Medaile jako příslib. Rodák z Petrohradu je nadějí českého krasobruslení

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pozorní diváci si toho všimli okamžitě. Na předávání medailí v Sheffieldu vyšel Georgii Reshtenko s českou vlajkou v opačném gardu. Modrý trojúhelník nekoukal doleva, nýbrž doprava. Na sociálních sítích se hned strhla bouřlivá diskuze. Jedni chybu vytýkali sportovci pocházejícímu z Ruska, další pak členům doprovodného týmu.

Mezitím má celá scénka symbolický rozměr. Bronz z mistrovství Evropy sice patří Česku, to má však na jeho vybojování jen malý podíl.

Reshtenko není produktem tuzemského krasobruslení.

A moc mu nevděčí ani za svůj pozdější rozvoj.

Medaile náleží především samotnému krasobruslaři a jeho rodičům. Investovali do kariéry spoustu peněz a úsilí. Překonali nesčetné množství překážek. Občas museli zvládnout i úskalí, která jim nahrnuly české úřady.

Životní cesta novopečeného medailisty je pro krasobruslení typická. Georgii začínal ve třech letech v přípravce v rodném Petrohradu. Město na Něvě je baštou světového krasobruslení. Muže tady po celá desetiletí drží pod palcem dnes už 84letý Alexej Mišin, podsaditý chlapík s pronikavýma očima a pichlavým humorem. Vychoval legendy Alexeje Jagudina, Jevgenije Pljuščenka a množství dalších hvězd.

Skupině mladých sportovců, do které patřil Reshtenko, velel Mišinův žák Jevgenij Rukavicyn. I to je velké jméno. Svého času pod jeho taktovkou trénovala Anastasija Gubanovová, která se pak v barvách Gruzie stala mistryní Evropy.

V té době nikdo Reshtenkovi neříkal křestním jménem. Oslovovali ho Žora, což je typická ruská zdrobnělina od jména Georgii. Mnohem později se v cizím prostředí podrobila menší úpravě. Dnes mu všichni říkají výhradně Žori.

V patnácti letech vyhrál mistrovství Petrohradu a regionální přebor, úspěšně zvládal všechny trojité skoky. Na velkou kariéru to však nevypadalo. Proto když Reshtenkův otec na začátku roku 2018 nečekaně obdržel pracovní nabídku z Prahy, rodinná rada synovu zálibu vůbec neřešila. Zajímala ji spíše úroveň a kvalita českého vzdělání.

Navíc v tuzemském mužském krasobruslení doznívala ozvěna výjimečné generace. Tomáš Verner sice už kariéru ukončil, ale Michal Březina stále ještě závodil. V těsném závěsu se držela druhá vlna – bratři Jiří a Matyáš Bělohradští, Petr Kotlařík. Na cizince místo zjevně nezbývalo.

Ovšem po několika měsících na novém místě Reshtenko zjistil, že situace není beznadějná. Konkurence - s výjimkou Březiny - složité prvky neovládala a zdálo se, že po tom ani netoužila. Proto se spolu s rodiči rozhodl jednat a přihlásil se na krasobruslařském svazu.

„Přišel jsem tam a řekl, že chci reprezentovat jejich zemi,“ vyprávěl Reshtenko před několika lety pro ruský deník Sport-Express. „Vyslechli mě, ale bez velkého nadšení. Všechna povolení potřebná pro dlouhodobý pobyt v Česku a účast na závodech jsme museli vychodit sami. Svaz vůbec nepomohl, bylo to dlouhé a únavné.“

Když se papírování podařilo dotáhnout do úspěšného konce, přišlo další zklamání. Mladý cizinec pochopil, že velkou přízeň u rozhodčích nemá: „Věděl jsem, jakou bodovou hodnotu mají moje programy. Byly složitější než u soupeřů, ale stejně jsem s nimi prohrával. Sudí mě prostě tlačili dolů, naopak Čechy vytahovali výš. Psychologicky bylo těžké to překousnout a bojovat dál.“

Zlom nastal až za několik let, kdy svaz zjistil nemilou věc. V zemi nezůstal jediný domácí krasobruslař s obtížností programů potřebnou pro účast na vrcholných akcích. Přísným požadavkům vyhovoval jen Reshtenko, který tehdy obnovil spolupráci s koučem Rukavicynem. Zvládal nejenom kombinace 3+3, ale začal zkoušet i čtverné skoky.

