Pod čarou: Nad svobodným internetem se smráká. Připravte si občanku

Řada států začala v posledních letech zvažovat věkové omezení přístupu k sociálním sítím a dalším platformám, aby tak ochránila děti a mládež před rizikovým obsahem. Většinou přitom ignoruje názory odborníků, kteří už dlouho varují, že se plošné uzamykání platforem mine účinkem a přinese více škody než užitku.

Před dvěma týdny bylo ověřování věku pro přístup na vybrané sítě a weby zavedeno ve Velké Británii a v praxi tak můžeme zhodnotit, zda měli pravdu starostliví politici nebo skeptičtí experti a aktivisté. Ukázalo se, že varování byla namístě a reálné dopady věkové „cenzury“ jsou ještě mnohem horší, než jsme čekali.

V rámci tažení za ochranu dětí před pornografií se ze dne na den stala velká část britského internetu dostupná jen pro dospělé. Začaly se rozpadat poslední zbytky internetové anonymity a stát i soukromé firmy dostaly dosud nevídanou moc i právo sledovat veškeré uživatelské aktivity a ztěžovat přístup k jakémukoliv obsahu, který se jim znelíbí. Dění v Británii bychom měli bedlivě sledovat i u nás, protože tamní legislativní změny dávají do pohybu globální cenzorské domino.

Zákon zvaný Online Safety Act (OSA) byl britským parlamentem schválen již na podzim 2023. Jde o komplexní legislativu, která mimo jiné dává příslušným státním orgánům rozsáhlé pravomoci k tomu, aby různými způsoby označovaly, regulovaly či zakazovaly online obsah, který je nelegální či škodlivý pro děti a mládež.

Již v průběhu projednávání se ukázalo, že jde o velmi kontroverzní předpis. Pod palbou kritiky se ocitla řada paragrafů – mimo jiné třeba plán na automatické skenování konverzací v chatových aplikacích včetně těch zašifrovaných. Jako celek byl ale zákon úspěšně protlačován díky argumentu, že jeho hlavním účelem je ochrana dětí a mládeže před online pornografií – což je jistě cíl, na kterém se všichni shodnou, a případnou kritiku lze snadno zašlapat do země s tím, že nikdo příčetný přece nechce, aby se děti mohly volně dívat na porno.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Když teď ale OSA vešel do praxe, okamžitě se ukázalo, že skutečné dopady a šíře zákona dalece přesahují regulaci přístupu ke klasickým pornografickým portálům, které nejspíš při projednávání všichni měli na mysli. Háček je totiž v definici nebezpečného a ilegálního obsahu pro děti, která je napsána tak široce a vágně, že se pod ní vleze nejen pornografie, ale i obrovské množství dalšího obsahu, který v praxi představuje velkou část dostupného internetu (stačí se podívat do informační brožury britské vládní agentury Ofcom).

Pokud nějaký web, síť či jiná platforma takový obsah nabízejí, musí zařídit, aby k němu děti a dospívající mladší 18 let neměli přístup. Nejviditelnějším projevem OSA se tak ze dne na den stalo ověřování věku, které začalo být vyžadováno na netušených místech. „Pod zámkem“ se zčásti nebo úplně ocitlo YouTube, X, Bluesky, řada diskusních fór na Redditu a dokonce i Spotify, protože i tam přece mohou děti narazit na nevhodné texty písní.

Kvůli velmi široké definici „násilného“ obsahu se mladým ztratila z očí velká část zpravodajského obsahu na sociálních sítích, tedy například drastické záběry z konfliktů v Gaze či na Ukrajině, ale také spousta informací o reprodukčním zdraví a sexuálním násilí nebo řada osvětových a vzdělávacích obsahů – třeba diskusní fóra pomáhající lidem se závislostí na alkoholu či nikotinu.

Vzhledem k tomu, že OSA reguluje i zobrazování násilí na fiktivních bytostech, se řada lidí začala ironicky ptát, kdy stát dětem zakáže i animované seriály. Ale méně vtipný už je fakt, že se do problémů dostala i Wikipedia, která by teoreticky měla ověření věku vyžadovat také a teď se proto chce bránit soudně.

Jednoduše řečeno, na britském internetu je teď spíše složité najít místo, kde by nehrozilo, že se na něm vyskytne nějaký rizikový obsah. Velká část platforem tak zavedla ověřování věku prostě jen z preventivní opatrnosti a strachu před postihy (za porušení OSA hrozí vysoké pokuty i tresty odnětí svobody). A bouřlivá protireakce na sebe nenechala dlouho čekat.

