Recenze: Bellová píše přesně. Její povídky připomínají haiku

Dobrá povídka „udeří na solar“. Nebo „šlehne jako větev v lesním podrostu“. Každopádně po ní zbyde modřina. Na tom by se Jan Němec i Bianca Bellová, autoři povídkových přirovnání, nejspíš shodli.

První jmenovaný na sklonku roku vydal antologii nejlepších českých povídek. Bellová se v ní objevila také. Svou nejnovější knihou nazvanou Dvaadvacet fragmentů, publikovanou nakladatelstvím Host, zároveň potvrdila, že je jednou z nejlepších tuzemských povídkářek současnosti.

Její texty nespojuje téma, žánr ani fikční svět. Společnou mají pouze údernost, zesílenou ještě tím, že se odehrávají na několika stranách a popisují často zdánlivě nevýznamný okamžik v životech hrdinů. Matka veze domů dceru z letního tábora. V hospodě si ke stolu přisedne neznámý muž v obleku. Dospívající dívka se v horkém červencovém dni vrací z koupání. Manželský pár jede taxíkem na tajnou narozeninovou oslavu.

Bellové stačí několik tahů, aby se ze všední situace rázem stalo prostředí pro thriller, tragikomické vzpomínání nebo prostě zlomový okamžik, po kterém život už nemůže být jako dřív. Matka s dcerou po cestě z tábora potkají dva muže v černé mazdě. Kolem dívky po státní silnici projede houkající sanitka. Taxikář dostane lísteček s podivnými pokyny.

Pětapadesátiletá autorka debutovala v roce 2009 prózou Sentimentální román. Přelomový úspěch však přišel až sedm let později s Jezerem. Dystopickou novelou, v níž se Bellová ukázala jako vypravěčka univerzálních mýtů, kterým rozuměli i čtenáři v Itálii nebo Japonsku.

Jezero bylo přeloženo do více než 20 jazyků a kromě Knihy roku Magnesia Litera získalo i Cenu Evropské unie za literaturu. Exotické fikční světy a mytologický nádech vyprávění se propsaly také do následujících knih Mona nebo Ostrov. Bellová se ale v mezičase věnovala i krátkým prózám, které působily jako dokonalé protiklady románů. Spisovatelka v nich tříbila svůj cit pro detail, humor a nadhled.

Když v roce 2019 vydala povídkovou sbírkou Tyhle fragmenty, nadchla i kritiky, kteří její romány považovali za přeceňované. Autorčiny krátké prózy se odehrávaly „tady a teď“, vyprávěly o náhodných setkáních mladíka a postarší ženy trpící paralyzující arachnofobií, o hrázném vzpomínajícím na dívku z mládí. Bellová nepotřebovala třaskavé společenské téma ani promyšlený dramaturgický koncept. K tomu, aby její povídky rezonovaly, stačilo, že byly precizně napsané.

To samé platí i pro aktuálních Dvaadvacet fragmentů. Není důležité, jestli autorka před čtenářem staví příběh ze starověkého Japonska, mafiánské Kalábrie nebo hornické Ostravy, důležité je, jakým způsobem to dělá. V několika textech cituje ze starých haiku, japonské poetické formy, jejíž virtuozita spočívá v přísně dodržovaném počtu slabik ve verších a překvapivé juxtapozici básnických obrazů.

„Vpravo i vlevo nehnutě zrají klasy ječmene. Mezi nimi nasládle čpí proud rozteklého asfaltu. Nad ním miráže zrcadýlek. Tenká vrstva horkého vzduchu ohýbá světlo vzhůru, blablabla, vzpomene si Míla na hodinu fyziky, záblesk křídel ledňáčka dole u řeky vypadá podobně,“ začíná povídka Červenec. Rozvláčný popis letního dne přesekne téměř „metaliterární“ poznámka: blablabla. Moc popisu. Čas pustit ke kormidlu postavu, jako by si říkala Bellová, která dobře ví, kolik detailů příběhy potřebují, aby působily uvěřitelně a plasticky.

„Shrbenej pán chodí po kruhový cestičce dokola a opírá se při tom o chodítko. V jednu chvíli se zastaví a rozhodne se vytáhnout si srolovanou ponožku. Pustí chodítko a to se rozjede z kopce. Pustí ponožku a chytí chodítko. Nerozhodně stojí,“ píše se v Helence. V příběhu o stárnoucím muži, který přišel navštívit manželku do pečovatelského domu, stojí nerozhodný pán s chodítkem jakoby v zadním plánu textu. Přesto do povídky přidává pocit bezradnosti stáří, které se člověk může jenom odevzdaně smát.

V minimalisticky konstruovaných textech je spousta prostoru pro emoce. Z hororové Černé mazdy čtenáře poleje studený pot. U povídky O Davidovi, zkoumající bolest, kterou si působíme jako děti, i to, kde zůstává v dospělosti, nejde potlačit lítost z věcí, jež nejdou vrátit zpět.

Po próze Erna se rozhodla odejít opravdu někde v duši zůstává modřina. Vypráví o dvou ženách, které se potkají v nemocničním pokoji. Stihnou si vyměnit pár vět. Pokojem zavoní dušená cibule. Nemocniční jídlo jako tíseň. Vůně otevírá vzpomínky, na které člověk chtěl zapomenout. Intenzitu smyslů zvyšuje i fakt, že hrdinka povídky nic nevidí, čeká ji blefaroplastika, tedy odstranění přebytečné kůže z víček. Na chodbě pleskají pantofle zdravotní sestry, za oknem dětské výskání. Manžel už třetí nechtěl.

Bellová v rozhovoru pro své domovské nakladatelství Host loni vysvětlila, jak ráda své texty zbytečně nedopovídá. Mozek si pamatuje víc, když se musí zapojit. Jen v několika slabších textech knihy je nedopovězeno až moc, příliš spoléhají na vtip nebo překvapivou pointu. Dojem z Fragmentů ale nepokazí. Bellové je jedno, jestli jde ránou na solar, nebo šlehá jako větev v lese. V drtivé většině případů se trefuje přesně.