Další český dirigent na vzestupu. Právě debutoval u světového orchestru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V zasněženém parku Viktoria v berlínské čtvrti Kreuzberg se uplynulou sobotu odpoledne ve velkém sáňkovalo. O pár hodin později se příjemné zimní slunce naposledy opřelo do třpytivých závějí sněhu pokrývajících bývalé letiště Tempelhof a lidé se začali přemisťovat do tepla – třeba za kulturou. V nádherně akusticky vybaveném sále Berlínské filharmonie se schylovalo k debutu českého rodáka Petra Popelky.

Už s příchodem k hořčicově žlutému, atypickému sídlu Berlínských filharmoniků se nejde ubránit úžasu. Dílo architekta Hanse Scharouna z roku 1963 se stalo z extravagantní kontroverzní budovy ideálem pro moderní koncertní domy. Ve slavném sále diváci sedí na několika terasách a obklopují pódium ze všech stran po vzoru vinice, jež tomuto typu síně dala jméno. V 60. letech šlo o odvážnou koncepci, dnes se jedná o celosvětový standard. Stejně řešený sál má mít také Vltavská filharmonie v Praze.

Právě tady nyní trojici abonentních koncertů absolvoval čtyřicetiletý šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu a zároveň Vídeňských symfoniků. Petr Popelka si pro své první vystoupení s Berlínskými filharmoniky, což je milník v kariéře každého hudebníka, připravil v zásadě standardní orchestrální program. Zakončil jej optimistickou Jarní symfonií od Roberta Schumanna, vrcholně romantickým dílem evokujícím idylickou předindustriální krajinu.

Popelka, původně hráč na kontrabas, začal dirigovat relativně nedávno. Hned v sezoně 2019/2020 se však v hamburské Elbphilharmonii představil jako „conductor fellow“, což je něco na způsob umělecké rezidence. Od toho momentu se jeho kariéra strmě posouvá vzhůru. Obecenstvo i hudebníky si získává nakažlivou láskou ke každé notě, spontánní muzikálností i empatickou komunikací s hráči – však byl dlouho jedním z nich v roli zástupce vedoucího skupiny kontrabasů ve Staatskapelle Dresden.

Z rozsáhlého katalogu děl Antonína Dvořáka se Popelka v Berlíně rozhodl nastudovat méně známého Holoubka, symfonickou báseň na motivy výstražné balady Karla Jaromíra Erbena o vraždě, výčitkách, trestu i odpuštění. Kyticí inspirované orchestrální skladby spadají do autorova pozdního období. Extrémně popisná hudba, ve které noty často kopírují rytmus veršů, se ve své době nesetkala s úspěchem kvůli estetickému naladění vlivných kritiků. Někteří to brali jako zradu na ideálech absolutní hudby, tedy takové, jež je prostá jakýchkoliv mimohudebních asociací a kterou povyšovali nad tu takzvaně programní.

„Dvořák nemá zapotřebí chodit prosit o svou hudbu k literatuře (a k jaké literatuře!),“ stěžoval si například významný kritik Eduard Hanslick. V Erbenově „pokleslé“ literatuře asi krom odklonu od absolutní hudby cítil i snahu podpořit českou národní a jazykovou emancipaci, která německy mluvícím obyvatelům říše koncem 19. století příliš neimponovala.

Někdejší politicko-estetické asociace však dávno vzal čas a tuto sobotu Holoubek působil prostě jako krásně vystavěná, dramatická symfonická báseň. V porovnání s ostatními Dvořákovými díly nemá tak vtíravé melodie. O to víc zaujme detaily, například rytmickým motivem, který naprosto přesně a precizně na koncertě vynášel do prostoru tympanista Wieland Welzel.

V baladické hudbě, kterou se i přes optimistické pasáže neustále line téma kletby a výčitek svědomí mladé vdovy nad vraždou vlastního manžela, si Popelka s Berlínskými filharmoniky pohrál s frázováním smyčcové sekce. Její hra opravdu hladila, při některých výrazných melodických obloucích volila klouzavý pohyb, jaký dnes člověk slyší spíše na historických nahrávkách. Šlo o okouzlující interpretační volbu, které neuškodila ani vzácná zakolísání v delikátních smýkavých přesunech z noty na notu.

V Holoubkovi je zvlášť těsně před závěrem několik tajuplných epizod, jež jako by byly zastřené mlhou. Podmanivý éterický hudební opar se v takových chvílích díky soustředění orchestru rozestřel i nad Scharounovou akustickou vinicí.

Sólista večera Gil Shaham patří mezi houslovou elitu. Vždy usměvavý čtyřiapadesátiletý Američan je v mnoha ohledech antihvězdou – hraje subtilně, na pódiu se pohybuje a chová nenápadně, skromně. Když v Houslovém koncertu Albana Berga tuto sobotu zrovna nehrál sólový part, k Popelkovi i ostatním hráčům vysílal odzbrojující úsměvy.

