Nejlepší české povídky napsali Šindelka či Bellová. Čtenář z nich jde do kolen

Lenka a Petr, hrdinové povídky Příliš těžké zbraně spisovatele Marka Šindelky, tráví večer v cizím městě. Ona se sprchuje, on kontroluje mapu, když najednou z vnitrobloku uslyší křik. Dítě, které při hádce s otcem propadlo hysterickému záchvatu. Dokola volá jediné slovo, jenž dávno pozbylo smysl: „Zbyl jen zvuk. Biologický jekot.“ Petr si vzpomene, že i on sám dokázal opakovat slova tak dlouho, dokud z jejich významu nic nezbylo. Co se stane, když řekne „Lenka“? Co zbyde?

Šindelkův text teď vychází v souboru Na solar: Nejlepší české povídky od roku 1989. Editoval ho spisovatel Jan Němec, který na zhruba čtyřech stech stranách zmapoval nejrůznější cesty, jimiž se od revoluce vydala tuzemská krátká próza. „Short story, nikoliv small story,“ upozorňuje v předmluvě knihy Němec, který povídky přirovnává k básním nebo fotografiím. I ty totiž „přísahají na rozhodující okamžik, během něhož se všechny podstatné prvky ocitnou v dokonalé kompozici“. Když se všechno podaří, čtenář dostane úder na solar.

„Dobrá povídka tě má zasáhnout na citlivém místě, jdeš do kolen a budou tě počítat,“ říká spisovatel, jenž má sám na kontě dvě sbírky krátkých próz, Hru pro čtyři ruce a Liliputina. Zatímco román může nad čtenářem zvítězit na body, povídky jsou intenzivním útokem.

Přirovnání ze světa boxu si Němec půjčil od svého oblíbeného povídkáře, Argentince Julia Cortazára. Jeho text Spojitost parků z roku 1964 začíná zdánlivě banální situací: Muž si otočí křeslo tak, aby neviděl dveře, rušily by ho ve čtení. Zbývají mu poslední strany románu. Milenci se v něm v parku loučí před plánovanou vraždou manžela, která je má definitivně osvobodit. Budoucí vrah doběhne až ke dveřím člověka, kterého má zabít. Sedí zády k němu v křesle, ponořený v knize. A čtenář povídky Spojitost parků leží v ringu s vyraženým dechem.

Stejný efekt jako Cortazár dokáže vyvolat Marek Šindelka, Jan Balabán, Ivana Myšková i dalších sedmadvacet autorů z výboru Na solar.

K výsledné třicítce se Němec dostal po roce a půl intenzivního čtení více než dvou stovek autorských sbírek. U některých jmen v rejstříku autorů čtenář nebude překvapen. Již nežijícího Jana Balabána lze označit za nejrespektovanějšího porevolučního českého prozaika. Jiří Kratochvil patří k povídkovým veteránům. Krátké prózy Emila Hakla, o němž Němec mluví jako o jednom z předchůdců trendu takzvané autofikce, lze považovat za novodobou klasiku, zatímco Ivana Myšková nebo Dora Kaprálová patří k nejosobitějším autorským hlasům posledních let.

„Jeden z mých největších objevů při sestavování té antologie určitě byly povídky Lubomíra Martínka. A také Sylva Fischerová,“ dodává k výběru Němec. První jmenovaný získal za sbírku povídek Olej do ohně z roku 2007 Magnesii Literu. Fischerová je pak jednou z hlavních představitelek intelektuálního proudu v domácí próze.

Z výboru Na solar je ale jasné, že při sestavování knihy nehrála roli přílišná úcta ani sázka na etablovaná jména. Stejně jako nebylo důležité, zda povídky dohromady tvoří ucelenou výpověď o společenském či politickém vývoji v zemi nebo o tom, jak se posouvalo tuzemské psaní.

„Přál bych si, aby to bylo obojí,“ říká o knize Němec, „obraz porevoluční literatury i porevoluční společnosti. Ale zatímco to první je záměrné, to druhé spíš náhodné. Myslím to tak, že mým hlavním kritériem nebylo, o čem ty texty jsou, ale jak jsou udělané.“

Duch doby se ve výboru přesto odráží. Marušku od Michala Viewegha o naivní dívce a jejím starším nápadníkovi Oskarovi už by dnes nejspíš napsat nešlo. Kontrast k ní tvoří hororový příběh z online seznamky, který o více než dvě dekády později publikovala Bianca Bellová. Autorka veleúspěšného románu Jezero se v posledních letech ukazuje jako výjimečně talentovaná povídkářka.

