Článek
V Los Angeles tento týden začal výběr poroty pro soudní proces, který může na první pohled působit jako nafouklé americké právní divadlo.
Mladá žena vystupující zatím neveřejně jen pod iniciálami KGM žaluje technologické giganty Meta a Google. Tvrdí, že jejich sítě v ní v dětství vyvolaly závislost a způsobily jí psychickou újmu. Objevují se paralely s drogami, média mluví o podobném klání, jako když kdysi kuřáci napadli návykovost tabáku.
Zní to přepjatě, ale nenechme se odradit. Tuto kauzu bude dobré pozorně sledovat. Má jít o precedent pro stovky dalších stěžovatelů. Hlavně ale veřejné slyšení umožní dosud nevídanou inventuru argumentů obou stran v tom, jak moc sítě dětem škodí.
Už samotný fakt, že se případ dostal před porotu, je signálem, že na stížnostech něco je. V americkém systému soudce nejprve posuzuje, zda má spor vůbec smysl projednávat. Pokud by šlo o přehánění bez opory ve faktech, žádný proces by se nekonal.
Výběr poroty je oficiálním začátkem soudního klání, jeho trvání se odhaduje na pár týdnů. Dvě další sítě – TikTok a Snapchat – se těsně před úterním termínem s protistranou dohodly na mimosoudním vyrovnání. Podmínky nejsou veřejné, ale i z tohoto kroku lze usuzovat, že žaloba nestojí na vodě.
Identita dívky zatím není veřejně známá, před soudem by ale měla vystoupit. K dispozici bude i velké množství interních materiálů, které Meta a Google musí na vyžádání soudu předložit. V amerických zákonech jsou funkční pojistky, aby ve fázi, kdy už se ví, že žaloba může hrozit, nikdo žádné potenciální důkazy nemazal.
Optimisté čekají nebývalý vhled do toho, jak sítě vlastně fungují. Na stole budou výpovědi odborných svědků nebo výsledky interních firemních šetření o tom, jak sítě na děti působí. Velkou pozornost vzbudily už odtajněné útržky neformální korespondence zevnitř firmy, kde v přímé řeči padaly zmínky o tom, že Instagram funguje jako „droga“ a vývojáři jako její „dealeři“ (pushers).
Důležitost slyšení zvedá i skutečnost, že nejde o jednu izolovanou stížnost, ale o testovací případ vybraný na úvod, pro odzkoušení úspěšnosti, z 1600 případů jedné velké hromadné žaloby. Své úsilí takto v Kalifornii koordinují konkrétní rodiny nebo školy, zastupující další mladistvé se stejnými námitkami jako v případě KGM.
Víc než televize
Nejde o to rozseknout, zda sociální sítě jsou „zlo“. Podstatou je otázka, zda jejich provozovatelé nesou odpovědnost za to, že své produkty navrhli způsobem, který u dětí a teenagerů systematicky podporuje návykové chování. A zda o tom věděli.
Častý protiargument zní, že sociální sítě jsou jen prostředník, neutrální přenašeč obsahu mezi tvůrci a diváky. Nikdo nikoho nenutí dívat se na to či ono, natož pak po nocích donekonečna scrollovat. Odpovědnost leží na rodičích a jednotlivcích, každý se musí o sebe primárně postarat sám.
Tento výklad – pokud na něj u soudu dojde – ale nebude snadné udržet. Naráží na pádnou námitku, že sociální sítě mají dnes do neutrálního sdílecího nástroje už hodně daleko. Jde o komerční službu, navrženou logicky tak, aby maximalizovala čas strávený na platformě. Nekonečný feed, automatické přehrávání videí, notifikace, personalizované algoritmy – to všechno jsou promyšlené a účinné postupy.
