Zima na Jizerce: Štrougal musel na chalupu na běžkách

Koně zasněžení až po krk před hospodami, když si kočí odskočili na pivo a kořalku. Až mínus 41 stupňů, pětimetrové závěje na silnici a auta uvězněná v ledové pasti. Vzpomínky pamětníků potvrzují fakt, že současné mrazy v osadě v Jizerských horách nejsou žádnou výjimkou.

Jizerka spolu se šumavskými mrazovými kotlinami Horská Kvilda a Modrava vévodí nejstudenějším místům v Česku. Běžně tu mrzne i v létě, v srpnu zde naměřili až mínus devět stupňů.

Mezi starousedlíky, kterým silný mráz na Jizerce nevadí, patří osmapadesátiletý Jaroslav Šulc. Necelých mínus 27 stupňů, naměřených na stanici Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) v noci na 6. ledna 2026, nebere jako žádný extrém.

„Na Jizerce jsem od první poloviny devadesátých let, kdy jsme tam měli s kamarády bufet na chalupě Pešákovna,“ říká současný majitel penzionu Nad Jizerským údolím. „Pak jsem dělal správce chaty Stará pila. Stojí v údolíčku pod více než tisíc metrů vysokým Bukovcem a často u ní bývá ještě větší zima než na stanicích, které tady má Český hydrometeorologický ústav. Mínus 35 stupňů jsme měli u Staré pily vícekrát.“

Například 7. ledna 2009 ukázal teploměr na Staré pile mínus 34 stupňů. Ledová královna mrazu Jizerka však umí stlačit teplotu dokonce pod mínus 40. V třeskuté válečné zimě 1944 bylo v osadě mínus 41,5 stupně a na konci března tam byly tři metry sněhu.

Mladší pamětníci si vybavují podobně krutou zimu v roce 1985. Sedmého ledna spadla teplota na Jizerce na mínus 41,1 stupně. Poslední tuhá zima udeřila na Jizerce na začátku roku 2012. Od 25. ledna do 14. února dosáhla teplota každou noc aspoň mínus 15 stupňů, v první půlce února spadla čtyřikrát pod mínus 30. Nejhorší to bylo 3. února, kdy průměrná celodenní teplota byla téměř mínus 26 stupňů.

Vysvětlení, proč je právě osada Jizerka tuzemskou „ledovou královnou“, není složité. Mrazům prospívá bezpochyby poloha osady v nejsevernějších českých horách. „Jizerka se rozkládá v dolíku v nadmořské výšce kolem 850 metrů a ledový vzduch, který tam stéká z hřebenů Jizerských hor, nemá kudy odtékat,“ vysvětlil autorovi článku před pár lety Pavel Jůza, meteorolog z ústecké pobočky ČHMÚ. „V cestě mu stojí více než tisíc metrů vysoká hora Bukovec a pod ní vede do údolí pouze úzká průrva.“

„Na silné mrazy jsem si za desítky let na Jizerce zvykl, stejně jako všichni, kdo tady trvale žijí,“ tvrdí Šulc. „Nepamatuju si ale, že by za posledních deset let bylo méně než mínus třicet stupňů.“

Navzdory klimatické změně, jež přinesla i do nejvyšších poloh Jizerských hor nezvyklé letní teploty nad 30 stupňů, se musí mít lidé na Jizerce před chladem stále na pozoru. V roce 2024 a v roce 2025 mrzlo v osadě alespoň jeden den v každém měsíci.

Statistika meteorologických měření prozrazuje, že červnové teploty dokážou spadnout na Jizerce k minus sedmi stupňům, červencové na mínus pět a srpnové na minus devět. „Co jsme na Jizerce, tak jsme se v létě nachodili kilometry s kytkami z terasy. Kdybychom je nepřenesli dovnitř, mráz by je spálil,“ upozorňuje Šulc.