První problém nastal už při samotném ověřování věku. To je většinou prováděno buď pomocí nahrání pasu, řidičáku či jiného identifikačního dokumentu, nebo prostřednictvím různých AI systémů na rozpoznávání obličejů, které mají vyhodnotit, zda uživatel vypadá dostatečně dospěle. Drtivá většina společností nemá peníze ani kapacity na to, aby ověřování věku realizovala sama, a tak si na to najaly služby specializovaných, často dost obskurních firem.

Mladí i starší uživatelé rychle zjistili, že rozpoznávání obličejů se dá různými triky obejít (někteří k tomu využívali tváře postav z videohry Death Stranding). Většina lidí prostě sáhla k nejjednoduššímu řešení a začala používat služby VPN (virtual private networks), kterými se dá tento typ bariéry hladce obejít – většina z top 10 nejstahovanějších aplikací v britském App Store byly v minulém týdnu právě různé VPN a švýcarská společnost Proton VPN hlásila 1800% nárůst britských uživatelů.

Rychle přišla i politická protireakce. Lídr krajně pravicové strany Reform UK Nigel Farage se nechal slyšet, že pokud se dostane k moci, OSA okamžitě zruší. Bouřlivá kritika začala zaznívat i od mnoha expertů, akademiků, aktivistů či řadových občanů a petice za stažení OSA zatím nasbírala téměř půl milionu podpisů.

Nejdůležitějším bodem kritiky je fakt, že tento typ plošného blokování obsahu ubližuje především těm, které by měl chránit, tedy dětem a dospívajícím. To nejpodstatnější výstižně shrnula technologická reportérka Taylor Lorenz. Podotýká, že mládež je takto odstřižena od důležitých informací, a to jak v oblasti sexuální výchovy či queer témat, tak i od nezávislého online zpravodajství mimo kontrolu vlády – a jistě není potřeba dodávat, proč to může být mnohým politikům po chuti.

Pokud jste teď teoretický vzorný mladý Brit, který dodržuje zákony a OSA nijak neobchází, pak se vám najednou ztrácejí informace o tom, jak se bránit sexuálnímu obtěžování, stalkingu, šikaně apod., míjejí vás důležité záběry a zprávy o globálním dění, hůře hledáte na sítích radu či pomoc, přicházíte o část komunikačních kanálů s přáteli. A teoreticky byste pak v 18 letech měli najednou vstoupit na „dospělý“ internet a obratem se stát jeho zodpovědnými uživateli, což je samozřejmě nesmírně naivní a pokrytecká vize.

Situace se nezlepší ani ve chvíli, kdy mladí začnou cenzuru obcházet. Lorenz upozorňuje, že právě děti a dospívající často využívají pochybné bezplatné VPN, které jsou rizikové, často jde o podvodné systémy na vykrádání osobních dat. Pokud se teenageři nemohou dostat na velké pornografické portály, zamíří na méně regulované menší weby, kde se setkají s ještě nebezpečnějšími typy obsahu. A pokud se při tomto „internetovém záškoláctví“ dostanou do problémů, budou se nejspíš zdráhat požádat o pomoc, protože se na daných místech pohybují „nelegálně“.

Usilovat o další zpřísňování technologických bariér nedává smysl, protože vynalézaví adolescenti je stejně rychle obejdou. Pokud by se snad britská vláda rozhodla zakázat i VPN, ocitla by se tím v sousedství zemí, jako je Turkmenistán či Severní Korea, a stejně by si moc nepomohla – absurditu situace dokresluje fakt, že se na sociálních sítích objevila spousta příspěvků od uživatelů z Ruska, Číny, Íránu a dalších zemí s dlouhou historií cenzury, kteří se nejdřív svým západním kolegům škodolibě vysmáli a pak jim začali vysvětlovat sofistikované metody, jak obejít i ty nejpřísnější kontrolní mechanismy.

Plošné zamykání internetu navíc nerespektuje různé potřeby a kapacity dětí. Pro osmileté děcko nastavuje stejná pravidla jako pro sedmnáctiletého dospívajícího, který by už se z mnoha důvodů měl s „dospělým“ internetem a jeho fungováním seznamovat a také už má nárok „kecat do politiky“. A zapomínat nelze ani na fakt, že stoupenci jistě příkladné myšlenky „zakážeme dětem pornostránky“ často mají jen minimální přehled o tom, kde a jak se mladí na internetu ke škodlivým obsahům reálně dostávají.

Bloger James Ball v tomto kontextu podotýká, že v nejrizikovější skupině dětí mezi 10-14 lety k nim drtivá většina nebezpečného obsahu přichází v chatech skrze zprávy od kamarádů, tedy v prostoru, který OSA stejně účinně cenzurovat nedokáže (tuto statistiku publikovala i zmiňovaná britská vládní agentura Ofcom, což ještě dál podtrhuje pokrytectví celé věci).

