Článek
Volání po ochraně dětí před „zlými telefony“ a sociálními sítěmi se v posledních letech objevují opakovaně. V těchto týdnech se ale sešlo hned několik událostí, které toto téma dostaly do středu pozornosti.
V Austrálii byl zaveden zákaz sociálních sítí pro děti do 16 let a o podobném kroku průběžně uvažují i další země. V Česku se znovu rozjela debata o zákazu mobilů ve školách. A rodičovská iniciativa Dětství bez mobilu zveřejnila výzvu Odložme smartphony, která motivuje rodiče, aby zakoupení smartphonu svým dětem co nejvíce oddálili.
Některé z těchto nápadů a iniciativ jsou přínosné. Mnohé jsou ale sporné a najdou se mezi nimi i vysoce škodlivé tendence. Mezi veřejností, politiky i novináři je totiž často jen minimální povědomí o vědeckém poznání v této oblasti i aktuálním stavu sociálních sítí. Každý rodič se navíc bojí o své děti, a tak místo faktů rozhodují emoce. Všechna „protitelefonová“ opatření se házejí do jednoho pytle a v debatě úplně zaniká hlas těch, kterých se týká nejvíc – tedy samotných dětí.
Hojně diskutovaný, ale přitom nejspíš nejméně kontroverzní je zvažovaný zákaz telefonů ve školách, se kterým koketuje i nový ministr školství Robert Plaga.
Záleží samozřejmě na tom, jak přesně by byl tento krok realizován, kde všude by byly telefony zakázány a zda by byly dostatečně respektovány potřeby různých typů škol a studentů. Jak ale vyplývá z reportáže Josefa Mačího, v mnoha českých školách už různé formy omezení mobilů ve vyučování tak jako tak živelně zavádějí, často s pozitivními zkušenostmi.
Na obecné rovině asi platí, že studenti by ve třídách měli dávat pozor a telefony tomu nepomáhají. Argumenty o tom, že se žáci skrze telefony naučí lepším „digitálním schopnostem“, navíc většinou skončí u vágních myšlenek bez konkrétních praktických příkladů. Jen je dobré nevkládat do zákazu telefonů ve školách přehnaná očekávání – dokáže sice zredukovat čas u obrazovek, ale jak popisuje zmiňovaná reportáž, k omezení šikany, zlepšení duševní pohody či studijních výsledků dětí nepomůže a nejde o samospásné univerzální řešení.
Nevyjasněné pojmy
Mnohem horší dopady mohou mít další diskutovaná opatření, tedy zákaz či omezení sociálních sítí i smartphonů pro děti až do určitého věku – ať už po australském vzoru nařízený zákonem, nebo vyvolaný zdola rodičovskými iniciativami.
Zavádějící jsou již slova telefon či smartphone. Samotný přístroj je jen portálem k online službám a jen málokdo je takový radikál, aby dětem zakazoval i volat a posílat zprávy prostřednictvím klasických „hloupých“ tlačítkových mobilů. Celou snahu lze proto přesněji naformulovat třeba takto: „Chceme, aby děti neměly kdekoliv volně a bez dohledu přístup k sociálním sítím a dalším platformám, potažmo celému internetu“. Vše je pak najednou mnohem jasnější.
Pobouření nad telefony z velké části pramení z toho, že se u veřejnosti kvůli nepřesným informacím v médiích i tlakům různých lobby vžila představa, že sociální sítě a „telefony“ mají na duševní zdraví, vzdělání a celkovou kvalitu života dětí a mládeže špatný vliv. V drtivé většině však jde o vědecky neprokázané bludy a morální paniky.
Většinu údajných negativních dopadů těchto technologií na duševní zdraví, pocity osamělosti a obecně tzv. wellbeing mládeže se nikdy nepodařilo přesvědčivě kauzálně prokázat. Výsledky relevantních studií jsou rozpačité a vše se navíc začíná dál komplikovat, když vágní pojmy „internet“, „telefony“ a „děti“ rozdělíme do konkrétních témat a věkových skupin.
Je rozdíl mezi růstem osamělosti, depresí, agresivity, sebepoškozování nebo třeba poruch příjmu potravy. Dopady mohou být různé u chlapců a dívek, a v neposlední řadě se od sebe svým fungováním, obsahem a uživateli výrazně liší jednotlivé sociální sítě a platformy.
