Pod čarou: O některých věcech se nemluví. Spiknutí v tom ale nehledejte

Každodenně se potkáváme se spoustou událostí, nápadů a novinek, kolem kterých se točí bouřlivá diskuze a zajímají skoro každého – například politické krize, dění v popkultuře nebo běžně sdílená lidská trápení a otázky. Jejich protikladem jsou věci, které nám nepřijdou důležité, nezajímají nás, a proto je přehlížíme. Ale pak je tu ještě třetí kategorie. Patří do ní myšlenky a problémy, které nám na první pohled přijdou velmi závažné a inspirativní, chceme se jim hlouběji věnovat, ale vzápětí na ně přestaneme myslet a nějakým záhadným způsobem se nám úplně vytratí z hlavy.

Kvůli této magické vlastnosti se o nich jen obtížně mluví a jak už to s podobnými rébusy bývá, občas je nejlépe dokáže osvětlit umění, v tomto případě beletrie. V roce 2021 publikoval britský programátor a sci-fi spisovatel Sam Hughes pod pseudonymem qntm novelu There Is No Antimemetics Division, která se točí právě okolo těchto podivně neuchopitelných věcí, pro něž zavádí trefný výraz antimemy.

Svět je v jeho dystopickém příběhu ohrožen nejrůznějšími děsivými mimozemskými monstry a dalšími podivnostmi, které jsou kvůli svým antimemetickým vlastnostem takřka nevystopovatelné a nepozorovaně tak infiltrují naši realitu. Do boje se s nimi pouští supertajné antimemetické oddělení jisté americké vládní agentury, o kterém logicky nikdo nic netuší a jeho agenti se musí neustále ládovat léky na posilování paměti, aby obratem nezapomněli, kde vlastně pracují a co mají odhalovat.

Jde o docela povedené hororové vyprávění (na podzim se připravuje nové vydání), které zajímavě rozvíjí postupy internetové creepypasty i populárních temných sci-fi románů typu Problému tří těles, ale zdaleka nejde jen o nenáročnou zábavnou četbu. Maskované bytosti z jiných dimenzí se nám nejspíš pod postelí neschovávají (i když, kdo ví…), ale antimemy jsou docela užitečný koncept, díky kterému můžeme lépe vysvětlit palčivé problémy v řadě oblastí společenského života i politiky.

Teorií antimemů se nechala inspirovat americká autorka a IT výzkumnice Nadia Asparouhova, která s její pomocí v nedávno vydané publikaci Antimemetics: Why Some Ideas Resist Spreading zkouší vysvětlit řadu problémů a selhání současného digitálního komunikačního prostředí.

Vychází z jednoduché myšlenky, která nejspíš někdy napadla úplně každého: Proč se mezi lidmi tak často ujmou líbivé, rozumně znějící, a proto i velmi chytlavé myšlenky, které jsou ale mnohdy naprosto nesmyslné a nadělají víc škody než užitku? A proč se jiné, mnohem rozumnější a produktivnější nápady i přes veškerou snahu jaksi nedokážou ujmout a virálně šířit?

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

První část této otázky je celkem banální a široce diskutované téma, protože tajemství slávy a virality chtějí rozlousknout asi naprosto všichni. Zajímavější je ale druhá polovina, tedy rozkrývání příčin neviditelnosti a neuchopitelnosti myšlenek, u nichž se jinak všichni shodnou, že by si jistě zasloužily více pozornosti.

S antimemetickými informacemi se běžně potkáváme i na drobné osobní rovině – pár kamarádů ví, že Pepa pije, Franta podvádí manželku a Karel má dluhy, ale kvůli různým nepsaným normám se tváří, že to nevidí, než někomu daný problém přeroste přes hlavu. Mnohem zajímavější jsou ale antimemetické jevy na celospolečenské rovině.

Existují vlivní antimemetičtí lidé (různé politické šedé eminence nebo třeba vědci, kterým bychom měli věnovat větší pozornost), antimemetická města (Asparouhova podotýká, že v debatách o technologiích bychom měli méně hledět k San Franciscu a více třeba k čínskému Šen-čenu) a v neposlední řadě antimemetické myšlenky, teorie a nápady, o kterých se jaksi nemluví.

Mohou to být třeba různé okrajové politické ideologie, ale i relativně nekontroverzní praktická řešení různých problémů, která vždy nenápadně vyšumí ze společenské debaty – dobrý příklad je prevence a příprava na pandemie, kterou začneme řešit až po další „nečekané“ nákaze a za pár týdnů se na to zase vykašleme.

Asparouhova vypočítává řadu důvodů, které stojí za antimemetickými vlastnostmi. Upozorňuje, že některé myšlenky mají v debatě větší tření či odpor, protože jsou příliš odborné a složité, naráží na různé předsudky a tabu, nebo jsou více rozkročené v čase – každý novinář ví, že pozvolné jevy jsou méně atraktivní než náhlé katastrofy a krátké video má větší virální potenciál než tisícistránkový román.