Mimořádně nízké teploty přinášely v minulosti na Jizerku poruchy vodovodního potrubí. „Pro pitnou vodu jsme chodili do studánky nebo s velkým barelem do roury pod Bukovcem,“ prohlašuje Šulc. „Když nebyly holomrazy, nosili jsme do baráku sníh a rozpouštěli ho na mytí a na splachování záchodů.“

Majitelé horských chalup a penzionů si postupně nechali vykopat vlastní studny, aby se zbavili závislosti na nespolehlivém vodovodu. Během zimních kalamit se lidé na Jizerce potýkali s výpadky elektřiny, opravy však probíhaly většinou rychle. Pro nejhorší případy si někteří chataři pořídili dieselové agregáty.

„Na Pešákovně jsme měli krb a kamna. Na Staré pile jsme topili elektřinou a nějaké extrémní problémy jsme neřešili,“ dodává Šulc. Na Jizerce se ovšem nejednou přihodilo, že v autech zaparkovaných venku zamrzala v arktických mrazech nafta. „Mně se něco s nafťákem takového nikdy nestalo, Chtělo to mít pořádnou baterku a přidával jsem do nádrže aditivum na vylepšení tepelných vlastností nafty,“ vysvětluje Šulc.

V čase, kdy Jizerku odřízly vánice do okolního světa, se horalé scházeli vždy u někoho na chalupě a povídali si. Mezi největší vypravěče patříval Miroslav Kakrda, narozený v roce 1943, jehož rodičům patřila horská chata Pyramida. Jako třináctiletý zažil rok, během něhož pokrýval osadu sníh sedm měsíců.

Miroslav Kakrda, který již zemřel, podnikal po roce 1989 v penzionu s hostincem na Mořině na okraji Jizerky. Místnosti uvnitř stavení ze třicátých let chránily před ledovým vichrem jen stěny vysypané pilinami. „Když fičí od západu, sedíme v místnostech v kabátech, i když se voda v ústředním topení vaří,“ prozradil Kakrda autorovi článku v roce 2000. „Pokud si auto ve vánici zaparkujete na Mořině špatně, ráno máte ve výfuku ledovou kouli. Když si ho naopak postavíte šikovně, vánice vám ho vyblejská, jako byste s ním byli v myčce.“

V minulém století chumelilo na Jizerce často celý týden nebo ještě déle a vítr zatarasil silnici z Polubného u Mořiny neprostupnou sněhovou závějí vysokou až pět metrů. Osada zůstala odříznutá od civilizace.

V devadesátých letech zažilo na Jizerce takovou kalamitu pět maminek s úplně malými dětmi. Miminka se rozstonala, horská služba je všechny přivezla skútrem zezdola z Jizerky na Mořinu. Autem se ale nešlo nikam dostat. Nezbylo nic jiného než zalarmovat silničáře. Ten všechny maminky s dětmi dovezl pluhem jednu po druhé do údolí k doktorovi.

V časech dětství Miroslava Kakrdy byly na Jizerce jen dva telefony. „Jeden u nás v hospodě na Pyramidě a na druhý polesí,“ vzpomínal. Když vichřice poslala k zemi telefonní dráty a bílá tma nepřestávala, trvala oprava někdy pět šest dní.

„Nikdo nevěděl nic o nás a my nic o nikom,“ svěřoval se Kakrda. Jako dítě prý nikdy neonemocněl, stejně jako ostatní kluci a holky. Když ho ale během kalamity rozbolely zuby, museli mu je několikrát vytrhnout rodiče – cesta k lékaři byla zavátá.

Horala naučil život v drsných horách černému humoru. „Pokud někdo umřel na Jizerce v zimě, dali ho do sněhu a odvezli až na jaře. Zase měl hezký pohřeb, všude kvetly kytky,“ vtipkoval Kakrda.

Při vzpomínání se vrátil i k zimám před padesáti lety. „Sněhu bylo tolik, že cestáři uvázali po šichtě koně k elektrickým nebo telefonním sloupům a šli k nám do hospody. Někdy se zapomněli a pili až do rána,“ vyprávěl Kakrda. „Vylezli ven a koňům koukaly ze sněhu jenom hlavy.“

Na Jizerce lze však potkat i něco horšího než závěje nebo štiplavý mráz. Je to zimní vítr. „Jednou jsem v něm šel půl kilometru hodinu. A celou cestu jsem se loučil se životem,“ svěřil se před Kakrda.

