Neblbni, vždyť jsi starej. I tak chce Petržela nahánět fotbalové mladíky

Hrál za Spartu, ale děsně málo. Taky za Plzeň, a děsně dobře. Milan Petržela získal čtyři ligové tituly, ochutnal Ligu mistrů a s reprezentací mistrovství Evropy. Co ho žene dál? „Chci si dokázat, že na to ještě mám, že nejsem do počtu,“ odpoví nestárnoucí křídlo ze Slovácka.

To se lehce řekne.

Mám chuť a motivaci pokračovat. Fotbal mě pořád hrozně baví. Stejně jako parta, ve které člověk nemá čas přemýšlet, že je daleko starší než ostatní. To není jako v tenise, kdy se musíte celou dobu spolehnout jen sám na sebe. To bych rozhodně nezvládl tak dlouho. Mě totiž nabíjí kolektiv.

Jak přesně?

Občas přijedu na stadion zmordovaný, nevyspalý, bez nálady, ale stačí jeden fórek v kabině a už jsem jejich. Přepnu do fotbalového módu, ve kterém je mi dobře. Dobrá parta je pro moje pokračování zásadní.

Takže ani zimní galeje vás neodradily?

To víte, že to bolí, nechce se vám. Je zima, fouká studený vítr a před vámi drsný kondiční trénink, do kterého se vám fakt nechce. Sedíte v šatně a říkáte si: Vždyť jsi starej, proč to děláš? Už bys přece nemusel.

Ale převléknete se.

Protože vím, že jedině tak můžu pokračovat v tom, co mám nejradši. Každopádně zimní příprava už dávno nebývá tak drsná jako dřív, to mi věřte. Je uzpůsobená moderním trendům, každému šitá na míru, žádné šílené běhání po lesích. Pamatuju před dvaceti lety ve Spartě, jak nás nahnali do Krkonoš. Všude kolem chalupy metr sněhu, do kterého jsme se bořili po pás a běhali tam a zpátky. Navíc já vytřepaný bažant z vesnice, Pavel Horváth mě na uvítanou ostříhal dohola.

Letos žádný zádrhel?

To by si kluci nedovolili. Ani dědku mi neříkají, mají k šedinám respekt. Samozřejmě si do mě občas rýpnou, ale nezneužívají toho, že můžou. Mám naopak dojem, že si váží, když se mnou můžou trénovat a hrát. Mám jim co nabídnout, něco jsem dokázal a hlavně jim pořád stačím. Baví mě dokazovat jim, že na to mám.

Pro mě jste skoro přírodní úkaz. Ještě bych to pochopil na pozici středního obránce, kde se využívají zkušenosti, ale vy kmitáte podél pravé lajny a musíte mladíčkům stačit dynamikou. Na podzim jste ve Slovácku zvládl čtrnáct zápasů.

To je tím dlouholetým životním stylem. Dokonalá životospráva, chodit brzo spát, žádný alkohol, po každém tréninku si přidávat.

To vám někdo věří?

Známe se dvacet let, tak jsem to zkusil. (úsměv) Kdo mě tolik nezná, ten třeba uvěří, že si srandu nedělám, když to řeknu s vážnou tváří.

Tak čím to je, že stíháte?

Já fakt nevím. Možná to mám v genech, možná mám jen štěstí, že se mi vyhýbala zranění. Pravdou je, že jsem normální kluk z dědiny, který nedělá nic neobvyklého. Makám jako ostatní, jen v mých letech už si nesmím dát delší pauzu, jinak už bych do toho kolotoče možná nenaskočil. Když se mě ptají na dlouhověkost, nemám, co bych poradil. Stačí si vzpomenout na plzeňské časy.

Byly hodně divoké, co?

No právě. Fungovaly přesně opačně, než by měl vypadat život profesionála. Vyhrávali jsme, jeli na vlně euforie a chovali se jako bohémové. S tehdejším stylem bychom už dneska neuspěli, doba se posunula. Sledují se data, tréninky jsou do detailu propracované, bez dokonalé životosprávy se nepohnete.

Takže jste se přizpůsobil a nosíte speciální prstýnek, který kontroluje každý krok, spánek, stravu?

Že bych ve dvaačtyřiceti objevoval novoty? Dejte pokoj. Jedna věc je, že už jsem fakt starej. Druhá, že tomu nevěřím. A třetí, že svoje tělo znám tak dobře, že mi stačí, abych poslouchal, co potřebuje. Neumím si představit, že by mi nějaký chytrý prstýnek radil, že mám jít v osm večer spát, když mám chuť koukat na fotbal a dát si malé pivko na slehnutí.

Což není zrovna příkladné.

Ale je to moje. Musím říct, že mladým klukům docela závidím, co mají všechno před sebou, když neuhnou z cesty. Kdybych mohl začít ještě jednou, hodně věcí udělám jinak.

Už jsou to dva roky, co jste společně s bývalým reprezentantem Michalem Kadlecem plánovali benefici. Ale skončil jen on.