Dopady se liší i podle toho, zda jde o děti již předem z různých důvodů více zranitelné, či nikoliv. Zásadní rozdíl je také v různých věkových kohortách a společenských třídách – děti od 6 do 15 let s rozličným zázemím a vlastnostmi opravdu nejde chápat jako jednolitou skupinu. A v neposlední řadě je potřeba dávat pozor na ohnuté statistiky – mnozí stoupenci plošných zákazů vychytrale pracují s údaji za poslední cca dvě dekády, ale když se podíváme na data o osamělosti, sebevraždách apod. v delším časovém kontextu, zjistíme, že situace zdaleka není tak špatná a jednoznačná, jak se nám někteří snaží podsouvat.
Politici, veřejnost i novináři navíc přestávají držet krok s vývojem technologií. „Sociální sítě“ už jsou v současnosti nepřesný a nicneříkající pojem. Platformy jako TikTok, YouTube nebo Instagram Reels fungují především jako nová alternativa televize, nikoliv primárně ke kontaktu mezi kamarády. Starší sítě jako Instagram, natož Facebook či X, nejsou u mladších uživatelů tak populární.
Řada „sociálních“ interakcí se odehrává na polouzavřených platformách, fórech, messengerech či herních a streamovacích portálech typu discordu, Robloxu, whatsappových skupin apod., které je mnohem těžší kontrolovat a zákaz sociálních sítí je stejně neovlivní. Tomu se přizpůsobují i taktiky predátorů (na Facebooku by opravdu moc mladých obětí neulovili).
Zmínit je potřeba také fakt, že velká část rodičů, novinářů či politiků, kteří se k tomuto tématu mnohdy dost autoritativně vyjadřují, nikdy např. TikTok nevyzkoušela – často se můžeme setkat s rodičovskými povzdechy typu „kluk furt kouká do telefonu“, ale když se zeptáme, na co přesně a proč tam hledí, odpovědí většinou bývá jen bezradné krčení rameny.
V aktuální debatě nezřídka zanikají pozitivní přínosy sociálních sítí a dalších online platforem. Řada odborníků na základě dlouholetých kvalitativních výzkumů mezi mladými lidmi upozorňuje, že telefony a sítě jsou pro děti zcela logicky především komunikačním prostředkem a tím i nástrojem pro socializaci a styk se světem mimo rámec rodiny či úzkého školního kolektivu.
Někteří rodičovští aktivisté tvrdí, že děti bez telefonů podléhají kolektivnímu tlaku těch s telefony. To sice může být pravda, nicméně je dobré u toho mít na paměti, že nejde primárně o statusový symbol, ale o nástroj komunikace, a dítě ho nechce pro pochlubení, ale aby vůbec do kolektivu mohlo vstoupit – jeho zásadní část totiž existuje online.
Tyto efekty se pak dál násobí u dětí, které jsou queer, jakkoliv znevýhodněné či handicapované, pocházejí z různých minorit apod. – ve svém běžném životě mohou čelit ještě silnější diskriminaci, izolaci a nejistotě, a online kontakt se světem jim někdy může doslova zachránit život.
Rozhodování o nás bez nás
Zákaz sociálních sítí a telefonů není navzdory prvnímu dojmu politicky neutrální téma, právě naopak. Zjistit to lze už při zběžném pohledu na politické debaty ve světě. Řada „umírněných“ politiků o tématu často mnoho neví, jen populisticky reagují na nálady voličů a nevědomě podléhají tlaku různých lobby.
Za přísnější plošné regulace se na politické scéně většinou horlivě zasazuje konzervativní pravice a náboženská lobby, která chce děti odstřihnout od otevřených informací a alternativních pohledů na svět (ať už jde o sexuální výchovu a LGBT+ témata nebo třeba nezávislé zpravodajství), zbavit je vlivu státu a školy a dostat je pod větší kontrolu rodiny či církve.
Na stejných pozicích bývají i bezpečnostní složky, pro než jsou jakékoliv digitální regulace, ověřování věku, povinná identifikace apod. užitečnou cestou ke špehování a posilování pravomocí. Podobnou motivaci mají i provozovatelé platforem, kterým sice regulace v mnoha ohledech komplikují byznys, ale také se skrze ně mohou dostat k dalším uživatelským datům, a navíc jim to poskytuje cenné alibi – když jsou jen „pro dospělé“, nemusí se tolik babrat s drahou moderací obsahu. V neposlední řadě k této koalici trochu překvapivě příslušní také část liberální levice, která si často přisadí jen proto, aby si mohla kopnout do nenáviděných kapitalistů ze Silicon Valley.