Za socialismu protahoval úzkou vozovku z Polubného na Jizerku i legendární silničář Josef Nesvadba. Dle Kakrdy jednou ucítil, jako by mu od špičky pluhu neodletěl jen sníh. A skutečně. Nabral kominíka, který usnul u silnice, když se vracel domů z hospody. Nesvadba se závozníkem ho vylovili ze sněhu a on jim rozradostněně děkoval za záchranu před zmrznutím. Své zmrtvýchvstání s nimi pak oslavil v hospodě.

Nesvadbova práce byla v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století pod nejvyšším dohledem. Kousek před Jizerkou totiž trávil na své chatě chvíle volna předseda československé vlády Lubomír Štrougal. Silničář se k tomu však stavěl svérázně. „Vždycky když jel kolem, pluh rozpálil, co to jen šlo, a zahazoval sněhem Štrougalovu ochranku,“ tvrdil Kakrda.

Na Nesvadbu i na Štrougala si pamatuje také Stanislav Pelc. Od pěti let žije v Kořenově, pod který Jizerka územně spadá. „Štrougal si Nesvadby považoval a vozil mu Plzeňský Prazdroj v třetinkách, což byla za socialismu velká vzácnost,“ podotýká pětašedesátiletý Pelc. „Štrougal docela sportoval a když vládní auto nemohlo projet k Jizerce po zaváté silnici, dostal se ke své chatě i s ochrankou na běžkách.“

Jizerku zná Pelc i z pozice kořenovského místostarosty, kterého dělal v letech 2002 až 2022. Jako kluk tam jezdil na lyžařské závody a viděl tam něco, co se dnes zdá naprosto neuvěřitelné.

Na Jizerce chybělo vždy kvůli přívalům sněhu místo na parkování. „Byl jsem svědkem, jak nějaký Pražák postavil auto na silnici a Nesvadba se špičkou (sněhovým pluhem – pozn. red.) nemohl projet,“ vybavuje si. „Nahrnul k autu sníh, aby ho nezničil, a pak ho špičkou přehodil přes mantinel mimo silnici do závěje. Nejsem si jistý, jestli ho v ní řidič vůbec našel.“

Do Jizerky musela v minulosti mnohokrát uvolnit cestu silničářská fréza. Pluhy a radlice totiž na sněhovou masu nestačily. „Když chumelí a k tomu ještě odletuje sníh od frézy, řidič nic nevidí. Na stupačce musí stát chlap a říkat mu, kam má zatočit,“ popisuje Pelc. „Jednou jsem si všiml, jak na stromech u silnice visí igelity a další odpadky. Pak jsem zjistil, že fréza rozsekala popelnice zavalené sněhem.“

V posledních letech dělají zimy starousedlíkům a turistům na Jizerce výrazně menší starosti než dřív. „Nedovedu si představit, co by se dělo, kdyby přišly kalamity, na jaké si pamatuju jako malý kluk. Po silnici teď jezdí stokrát víc aut než tehdy. A možná ještě vícekrát. Lidi si odvykli řídit auta na sněhu. Když napadne a jsme na pivu, koukáme z okna ven, jaké venku převádějí divy,“ uvádí Pelc.

Historie však obsahuje jeden den, kdy by na Jizerce nezmohli nic ani velmistři zimních rallye. Silvestra 1978 tam slavil Stanislav Voldřich z Liberce. „Ještě večer bylo asi plus sedm stupňů a na Nový rok ráno mínus dvacet osm,“ vzpomíná. „Dali jsme si na noc za okna lahváče a mráz je do rána všechny roztrhal. Bouchly jak granáty.“

Obleva před koncem roku udělala na Jizerce ze sněhu břečku, a každý, kdo do ní postavil na Silvestra auto, měl ho druhý den v ledu jak zabetonované. Po této legendární noci, kdy zamrzla celá republika, se většina lidí z Jizerky musela dostat domů jinak než svým autem.

V článku jsou použita historická data Českého hydrometeorologického ústavu