Tvá víra tě zabíjí. Kniha ukazuje cestu sexuální pracovnice k prozření

Krčí se u silnice za mohutným stožárem billboardu. Doufá, že si jí nevšimne nikdo, kdo by mohl znát jejího syna, a naopak že ji uvidí každý, kdo by mohl zaplatit za sex. Pokud možno za rychlou akci, s kondomem a zezadu, aby se na dotyčného nemusela dívat a mohla myslet na vaření, které má ráda.

Hrdinka románu Víry od spisovatelky Anny Beaty Háblové, který nedávno vydalo nakladatelství Host, se jmenuje Ester, zákazníci ji však znají jako Daisy. Každý pracovní den stojí na místě, kam ji přiveze pasák Mára. Za zády se jí vlní kukuřičné pole, jehož cykly má už vypozorované. Desítky kilometrů od domova, aby nepotkala žádného souseda, na periferii pohraniční obce Chvalovice, jejíž část Hatě slouží některým dospělým coby zábavní park.

„Chvalovičtí mají jen chválit. Možná proto bylo sousednímu centru bujarého kýče dáno jméno Hatě, cizinci psané Hate, jako by připomínalo nenávist, kterou mají lidé k neřestem, vášním a slabostem druhých. Chvála a nenávist, dvě přítelkyně, které žijí vedle sebe jako sestry, a jen taxikáři, prostitutky, pasáci a majitelé kasin vědí, kdo jsou jejich skuteční hosté,“ vymezuje se autorka hned v úvodu knihy vůči moralizování.

Přestože popisy pohlavních aktů zaplňují mnoho stran, román neoplývá sexuálním napětím, spíš šedí každodenní rutiny podobné práci u pásu v továrně nebo za kasou v supermarketu, jak ji Háblová zachytila ve své první próze Směna z roku 2022. Také ve způsobu, jakým teď líčí sex ve Vírech, převažují mechaničnost a popisnost, občas vyšponovaná nechutností.

Autorka nechce šokovat expresivním obrazem drsného života padlé prodejné ženy à la 19. století, sleduje jiné cíle. Zůstává věrná svému poetickému jazyku, nepřekvapí, že byla jmenována básnířkou Prahy pro rok 2026. V textu věrohodně prolíná jazykové roviny, od těch lyrických přes hovorové po vulgární.

Postupně ukojí zvědavost čtenářů, kteří se dozvídají, proč Ester, donedávna obyčejná středostavovská manželka, skončila jako sexuální pracovnice u silnice. Přitom to byla dívka z dobré úplné rodiny s bodrým otcem a popudlivou matkou. Vnučka milovaná svou babičkou, bigotní katoličkou, která jí odkázala domek. Nic na první pohled nenasvědčovalo, že se její život vyvine právě takto.

Jenže čím více se z příběhu Ester dozvídáme, tím více se k soucitu přidává pohrdání. Čtenáře napadá v lepším případě „bože, ta je ale naivní“, v horším „takhle jí každý oje*e“. A přesně to se děje. Řetězec špatných rozhodnutí se zdá nekonečný. V nezlomné víře, že tentokrát to bude ten pravý, Ester soustavně svěřuje kontrolu nad svým životem pochybným mužům. Nejprve manželovi, co jí známkuje za úklid a péči o domácnost, pak internetovému podvodníkovi, který z ní sladkými řečmi vymámí statisíce, a nakonec pasákovi, co ji mlátí a obírá o většinu výdělku.

Aktéři jejího života jsou zaměnitelní, jen míra vykořisťování se stupňuje a s ní i úzkost. Co když syn zjistí, co matka opravdu dělá, a ona přijde o jediný smysl svého života?

„‚Já jsem tak šťastnej, tak šťastnej! Tohle by mi nekoupil ani táta!‘ zářily mu oči. Nekoupil by mu to ani Marcel. A já ti to koupila, radovala se v duchu Ester. Byl tohle ten moment, kdy se rozhodla, že se Márovi zase ozve?“ ptá se sama sebe. Ani tehdy jí nedochází, že závislost na synovi je přinejmenším nezdravá.

Už se zdá, že titulní vír hrdinku stáhne ke dnu, když Ester za nepravděpodobných okolností málem zemře a prožije klinickou smrt. Tu tragikomickou situaci lze nazvat snad jen božím zásahem. Ostatně do románu, kde babička umlčí každou vnuččinu otázku pádnou modlitbičkou, deus ex machina v moderním kabátku sedí.

Do kostela Ester od babiččiny smrti nechodí, kdykoliv se ale chce vzepřít okolnostem, ozve se v ní babiččina verze křesťanské morálky, ona nastaví druhou tvář a zůstane pasivní hodnou holčičkou.

O feministické lince Vírů už psala filozofka Alice Koubová v časopisu Tvar. „Je fakt jedno, ženy, kde to pokoření zakoření. Důležitá je jedna jediná věc. Cesta ven nevede směrem dozadu, ale směrem proti strachu dopředu. Člověk musí připustit, že to nebude s lidma hezký. Čím víc ustoupíš, tím strašnější bude konfrontace, ale jestli nechceš být zabitá pedofilem, upít se k smrti, cupitat, kdykoli zavelí, stáhnout prohlášení, když se ozve telefon, být směšná ve vědě, budeš muset dozrát přes strach,“ konstatovala.

Zní to možná až příliš tvrdě, někdo by to snad mohl chápat jako přehození zodpovědnosti na stranu oběti, ale o to tu kráčí nejvíce – obětí už nebýt. Nemá smysl slibovat, že to bude „dobrý“ bez vlastního přičinění, ale také to neznamená, že se člověk musí proměnit v superhrdinku a vše leží na něm.

Spolknout pýchu, být upřímný k sobě i blízkým a nenechat se paralyzovat strachem, tak by mohla znít první přikázání nového Desatera Ester. A nejen jeho. Anna Beata Háblová se svým románovým podobenstvím snaží ukázat cestu každé ženě, každému, kdo se cítí ponížen a neví, jak dál.