Do toho mě trochu navrtali, já o konci nepřemýšlel nijak hluboce. Samozřejmě když se věk sportovce přehoupne přes čtyřicítku, očekává se, že takový krok bude plánovat, ale mně se ještě nechtělo a nechce. Fotbal mě bavil a baví furt. Ani teď nejsem úplně přesvědčený, že začínám poslední jaro.

Vážně ne?

Lehce jsem zapochyboval, když jsem šel před dvěma lety na Žižkov do druhé ligy.

Ve Slovácku pro vás přestali mít místo a Žižkov vás v uvítacím videu symbolizoval jako anděla. V podkresu hrála husitská hymna Ktož jsú boží bojovníci.

Tehdy se mi v hlavě objevilo, že je to konečná. Konečná v první lize. Ale ověřil jsem si, že by bylo hloupé, kdybych se vzdával. Když jsem se pak do Slovácka vrátil, záleželo na trenérech, jestli uvěří, že mám týmu co dát. Jestli jim budu pasovat do systému, který chtějí praktikovat. Za trenéra Kameníka to fungovalo a teď za Romana Skuhravého taky.

Takže v neděli budete v sestavě proti Baníku?

To se uvidí, ale nemám po zimní přípravě špatný pocit. Řeknu to takhle: Jsem připravený.

Samozřejmě to není příjemný pohled, ale já věřím. Vidím, jak se v klubu všichni snaží, jak se trénuje, jaká je mentalita trenéra i týmu. Navíc já v kariéře nikdy nesestoupil, takže bych si nerad zkazil reputaci.

Tak jinak: jste nervózní?

K čemu by byla nervozita? Jen by vám svazovala nohy. Cítím spíš bojovnost a odhodlání. Už první zápas hodně napoví. Baník je na tom po podzimu stejně špatně, tak si to rozdáme o to, kdo si jako první řekne o naději.

Během jara budete navyšovat vlastní rekord v počtu ligových zápasů. Jste daleko přede všemi, na čísle 533. Co to pro vás znamená?

Jo, pěkné číslo, ale už dávno to nesleduju. Když se blížila čtyřstovka, měl jsem ji jako cíl, abych se posunul k rekordu (465) pana Šilhavého. Když se objevila šance na pětistovku, chtěl jsem ji mít jako první, abych to zakulatil. Dávno už pro mě počet startů není priorita. Abych naskakoval na minuty a dělal si čárečky? To vážně nepotřebuju. Chci pomáhat mančaftu, ne honit čísla.

Takže žádný další cíl?

Kam dojdu, tam dojdu.

To si nemyslím. Rekordy jsou od toho, aby se překonávaly. Nepochybuju, že i ten můj padne. A klidně znovu ve Slovácku, to by bylo milé. Markovi Havlíkovi je třicet a pomalu už se dotýká čtyřstovky. Jakmile mu vydrží zdraví…

Mám spoustu nabídek od kamarádů z nižších soutěží a každou chvíli za mnou chodí další: Půjdeš k nám? Kopneš si na pohodu, trénovat nemusíš.

Co vy na to?

Zatím neřeším, ale nepochybuju, že budu chtít kopačky větrat dál. Na jaké úrovni to bude, nedokážu říct, ale fotbalu se nevzdám. Doma se mi sedět nechce.

Vaše partnerka a dcerka Klaudie to vědí?

Tak nějak čekají, co bude. Ale přiznávám, že poslední dobou probíráme různé plány, protože je jasné, že profíkem nebudu do padesáti. Chtěl bych být připravený na to, co přijde pak. V hlavě mám několik nápadů, kolem sebe řadu kamarádů, kteří jsou ochotni se mnou spolupracovat.

To znamená?

Vlastně už teď děláme něco pro Ligovou fotbalovou asociaci a Klub legend. Když jsem nad tou možností původně přemýšlel, uvědomil jsem si, že nám starším, dosluhujícím hráčům se nikdo příliš nevěnuje. Skončíme kariéry a jdeme si každý svou cestou. A to je škoda. Pro nás i pro fotbal. Kdo jiný by ho měl popularizovat, přibližovat fanouškům, přivádět k němu děcka než ten, kdo hrál ligu 300 a víc zápasů?

Tentokrát jste zvolil vážný tón.

Protože bych byl rád, aby bývalí protihráči, spoluhráči a dnes už všichni kamarádi dostávali pozornost, kterou si zaslouží. Mě zároveň baví se s nimi setkávat, mluvit o fotbale, o životě po fotbale. I to může být jeden ze směrů po kariéře.

Do práce musíte?

Člověče, musím. Zase tak dlouho jsem v zahraničí nepobyl, abych mohl zůstat na gauči a žít z toho, co jsem vydělal fotbalem.

Pravda, po nepovedeném roce v Německu jste se vrátil.

Mně by po kariéře stejně nebavilo trčet doma. Potřebuju být mezi lidmi, žít, být v pohybu. Neumím si představit, že malá půjde do školy a já budu od rána čekat na telefon, jestli mi někdo zavolá, abych šel na tenis. Ale co bude, až to zabalím, vážně nevím. Zatím mám ještě trochu času.