Pravda, třeba televize dělá to samé už odpradávna. A Youtube nebo Instagram jsou přece tak trochu totéž, jen v jiném balení. Ale šikovnost v tom, jak přikovat diváka, přece jen s pokrokem technologií dost pokročila. A u dětí, jejichž schopnost sebekontroly se teprve vyvíjí, mají tyto mechanismy prokazatelně silnější účinek.
Nikdo netvrdí, že sociální sítě automaticky uvrhnou každého do deprese. Ale stejně tak je těžké ustát tvrzení, že jde o zcela neškodné prostředí, zvlášť jde-li o děti. Právě míru tohoto rizika soud v Los Angeles testuje: zda lze říct, že firmy vědomě vytvářely produkt, který je pro děti rizikový – a pokud ano, jak s takovým produktem zacházet.
Sociální sítě nejsou cigarety. Nezpůsobují jednu konkrétní nemoc, nejsou škodlivé každému a nelze je jednoduše zakázat. Přesto má paralela svůj smysl.
U kouření také dlouho panovalo přesvědčení, že jde o osobní volbu a že souvislost se zdravotními následky je sporná. Až právě u soudu, po zveřejnění interních dokumentů, vyšlo najevo, že výrobci rizika znali a přesto aktivně pracovali na tom, aby byl jejich produkt návykovější. Děje-li se totéž u sítí, a podezření je silné, je nejvyšší čas si to před porotou vyříkat a pak se bavit o nápravě.
V Evropě jsme dál
Z české perspektivy je dobré vědět, že jsme svým způsobem dál než Amerika. V EU regulace digitálních platforem existuje už dva roky skrze nařízení o digitálních službách (DSA). Tedy normy, která je často a ne úplně právem pod palbou kvůli údajné cenzuře a ohrožení svobody slovy, často ze strany stejných lidí, kteří by mobily dětem nejraději rovnou sebrali.
Evropa zvolila jiný přístup. Neřeší jednotlivé příběhy zdola před porotou, ale snaží se podchytit systémové riziko shora, v politicky dojednaných předpisech. Největší platformy musí pravidelně hodnotit dopady svých algoritmů na duševní zdraví, zejména u dětí, podléhají auditům a hrozí jim vysoké pokuty.
Evropská komise má právo nahlížet do interních analýz a ptát se, zda opatření nejsou jen na papíře. Skrz dílčí námitky může tlačit platformy k úpravám, nejsou-li schopny u toho či onoho řešení prokázat neškodnost. Jde o opatrný postup v začátcích, zdaleka ne tak mocný jako třeba u bankovního dohledu, kde regulátor může za porušování předpisů odebrat licenci, ale principiálně podobný.
Pro běžného uživatele je tento dohled téměř neviditelný. Není jako americká soudní show. Instagram neprochází pod tlakem EU žádnou viditelnou jednorázovou změnou, děti scrollují dál. To vše svádí k pocitu, že se vlastně nic neděje.
Právě tato neviditelnost a pomalost je ale podstatou evropského řešení. Americký model je konfliktní, emocionální, veřejný, stojí na individuálním vzepření jednotlivce. Evropské řešení je pomalé, technické, právnické, kolektivní. Obojí ale míří ke stejnému cíli – přiznat si, že algoritmický design není neutrální, a nějak na to reagovat.
Proces KGM nelze brát jako útok na technologie či jako generační konflikt a moralizování o zkažené mládeži. Jde o pokus dát právní rámec realitě, kterou rodiče, školy i lékaři popisují už roky: že sociální sítě mohou u dětí podporovat návykové chování a zhoršovat psychické potíže.
To, že o tom dnes rozhoduje porota, není známkou hysterie nebo americké teatrálnosti. Je to známka toho, že společnost dospěla do bodu, kdy už nestačí říkat „něco s tím dělejte“. Je třeba si otevřeně říct, kde leží odpovědnost – a co od technologických firem vlastně očekáváme.
Jde o to vědět, na čem jsme. Do jara má být v Los Angeles jasno, proces má podle většiny odhadů trvat šest až osm týdnů. Tak uvidíme.