Na opačné straně barikády dnes bohužel stojí už jen hrstka libertariánů a vědců, kteří si uvědomují rizika pro děti i pro obecné internetové svobody, ale ve střetu se zmíněnými lobby i znepokojenými rodiči většinou jejich argumenty zanikají a zdá se, že plošné zákazy sítí a telefonů pro děti jsou výsledkem širokého společenského konsenzu. A možná vůbec nejhorší je fakt, že se ve veřejné diskuzi nikdo neptá na názor samotných dětí a dospívajících – čímž samozřejmě nejsou myšleny zběžné ankety, ale skutečně hluboké diskuze o tom, co by sami nejvíc ocenili a potřebovali.
Mnozí dospělí se většího přihlédnutí k názorům dětí možná bojí i proto, že by pak vyplul na povrch nepříjemný fakt, který leckoho rozpálí doběla – ne všichni rodiče vždy jednají v nejlepším zájmu dítěte, v řadě rodin panují neuspokojivé poměry, a zakazování sítí a telefonů je často motivováno také snahou o kontrolu potomků (základním čtením nejen pro rodiče je zde třeba výborná studie Je to složitější – Sociální život teenagerů na sociálních sítích od medioložky Danah Boyd).
Většina autorů a podporovatelů zmiňovaných iniciativ se rekrutuje z vyšších společenských vrstev, oni i jejich děti mají nadprůměrnou digitální gramotnost a vzdělání a mnohdy si neuvědomují, že nejde o zdaleka univerzální rodinný model. Mnoho dětí se o rizicích sítí nic nedozví doma ani v mizerných školách, a pokud bychom přistoupili na zcela nereálnou představu, že se opravdu ke smartphonům a sociálním sítím dostanou třeba až úderem 17. narozenin, následky budou hrozivé bez ohledu na nominální věk.
Všichni se asi shodneme, že dát smarpthone a přístup na Instagram desetiletému dítěti je velmi špatný nápad. Čím je ale potomek starší, tím je toto dilema méně jednoznačné. V životě každého mladého člověka přijde chvíle, kdy začne objevovat svět a mezilidské vztahy mimo rodinu, zpochybňovat názory rodičů a postupně se osamostatňovat, a telefon a sítě jsou k tomu dnes nezbytným prostředkem.
Jde o individuální proces. Někdo do tohoto bodu dospěje ve 12ti letech, jiný ve 14ti, někdo na to není zralý možná ani v 16ti, ale jedna věc je jistá – skoro vždy to přijde mnohem dříve, než jak by si to představovali rodiče. Pokud se na to spolu s ním nepřipraví a v tomto kritickém bodě mu digitální okno do světa neotevřou (nebo tomu rovnou zabrání stát), přinese to jen hořkost, traumata, vzdor a další negativní následky.
Sám jsem prožil dětství a dospívání v době, kdy jsme mohli z tlačítkových telefonů jen posílat drahé esemesky, internet bydlel doma ve stolním PC a nebyly na něm sociální sítě a jiné novoty. Tedy v rádoby utopické situaci, do které směřuje řada zmiňovaných iniciativ. Bohužel to stálo za starou bačkoru. Většina problémů a rizik, kterými dnes „kvůli telefonům“ trpí mladí lidé, existovala v obdobné míře již tehdy. Vynalézavě šikanovat se šlo i skrze hloupé telefony nebo hezky postaru naživo. A za volný online přístup k jiným lidem, světům, kultuře a informacím by někdy v roce 2001 většina z nás nejspíš byla ochotna udělat cokoliv.
Představa, že plošný zákaz či odpírání smartphonů a sociálních sítí až do poměrně vysokého adolescentního věku něco vyřeší, je naivní a u dospívajících dokonce velmi nebezpečná. Pokud chceme dětem skutečně pomoci a ochránit je, musíme jim především naslouchat. Je třeba neustále a osobně zkoumat, co, kde a proč na internetu vlastně dělají a co je tam může reálně ohrozit (a ne o tom jen číst v novinách nebo poslouchat na třídních schůzkách). Zejména kvůli dětem samotným, ale také kvůli dospělým, kteří často mají se sociálními sítěmi větší problémy než jejich potomci, do nichž si pak své úzkosti jen promítají.
Sociální sítě i další platformy je nutné důsledně kontrolovat, tlačit je k efektivní moderaci obsahu a za prohřešky je přísně trestat, nikoliv jim prostřednictvím zvyšování věkového limitu jen dodávat alibi a motivaci k nečinnosti. V debatě o digitálních regulacích by měl dominovat hlas vědy a skutečných odborníků, nikoliv polovzdělaných agitátorů a lobbistů. A především bychom si všichni měli zkusit upřímně a bez iluzí vzpomenout na vlastní dětství a dospívání, i když to často bývá dost nepříjemný zážitek.
