Článek
Desítky mrtvých, více než dvě tisícovky zatčených a mučených. Stávky, ekonomický marasmus. Střelba v ulicích.
Írán je v plamenech. Obyvatelé zkostnatělé teokratické republiky vyšli do ulic, tentokrát s jasnými požadavky. Ne vládě, která vede hospodářství od desíti k nule. Ne režimu, který už umí pouze zastrašovat a zabíjet. Ba co více: Ne islámu, který se v rukou perských ajatolláhů proměnil ze spásné víry v mučicí nástroj utlačovatelů.
Když v roce 1979 v Íránu zvítězila islámská revoluce, sekulární svět zděšením zkameněl. Tmářství, volala (nejen) levice! Povinný šátek pro ženy, poslední slovo pro nejvyššího náboženského vůdce v teokratickém systému kříženém s republikou. Protizápadní propaganda vykreslující univerzálního nepřítele. Ochota k mučednictví. Náboženský symbolismus překrývající pragmatickou rozvahu, ba (islámský) mesianismus očekávající konec pozemských časů.
Revoluce ale měla i sociální, pozemštější, pochopitelnější příčiny: chudí a konzervativní venkované paběrkující po snad dobře míněné, každopádně zpackané pozemkové reformě nechápali, proč se jejich šáh ztotožňuje s předislámskými panovníky. K tomu s nákladnou pompou v časech, kdy měly vesnice a maloměsta vysoko do žlabu. Monarchie potlačovala opozici stejně jako ty instituce, které mohly nástupu zorganizovaných ajatolláhů zabránit. Do čela islámské republiky se - kromě náboženských elit - opravdu dostali chudí, ambiciózní mládenci z provincií. Režim se časem pokusil porovnat s realitou a jistě v některých etapách usiloval pod vedením reformistů o racionálnější stát.
Marně, islámský režim zdegeneroval. Pokud byl kdy veden ideou, jakkoli nepochopitelnou či nepřijatelnou, dnes se omezuje na státní teror. Řečeno s Georgem Orwellem, některá zvířata si jsou na revoluční farmě rovnější. Zupáci s dvěma bradami vyhrožují vnukům torturou a vraždou, pokud se jim vzepřou.
Jenže poslední vzpouru začal tzv. bazar. Tradiční obchodnická vrstva, která v roce 1979 podpořila anti-monarchistickou revoluci i tím, že zafinancovala triumfální letecký návrat jejího lídra Rúholláha Chomejního z Paříže. Teď ti samí lidé zjistili, že jimi dosazení duchovní přivedli zemi ke krachu.
Mladé ztratili ájatolláhové dávno: kromě konjunkturalistických (islamistických) komsomolců je odmítají i ti, které kdysi vytáhli nahoru, tedy omladina z malých měst. Loajalita menšin byla sporná vždy a je možné, že tyto události povedou k rozpadu země - v kurdských regionech jsou prý k ozbrojené akci připraveny etnické milice. Nepokoje mají silnou podporu ze zahraničí a třeba americký prezident Donald Trump se protestujících zastal opakovaně. Demonstrují chudí i bohatí, město i venkov, Peršané i jiná etnika.
Překvapující je nenávist, kterou rebelující Íránci ke stávajícímu zřízení chovají. Ničí jeho symboly, billboardy, sochy, památníky. Vyvěšují staré, monarchistické vlajky se lvem a sluncem, ty republikánské zapalují. Náměstími rutinně zní volání žádající smrt pro Alího Chameneího, dosud všemocného šéfa země. Sítěmi obíhají fotky režimních bijců s adresami a výzvami k jejich potrestání. Íránci si vyměňují zkušenosti s útoky proti vládním motocyklistům i při výrobě zápalných lahví.
Nenásilí vystřídal vztek. Dramaticky zesílila nostalgie po dekádami vybělené monarchii, šáh se jeví jako sjednotitel nespokojených i proto, že revolta jiného společného vůdce nemá. Na obranu korunního prince nutno říci, že lepší než ultrakonzervativní starci by byl každopádně.
Teheránský režim totiž už skončil. Bilakové v turbanech vegetují v odlišném století i realitě. Nemají ekonomická ani politická řešení. Neznají odpovědi, protože se neptají. Jejich stát přestává plnit základní funkce, jejich stoupence mobilizuje strach a prospěch, nikoliv přesvědčení.
Vláda ájatolláhů může přežít dny, měsíce, možná roky, její pád přesto začal. Ať už trápení ukončí americké (či jiné) rakety, nebo sami občané, svět se musí připravit na nový Írán. Obrodí se monarchie pod synem sesazeného šáha? Nastane hrůzovláda uniforem, které nastolí gangsterský stát? Dočká se Blízký východ perské demokracie? Pokusí se nejosvícenější z duchovních provést teokratickou republiku do nového století?
Jisté je, že Írán vstupuje do nové epochy.
