokázal si orazit, mohl jsem chytat ještě tři, čtyři roky. Takže klidně do čtyřiceti. Měl jsem zkušenosti, mentální sílu, nadhled a pořád ještě rychlost, obratnost i reakce. Ale tělo řeklo: Dost! Nemohl jsem udělat tři pořádné tréninky za sebou, aniž by se achillovky nebo kotníky neozvaly. Nemluvě o tom, jak vypadám dneska, když si vezmu kopačky a jdu do branky. Gólmanský pohyb, on si to člověk moc neuvědomuje, je obrovsky náročný na změny směru. Achillovky hoří a druhý den pajdám jako tučňák. Naštěstí můžu normálně běhat, hrát padel, hokej, jezdit na kole. Aktuálně se snažím o tělo starat tak, aby mi hned nenafackovalo. Uvidím, jak to bude vypadat za deset let.

Když se vrátíme k rekordnímu utkání proti Bournemouthu. Není vám zpětně líto, že jste chytal za Arsenal, nikoli za Chelsea, kde vás fanoušci milovali?

Líto? Vůbec ne. Třeba by se mi rekord ani nepodařil, kdyby mě Chelsea nepustila. Mně nakonec bylo celkem jedno, v jaké dresu se to podařilo. Spíš mě mrzí, že jsem Arsenalu nepomohl k titulu. Týmové úspěchy pro mě byly na úplné jiné úrovni než osobní. Rekordy nerekordy. Nic není krásnějšího a důležitějšího než kolektiv.

S Chelsea jste psal historii.

Ano, ale po jedenácté sezoně, když už jsem s klubem vyhrál úplně všechno, jsem cítil, že by to chtělo osvěžení, novou výzvu. A proč ne právě Arsenal, který postavil nový stadion a přebudovával celý klub. Investoval do infrastruktury, hrálo se vesměs s mladými, přesto titul nebyl úplně daleko. Hnalo mě to dopředu, do další práce s novými lidmi. Ne, nelituju toho kroku, jen mě mrzí, že jsme s Arsenalem nedotáhli žádné finále.

Co sezóna 2015/16, vaše první v Arsenalu?

Dodneška přemýšlím, proč nám Leicester utekl. Co jsme udělali špatně a co oni líp? Na přelomu února a března jsme prohráli dvakrát po sobě, pak v derby remizovali s Tottenhamem a Leicester nám mezitím odskočil. Už jsme je nedohnali. Měli jsme přitom našlápnuto, fanoušci by si to zasloužili a pro mě osobně by to byla senzační věc. Bohužel.

Co pro vás vlastně znamenala vychytaná nula? Čisté konto?

Největší předpoklad, jak na konci sezony zvednout pohár nad hlavu, protože je to první krok, jak vyhrát zápas. Čisté konto zaručuje, že vám stačí jeden gól na to, abyste získali tři body.

Takhle pragmatická odpověď?

Pro mě byla každá nula cenná předně z pohledu týmu. S jedinou výjimkou, kterou jsem prožíval osobněji.

Sem s ní.

Lionel Messi a jeho Barcelona. Bývaly to pro mě speciální zápasy a Messi, ten nejlepší z nejlepších, mě nedokázal překonat deset zápasů, přes 900 minut. Dokud jsem nepřestoupil do Arsenalu. V jedné sezoně jsme byli jediný tým ze všech, který od Barcelony nedostal gól. Proto opakuju: ideální cesta k vítězství je uhrát nulu.

Stačí se podívat na vaši první sezonu v Chelsea, že? Na podzim 2004 to začalo.

A na konci jsme měli pětadvacet zápasů s nulou.

Celkem patnáct inkasovaných gólů za osmatřicet zápasů.

Byli jsme až nechutní v tom, jak poctivě jsme bránili. Pochopili jsme, že není úplně potřeba koncertovat v útoku. Vyhrajete deset zápasů 1:0 a vidíte, že ostatní zpravidla ztrácejí, protože inkasují častěji než my. V dlouhodobé soutěži je to obrovská výhoda.

Liší se v tom přístup brankáře a útočníků?