O generaci mladší Bára Bažantová přináší v próze Kde domov můj tíživé svědectví o životě na periferii Česka, kde se vyloučení dědí jako rodinná anamnéza a únik z ní nabízejí jedině drogy.

I v textu Ivany Myškové Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, který před osmi lety vyšel ve stejnojmenné sbírce, se objevuje společensko-kritický motiv. Původně formanovsky odlehčená groteska z mysliveckého bálu zvolní tempo a zvážní. Stane se z ní příběh o hledání ztraceného citu mezi rodičem a dcerou. „Dáváte se tak levně. Pinožíte se pro hlouposti,“ rozčiluje se hrdinka povídky Sylva na svého otce. „Prodáváš obskurní masážní strojky, vyhřívací dečky, kvůli kterejm už uhořela spousta zimomřivejch babiček, odstraňovače žmolků, elektronický odvšivovače a mucholapky, všechny ty bzučivý a rychlovarný p***ny, kvůli kterejm se sem někdy skoro nevejdu,“ pokračuje dcera. Zní to jako generační konflikt, ale je to také lament na společnost, která propadla materialismu.

Co se týče povídkových sbírek, Češi své materialistické sklony každopádně drží na uzdě. „Povídky se opravdu moc dobře neprodávají, to víme,“ konstatuje Jan Němec. Mnoho souborů krátkých próz se nicméně dočkalo ceny Magnesia Litera. Balabánovo Možná, že odcházíme se dokonce stalo Knihou desetiletí a zvítězilo také v anketě týdeníku Respekt o knihu 21. století. Ceny za povídkové knihy získali i Marek Šindelka, Matěj Hořava nebo J. A. Pitínský.

„V Česku se bohužel trochu zaužívalo, že sbírka povídek je takový ten svazek pojmenovaný Povídky o ženách, Povídky o mužích, Nové povídky o ženách a tak dále. Prostě různí autoři, kteří dodají texty na jedno téma, které určí nakladatel, a přes téma se to pak prodává,“ myslí si Němec. A připomíná i jeden z mála letošních povídkových bestsellerů, antologii Sudety: Ztracený ráj, kterou stejně jako Na solar vydalo nakladatelství Host. Prodejům jistě pomohla jména jako Kateřina Tučková, Leoš Kyša nebo Petra Klabouchová, ale také luxusně vyvedená vazba s grafikou výtvarníka Jaromíra 99, který ostatně s nápadem literárního atlasu Sudet přišel.

Jak nalákat ke čtení povídek, které nepřicházejí ze stále čtenářsky atraktivní lokality tuzemské periferie? Pomohlo by jejich popularitě, kdyby jich víc přetiskovaly časopisy? Krátké prózy v nich přece mají dlouholetou tradici. „Je to hezký anachronismus, kterého bychom se neměli zbavovat,“ myslí si Němec. A vzápětí lamentuje ve stylu hrdinky z povídky Ivany Myškové. „Říkám anachronismus, protože celkově podle mě smysl pro literaturu naopak ztrácíme. Všude samá publicistika a infotainment, fakta a témata, názory a komentáře. Literatura je tu od něčeho jiného a my už trochu nevíme od čeho, soudě podle toho, že nejvíc pozornosti získávají knihy, které působí jen jako převlečená publicistika.“

Jediné, na čem v knize Na solar záleží, je prožitek krátkého, intenzivního textu. „Rozčilují mě čtenáři, co říkají, že povídky vůbec nečtou. Chtěl jsem jim tou červenou knížkou zamávat před nosem a říct: Ne? Tak mi udělejte laskavost - zkuste aspoň tohle, tady to máte naservírované na zlatém podnosu,“ láká spisovatel. To, co nabízí, se těžko popisuje jinak než s boxerskou metaforou. Bellová knokautuje pointou, Kahuda nebo Hradecký básnickými obrazy, které vydrží v paměti dlouho po přečtení - jako by tam nechaly jizvu. Němcova kniha udeří na solar třicetkrát - a přitom nikdy stejně. „To je právě na povídkách krásný. Že s tebou pokaždé udělají něco jiného,“ uzavírá editor.