Do té doby všechny výdaje spojené s cestováním do Petrohradu, platby za služby trenéra a pronájem ledu hradili rodiče. Nově se svaz začal spolupodílet na financování přípravy. Z pohledu Reshtenkova sportovního vývoje to byly velmi povedené roky. Právě tehdy definitivně zařadil čtverný toeloop i salchow, rovněž začal pracovat na rittbergeru se čtyřmi otáčkami.

Všechno zarazila ruská invaze na Ukrajinu v únoru roku 2022. Vedení krasobruslařského svazu okamžitě stáhlo svého závodníka ze země agresora. Zákonitě vyvstala otázka, kde Reshtenko bude pokračovat v tréninku. Volba padla na kalifornský Irvin, kde působí jeden z nejuznávanějších koučů světa Rafael Arutjunjan.

Ve prospěch amerického odborníka mluvilo nejen to, že vychoval řadu výtečných jmen, včetně Nathana Chena nebo Ilji Malinina. Jako asistenti v početné tréninkové skupině působili obě české hvězdy posledních let, Verner a Březina. A právě Březina, tehdejší poslední tuzemský medailista z vrcholné mezinárodní akce, držitel bronzu z ME 2013, se nováčka ujal.

Zároveň Český krasobruslařský svaz převzal kompletní financování přípravy v USA. Život v Kalifornii, i tak dost nákladný, spolu s tréninkovými výdaji byl totiž ekonomicky neudržitelný.

První roky nebyly snadné. Reshtenko měl dva těžké úrazy nohy, často pendloval mezi Amerikou a Českem. Kvůli tomu mu scházela fyzická průprava, už v půlce programu mlel z posledního. Únavou hodně chyboval, ztrácel projev.

Loni v létě tedy pojal přípravu úplně jinak. Poprvé zůstal na americké základně po dlouhou dobu. Zamakal na fyzičce, vypiloval skoky. V polovině sezony si všechno začalo sedat. Jak to pak dopadlo, už víme.

Co dál? Nejbližší harmonogram krasobruslaře je jasný. Na olympijské hry do Itálie nejede, protože kvalifikace mu utekla o necelé čtyři body. Vrcholem sezony se pro něj tedy stane březnové mistrovství světa v Praze.

Ještě před pár týdny se zdálo, že největšími českými nadějemi budou taneční páry sourozenců Mrázkových a Taschlerových. Teď žezlo přebírá Reshtenko. Je otázkou, jak zvládne velkou pozornost a tlak, kterému bude při pražském šampionátu čelit. Ještě nikdy v takové pozici nebyl.

Zároveň je velmi důležité, nakolik svaz dokáže využít unikátní příležitost, která se naskytla. Zda obrovský narůst zájmu o krasobruslení, spojený s Reshtenkovým evropským bronzem a pořádáním mistrovství světa, promění v něco hmatatelnějšího. Nebo ho nechá brzy zase zhasnout.

Největším problémem je stále scházející Národní tréninkové centrum. Je klíčové ani ne tak pro dnešní reprezentaci, jako pro dospívající generaci. Krasobruslení potřebuje místo, kde nejlepší mladí sportovci mohou aspoň nějaký čas trénovat spolu, navzájem se učit a motivovat. Kam by se dali zvát progresivní domácí odborníci na stáže a renomovaní experti ze zahraničí na přednášky a kempy.

Přitom krasobruslařské zázemí vůbec nemusí být v Praze, kde ceny za nemovitosti a pronájem ledu jsou přemrštěné. Může to být kterákoliv bašta českého krasobruslení – Ostrava, Brno nebo České Budějovice.

Dalším palčivým problémem je nevalný stav členské základny. Mistr Evropy z roku 2008 Tomáš Verner, jenž se vrátil domů po letech strávených v Americe, loni rozjel zajímavý projekt. Jmenuje se „Děti do bruslí“ a zaměřuje se na předškoláky a žáky mladšího školního věku. Cílem je naučit děti základům bruslení a hlavně - vštípit jim lásku ke sportu.

Organizátoři nedělají rozdíl mezi rychlobruslením, krasobruslením nebo hokejem. Jejich ambicí je naučit děti správně se pohybovat na bruslích. Čas pro případnou specializaci nastane později, jestli vůbec. Projekt zatím funguje ve třech českých krajích a je do něj zapojeno několik tisíc holek a kluků.

Hodilo by se, aby se to podařilo přenést i na celostátní úroveň. A pokud by se povedlo realizovat alespoň něco z výše zmíněného, české krasobruslení by snad nemuselo čekat půldruhé dekády na další medaili z velké akce.