Nejdůležitější faktor ale nachází ve společenském kontextu komunikace. Pomáhá si teoriemi francouzského filozofa Reného Girarda, který tvrdil, že lidské chování je motivováno vzájemným napodobováním a následně i rivalitou, která pramení z různých soupeřících tužeb. Na přízemně praktické rovině to znamená, že největší úspěch (a tedy i viralitu) u nás mají takové informace, díky kterým se zařazujeme a posilujeme své postavení v naší komunitě nebo nám slouží jako dobrý klacek na naše nepřátele – a je úplně jedno, jak přínosné či fakticky správné tyto myšlenky jsou.

Je to koncept, který dobře pochopila současná radikální pravice i další političtí extremisté (a naopak nedochází řadě liberálních bojovníků s dezinformacemi) a který také pomáhá v rozvíjení antimemetické teorie – jednoduše řečeno, čím víc nás něco vylučuje z kolektivu a staví na pranýř, tím větší je to antimem.

Asparouhova tak jeden z hlavních problémů vidí v otevřené povaze sociálních sítí, kde se rozumné a produktivní myšlenky-antimemy nemohou ujmout. Jsou totiž zadušeny virálními memy, které slouží jako účinná munice kmenových střetů a kulturních válek.

V současnosti proto probíhá postupný odchod uživatelů do skupinových chatů a dalších uzavřených platforem, kde se mohou nepopulární teorie lépe v klidu rozvíjet a kvést mezi skupinami zasvěcených (jako v tajných antimemetických laboratořích v Hughesově sci-fi novele), a z nich pak postupně prosakovat zpět do veřejné debaty – občas se tomu říká teorie temného lesa, kterou s odkazem na romány Liou Cch'-sina na internetové prostředí aplikoval zakladatel Kickstarteru a také editor a spoluvydavatel knihy Antimemetics Yancey Strickler.

Celé to působí jako brilantní konstrukce odhalující zákulisí současného komunikačního prostředí, jenže je v ní potřeba číst mezi řádky. Asparouhova se pohybuje v centru světového IT průmyslu (byla například jedním z prvních zaměstnanců firmy Substack) a technologický reportér New Yorkeru Gideon Lewis-Kraus ji ve své recenzi označil za typický příklad nové generace intelektuálů ze Silicon Valley. Její kniha je tak trochu mimoděk i skvělým svědectvím o prazvláštních mentálních horizontech amerických digitálních baronů a jejich dvořanů.

Projeví se to už ve chvíli, kdy se pokouší vypočítat všechny antimemetické myšlenky, o kterých se na sociálních sítích veřejně „nesmí mluvit“. Vedle rozumných příkladů k nim totiž zahrnuje i různé nesmysly a především třeba antidemokratické ideje ultrakonzervativce a vlivného ideologa americké alt-right Curtise Yarvina – tedy témata, kterým ve virálním šíření brání údajná politická korektnost a „cancel culture“.

Nehraje ovšem formální hru, kterou známe i z řady českých médií, kam si často někdo chodí postěžovat, že se u nás o řadě věcí nesmí mluvit a panuje ošklivá cenzura, a následně za to sklidí tisíce virálních sdílení a potlesk na otevřené scéně. Rasismus, homofobie, fašismus a další lahodné příchutě věcí, „o kterých se nemluví“, jsou bohužel jedny z nejúspěšnějších memů moderní historie, nikoliv neuchopitelné a utajené antimemy. Většina lidí tak chápe, že je to jen pomrkávací klauniáda, která je sice trochu pokrytecká, ale někdy jsme tuhle manipulativní komunikační taktiku „konečně to někdo řekl nahlas“ použili asi všichni a není na ní nic převratného.

Asparouhova ale řeší ještě horší případy, kdy někdo roli nepochopeného disidenta vezme zcela vážně, a pak se upřímně diví, proč si z jeho nápadů lidé dělají legraci nebo jej kvůli nim vylučují z kolektivu. Pro takové selhání úsudku je většinou potřeba řádně přerostlé ego kombinované s asociální osobností a takových je zrovna v Silicon Valley více než dost.

Z výroků Elona Muska, ale i dalších, na prvních pohled příčetnějších lídrů typu Marka Zuckerberga je patrné, že sice nemají žádné hlubší společenskovědní vzdělání a styk s žitou sociální realitou, ale přesto si myslí, že odhalili zásadní odpovědi na velké problémy lidstva. A když se jim lidé na sociálních sítích smějí a nechtějí ve velkém nakupovat jejich NFT tokeny, chytré brýle či metaverzum, musí být zákonitě hloupí či zmanipulovaní politickými konspiracemi.