Vedle škodlivých dopadů na děti a mládež jsou tu neméně závažné dopady na celou společnost a globální podobu internetu. Tento typ legislativy je totiž doslova noční můrou pro ochranu soukromí a svobody slova.

Bloger Nate Bear konstatuje, že první obří riziko se otevírá už při ověřování věku. Platí zde odvěké internetové pravidlo, že pokud jsou nějaká citlivá data sbírána, je jen otázkou času, kdy budou databáze prolomeny a zneužity nebo s nimi někdo začne kšeftovat – a britský systém, kdy jsou ověřováním živelně pověřeny nasmlouvané třetí strany, k tomu doslova vybízí (Bear dodává, že řada velkých hráčů v oboru jsou firmy řízené bývalými příslušníky izraelských tajných služeb, což sice nemusí nic znamenat, ale na pocitu bezpečí to jistě nepřidá).

Zapomínat nelze ani na finanční dopady na online ekonomiku – mnoho malých webů prostě nemá peníze ani na to, aby si na ověřování věku najaly externí firmu, a tak budou buď fungovat ilegálně, nebo v dané zemi radši zavřou krám. A pokud by snad bylo ověřování ponecháno v rukou státu (jak to v EU předpokládá připravovaný koncept jednotné evropské digitální identity), posouváme se z bláta do louže.

Zneužití citlivých informací ze strany státu je stejným či větším rizikem jako u soukromých firem a centralizace vytváří kritický slabý bod – místo několika soukromých databází stačí prolomit jen jednu státní, a pokud státní e-služba čelí výpadku (což se jistě stane), nikdo se najednou nikam nepřihlásí.

Podstatný je ale zejména fakt, že ověřování věku v takto plošné formě zákonitě směřuje k deanonymizaci celého internetu. Vlády i soukromé firmy získávají jednodušší možnost identifikovat a sledovat veškeré chování internetových uživatelů, což může v mnoha oblastech vést k autocenzuře a omezování svobody slova, a případní disidenti anonymně hlásající nepohodlné pravdy budou vytlačeni do okrajových kanálů.

Americký právník Eric Goldman (kterého v jiném povedeném videu zpovídala zmiňovaná Taylor Lorenz) v nové studii varuje, že neexistuje žádné použitelné technologické řešení, které by celý proces dokonale anonymizovalo a zašifrovalo tak, aby nebylo možné vystopovat daného uživatele. Vždy tu budou slabá místa, protože někdo musí nakonec ověřit věk uživatele, a tak se dostat k jeho citlivým údajům a identitě. Dodává, že dochází k faktické segregaci internetu na „dětský“ a „dospělý“, což s sebou nese řadu dalších problémů a odpovědnost za chování na sítích to v mnoha směrech neférově přenáší právě na děti.

Zletilí, ale digitálně méně gramotní uživatelé se k zamčeným obsahům buď nedostanou, nebo jsou více ohroženi vydíráním a krádežemi dat. Samovolně se buduje rozsáhlá sledovací infrastruktura. A když zastánci plošných represí tvrdí, že digitální ověřování věku je totéž, co například kontrola občanky při nákupu alkoholu v obchodě, jen tím manipulativně křiví realitu.

Pokladní v supermarketu totiž naše osobní údaje nikam neukládá ani nesleduje, co jiného jsme si koupili. Riziko zneužití je nulové, a především děti do samoobsluhy mohou stále vstoupit, jen jim tam neprodají rum. Pokud by tato analogie měla být korektní, vypadala by spíše tak, že nezletilého teenagera vůbec nepustíme do knihovny, protože se tam na zadní polici práší na pár erotických románů nebo příruček pro barmany.

Jistě by vás mohla napadnout otázka, proč se tak zajímat zrovna o internetové regulace ve Velké Británii. Problém je v tom, že (západní) internet nerespektuje národní hranice, a pokud se daná země nechce odstřihnout po vzoru Ruska nebo Číny, nevyhnutelně svými regulacemi vstupuje na pole mezinárodní diplomacie. Aby regulace fungovaly, musí je respektovat i zahraniční firmy a předpisy, jako je britská OSA, tak dokážou spustit doslova globální cenzorské domino.

Nástup OSA zasáhl především velké americké technologické firmy a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Britská vláda se ocitla pod palbou kritiky ze strany Trumpova režimu, kterému jsou zahraniční internetové cenzorské zásahy dlouhodobě trnem v oku a OSA objektivně vzato výrazně porušuje americké představy o svobodě slova.