Bergova kompozice z roku 1935 představuje nesrovnatelné dílo v ranku houslových koncertů. Na pozadí lze slyšet jakousi hrůzu a úzkost, vyvěrající jednak z toho, že dílo bylo věnováno v 18 letech zemřelé Manon Gropius, dceři architekta Waltera a Almy Mahler, jednak z toho, že se nad celou Evropou pomalu smrákalo.

O to působivější je druhá poloha, až bolestivě něžná, hluboce melancholická i nadějeplná. Vysoce expresivní skladba na pomezí tonální a atonální hudby se v rukou Gila Shahama proměnila v introspektivní meditaci, ve které se spíše extrovertní Popelka společně s orchestrem upozadili.

Průzračný, pevný, ale také tichý tón Shahamových houslí se však místy ztrácel pod povrchem orchestrální palety, jako by si ho sólista schraňoval pro sebe. Místy intimita přecházela v neslyšitelnost a to, co mohlo být celou dobu odzbrojující, v určitých momentech znělo příliš vzdáleně, jako schoulené do jakéhosi klubka, do něhož posluchači nemohli zcela proniknout.

V tom ovšem vězí Shahamův šarm. Jeho cílem není oslnit. Plně se soustředí na vnitřní logiku hudby, což ostatně potvrdil i bachovský přídavek, pojatý stejně nonšalantně a neokázale jako sólový koncertní part. Příznivci amerického houslisty nacházejí v jeho hře opravdovost a neochvějnou laskavost, o kterou ani v Berlíně nebylo nouze.

Na toho, kdo do německé metropole vyrazil především kvůli debutu energického dirigenta, čekal vrchol ve druhé půli večera. Popelka si připravil Symfonii č. 1 B dur s přízviskem Jarní od romantického velikána Roberta Schumanna. „Je to skladba plná optimismu, radosti a bujarého veselí, což v dnešní době myslím všichni potřebujeme,“ avizoval.

Dnešní doba mnohým připomíná období, kdy Alban Berg pracoval na svém emočně rozháraném koncertě. Tím spíš bylo osvobozující ztratit se s Berlínskou filharmonií a debutantem Popelkou ve světě partitury, v níž není ani stín pochyb či starostí a protiváhu energických rychlých vět představuje pastorální, klidné a láskyplné larghetto.

Mladý Schumann byl v době komponování čerstvě ženatý s milovanou Clarou a plně se oddal komponování. Muž, který později těžce zápasil se svým duševním zdravím i dalšími ranami osudu, jako by v předjaří 1841 viděl na obzoru pouze nádherně rozkvetlou přítomnost.

Do té Petr Popelka s Berlínskými filharmoniky pozval posluchače na skvělých 35 minut. Ne nadarmo se orchestr, v jehož mezinárodním složení najdeme i českého fagotistu Václava Vonáška nebo někdejšího studenta brněnské JAMU Piotra Zimnika hrajícího na kontrabas, počítá mezi špičku.

Nakažlivý zápal pro Schumannovu hudbu se bezešvě propojil s technickou suverenitou. Jeden příklad za všechny z druhé věty: Na nádherné, blyštivé pastorální zvolání sekce lesních rohů odpověděl rozkošnickým a zvukově lahodným způsobem vedoucí sekce fléten Emmanuel Pahud, sám zkušený a vyhledávaný sólista známý také z českých pódií.

Popelka strhujícím způsobem hýbal s tempem: Každé malé počkání, zavlnění i popohnání působilo dokonale, jako by se tato symfonie snad ani nemohla hrát jinak.

Rodák z pražských Strašnic, jenž letos v květnu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu zahájí festival Pražské jaro, nepatří mezi dirigenty revolucionáře. Nehledá za každou cenu nový způsob interpretace, nevynáší na světlo nenápadné protihlasy, nepřichází s radikální koncepcí jiného tempa. Jeho forte spočívá ve zdravé, sebevědomé muzikálnosti. V každé frázi, v každém souzvuku nachází ještě něco navíc: Šťávu, kterou dokáže vymáčknout ze sebe i kolegů. Čím lepší těleso, tím šťavnatější výsledek.

Českému rozhlasu jednou řekl, že „dirigování není žádná alchymie nebo věda“, je o tom, „že lidé reagují na lidi“. Členové Berlínských filharmoniků reagovali na Popelkovo pojetí Jarní symfonie s velkým gustem a publikum jej odměnilo nadšeným potleskem, výskáním i jedním výjimečně hlasitě artikulovaným „bravo“.

Příslib za rohem čekajícího jara byl tak silný, že několik palců vysoká sněhová nadílka před budovou filharmonie zářící ve tmě působila poněkud nepatřičně.