Záleží, jestli ten princip vnímají stejně. Já považoval nulu za nejlepší způsob, jak dojít k vítězství, i za ocenění své vlastní práce. Chelsea rychle pochopila, že ta cesta je správná. K čemu jsou zápasy, které po parádním výkonu remizujete 2:2 nebo 3:3, když v nich ztratíte dva body a ani sám sebe nemůžete pochválit za splněný úkol?

Měl jste ve smlouvě s Chelsea bonusy za vychytané nuly?

V té první určitě ne, to mě ani nenapadlo. Pak už se lehce zohledňovalo. Na jednu stranu je snadné říct, že některé zápasy pro mě byly lehké, ale uvědomte si, že úplně bez práce jsem nebyl prakticky nikdy. Je to zavádějící, protože ve velkém klubu na vás klidně třicet minut nejde jediná střela, koukáte, hrajete nohama, musíte si dát bacha na pár centrů. Jenže jakmile velké mužstvo udělá chybu, většinou je z toho tutová šance.

Urážely vás rýpance, že sbíráte nuly zadarmo?

To zase ne. Jen musíte vnímat, že člověk, který v bráně nikdy nestál, nemůže vědět, jaký je princip. Normální fanoušek vnímá počet zákroků a chycených střel, my sami víme, jak je důležité v brance favorita chytit jednu, dvě střely za zápas. Pamatujete Bena Fostera? Chytal za Manchester United, ale zpětně přiznal, že na tak velký klub nebyl připravený. Byl to gólman pro menší kluby, ve kterých byl daleko častěji v permanenci. Umění je v tom, abyste udrželi koncentraci i v dlouhých pasážích, kdy je balon daleko od vás. Navíc jsem byl v kolektivu, kdy si každý hráč čistého konta vážil a byl ochoten pro něj pracovat. To je teď velká zbraň Arsenalu, který navzdory obrovské konkurenci v Premier League dokáže svoji branku zavřít.

Mimochodem, gólman nejenže musí skvěle chytat, ale zároveň bezvadně rozehrávat nohama pod tlakem. Není někdy až obětí moderního fotbalu?

Trochu souhlasím. Z obránců se leckdy stávají alibisti, kteří – jakmile cítí problém – přihrávají rovnou zpátky gólmanovi. Proč by vymýšleli konstruktivní rozehrávku? Proč by se pokoušeli o kličku, která by nemusela vyjít? My to v Chelsea měnili podle soupeře. Proti Blackburnu nebo Boltonu jsme věděli, že to bude fyzická mydlenice s hromadou dlouhých autů. Tomu jsme se museli přizpůsobit a byli na to mentálně připravení. Ale pozor, taky jsme uměli hrát nakrátko, po zemi a adaptovat se na jiný styl fotbalu. To byla naše největší výhoda, protože jsme byli adaptabilní.

Používáte tyhle zkušenosti i při svých přednáškách pro byznysmeny?

Ač se to nezdá, svět profesionálních fotbalu a byznysu se velmi prolíná. Nároky na jednotlivce jsou podobné. Ale snažím se poukazovat na to, že v byznysu příliš neexistuje týmová síla, protože každý je svým způsobem samostatná jednotka. Zatímco fotbalový tým dokáže individuální věci zakomponovat do širšího, týmového konceptu. Navíc soupeře máte hned proti sobě, vidíte ho rovnou, není imaginární jako v obchodní sféře.

Co ještě vnímáte?

Ideální je vymačkat z jedenácti fotbalistů to nejlepší a ještě u toho myslet jako jeden tým. To se snažím přednášet, aby se byznys snažil od sportu poučit. I proto jsem se do toho pustil. Přišlo by mi zbytečně ztrátové, abych se o všechny zkušenosti nepodělil. Proč bych si je nechával pro sebe, když můžou pomáhat? Netvrdím, že mám ve všem pravdu, neúkoluju, jen ukazuju svůj úhel pohledu. Je úplně jedno, jestli děláte fotbal, nebo byznys. Sám musíte přijít na to, jakou cestou se vydat, abyste byl úspěšný. Ve finále se stejně jedná o mentální nastavení.