Americké technologické společnosti ale nové předpisy v Británii většinou respektují, samy některé prvky zavádějí globálně (například YouTube se chystá ověřování věku zavést všude) a v USA se na federální i lokální úrovni připravuje řada podobných zákonů (za zmínku stojí především Kids Online Safety Act neboli KOSA).

Pro nás je pochopitelně ještě důležitější dění v EU. V Evropě se v rámci tzv. Digital Services Act (DSA) také připravuje systém pro ověřování digitální identity, který by měl být implementován ke konci roku 2026 a vést k postupnému praktickému spuštění jednotného evropského digitálního ID (tzv. European Digital Identity Wallet).

V mnoha ohledech se evropská legislativa od té britské liší. A jak už jsem zmiňoval výše, místo soukromého sektoru klade odpovědnost za ověřování věku a identity spíše do rukou státu, ale základní rizika pro soukromí a svobodu internetu jsou tu stejná – a aktuální dění kolem britského OSA jasně ukazuje, že deanonymizace internetu je šikmá plocha, ne-li rovnou namydlená sjezdovka do chaotické dystopie.

Tragický je také fakt, že mainstreamová politická reprezentace dnes ve většině států stojí za posilováním cenzury a občanské svobody už takřka nikdo nebrání. Lorenz podotýká, že na jejich ochranu naprosto rezignovala i levice, pro kterou to dřív bylo téma (OSA teď ostatně v Británii zavádí labouristická Starmerova vláda), a proti deanonymizaci bojuje hlavně divoká koalice složená z radikální pravice (která tu sleduje vlastní nekalé cíle), libertariánů a hrstky akademiků a aktivistů.

Nástup a rozsah zamykání internetu v Británii zákonitě vyvolal řadu konspiračních spekulací (komu se asi hodí, že mladí nemohou vidět záběry z Ukrajiny či Gazy), ale jak už to s konspiračními teoriemi bývá, pravda je přízemnější – nemusí zde ani existovat žádné spiknutí.

Pro okrájení svobodného internetu stačí, aby se do hry zapojilo více mocných aktérů s různými motivacemi, ale shodným cílem. Vlády a bezpečnostní složky tradičně usilují o více moci a sledovacích kapacit (a méně dohledu ze strany dobře informované veřejnosti), technologické firmy ze zištných důvodů také. A k této lobby se přidávají znepokojení občané, kteří chtějí chránit děti, ale neuvědomují si praktické právní i technologické aspekty věci.

Řada odborníků varuje, že pokud máme na internetu skutečně ochránit děti i všechny další uživatele bez nebezpečných vedlejších dopadů, musíme pracovat s mnohem komplexnějšími a na míru šitými opatřeními, nikoliv plošnou a ve výsledku škodlivou a neúčinnou cenzurou (pár rozumných návrhů, jak postupovat, jsem tu sepsal letos v lednu, zajímavé postřehy měla nedávno v podcastu 5:59 také teoretička médií Michaela Slussareff). Tento hlas je ale v současné debatě stále slabší.

Realisticky se proto před námi otevírají jen dvě možnosti. Buď se postavíme regulacím na odpor a zachováme internet v současné podobě se všemi benefity i riziky, které k ní patří. Anebo vybudujeme deanonymizovaný, čistý a zdánlivě bezpečnější internet, který ale bude masivním strojem na špehování, cenzuru a sběr citlivých dat. A lze dodat, že také nevyhnutelně zavdá příčinu ke vzniku alternativních, nelegálních a nebezpečných temných sítí, kam se část uživatelů přesune.

Podle současného vývoje v Británii, EU i USA se zdá, že bohužel asi zvítězí druhá varianta. Na sítích se tak rozmáhají pocity bezvýchodnosti a nostalgie po volném internetu, který bude nejspíš ve své současné podobě již brzy minulostí. Uživatelé odcházejí ze sociálních sítí, mažou svá data, přecházejí na šifrované aplikace, cestují přes hranice s „čistými“ náhradními telefony. Sílí i výzvy ke stahování a archivování důležitého obsahu, který může z webu zmizet nebo bude dostupný jen pod dohledem a „na občanku“.

Postupy, které dříve bývaly doménou paranoidních hackerů, se stávají běžným uživatelským chováním a nejsmutnější na tom je, že všechny zvažované regulace nejspíš ve výsledku nepomohou dětem ani nikomu dalšímu a povedou jen k dalším problémům a chaosu. Je možné, že tragikomická fraška, která nastala v Británii po zavedení OSA, přiměje evropské legislativce, aby svá plánovaná opatření ještě řádně promysleli, a politiky a občany k tomu, aby začali téma internetových svobod znovu intenzivně řešit. A pokud by to neklaplo, offline Wikipedii si pořád můžete stáhnout zde.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.