Pak je více než zřejmé, proč právě tento typ lidí tak horuje za odchod do soukromých komunikačních kanálů a také proč se tak ochotně postavili za Donalda Trumpa – nebyl za tím zdaleka jen věcný byznysový kalkul, ale právě i ukřivděná ega, o jejichž nápady Trump chvíli účelově předstíral zájem (aktuální divoký rozchod Trumpa s Muskem to ostatně skvěle dokazuje).

Sebestřednost lidí ze Silicon Valley se projevuje i ve způsobu, kterým Asparouhova staví do středu své analýzy digitální technologie. Jako příklady antimemů uvádí hlavně nápady vycházející ze Silicon Valley, jako hlavní problém popisuje sociální sítě a jimi údajně vyvolanou ztrátu pozornosti (tedy opět produkt Silicon Valley) a jako řešení kromě jiného navrhuje i odchod na jiné digitální komunikační platformy, neboli zase východisko, které má pod kontrolou Silicon Valley.

Velká část zmiňovaných problémů a komunikačních zkreslení ovšem existovala dávno před počítači a internetem. Většina lidí se pořád baví i osobně, nikoliv v groupchatu (Lewis-Kraus s odkazem na aktuální kauzy podotýká, že pokud kontroverzní politické konspirace splétáte v groupchatu s desítkami členů včetně maskovaných reportérů, o vašich kompetencích to moc nesvědčí), a pokud se nějaká myšlenka nedokáže virálně ujmout a má neodstranitelné antimemetické vlastnosti, mívá to většinou dost jednoduché vysvětlení, do kterého není potřeba tahat dalekosáhlá spiknutí.

V první řadě to může být proto, že jde o nepodstatnou banalitu, která nikoho kromě daného nadšence nezajímá. Druhým a možná nejčastějším důvodem je fakt, že daná myšlenka je pro většinu lidí z různých důvodů nevýhodná, představuje pro ně moc velké úsilí, nebo si nedokážou dobře spočítat poměr ceny a výkonu (málokdo začne ve dvaceti disciplinovaně cvičit, aby měl fyzičku na penzi). A třetí variantou jistě může být situace, že sice jde o užitečnou myšlenku, které fandí většina lidí, ale jejímu šíření účinně brání nějaká malá, ale mocná lobby.

V každém případě ale za antimemetickými vlastnostmi dané věci stojí lidské hodnoty, normy, pravidla, názory a ekonomické a mocenské vztahy, které vždy určují, co si o ní budeme myslet a jak moc ji budeme chtít šířit, nebo naopak skrývat či ignorovat. Lidé z prostředí technologického průmyslu ale často komunikaci zastarale vnímají jako mechanický proces, ve kterém se z jednotlivých myšlenek stávají zaměnitelné anonymní objekty či kusy obsahu, které jen mezi lidmi automaticky kolují nějakým potrubím, a když se někde zadrhnou, stačí jen roury opravit nebo navrhnout lépe.

Neznamená to, že by sociální sítě a další platformy nepotřebovaly zásadní redesign, právě naopak, ale jen s nimi celý mechanismus fungování antimemetických myšlenek rozhodně neodhalíme. Teprve když se vrátíme k původní definici antimemu – jsou to ideje a problémy, které nám připadají důležité, ale pak nám nějak zmizí z hlavy –, dokážeme docela dobře oddělit skutečné příklady od těch falešných.

Opravdové antimemy jsou věci, které jsou táhlé, složité, vyžadují odbornou a dobře moderovanou debatu, je nám nepříjemné na ně myslet a místo jasných řešení přinášejí další těžké výzvy a otázky – typický antimem je třeba fakt, že recyklace je jen PR taktika petrochemického průmyslu a nikoliv realistická cesta k boji se závějemi plastového odpadu, který lze vyhrát jen skrze složitou a náročnou přestavbu celé průmyslové ekonomiky a spotřební kultury.

Podobně se to má i s otázkami okolo klimatické změny, krize biodiverzity, nových medicínských hrozeb nebo ekonomických nerovností – jejich skutečná řešení bývají velmi antimemetická, ale k jejich proměně z antimemů v memy rozhodně nestačí přestavba sociálních sítí, odchod do útěšného spikleneckého groupchatu nebo prostý fakt, že jim „začneme věnovat více soustředěné pozornosti“, což je něco, co Asparouhova také blahosklonně navrhuje.

Přesto se v závěru její publikace najde jedno relevantní řešení. Podotýká, že zásadní roli při zviditelňování antimemů a jejich uchovávání v živé paměti mají nejrůznější instituce. Debaty na sítích jsou pomíjivé, politici myslí oportunisticky v rámci jednoho volebního období a většina lidí také přestává řešit věci, které se jich už osobně netýkají – všichni sice máme nějakou empatii, ale přesto problémy univerzitních studentů vždy zajímají především aktuální studenty, majitele nemovitostí netrápí potíže nájemníků apod.

Kriticky důležité jsou proto fungující úřady a byrokracie, školy, vědecká pracoviště a další instituce, které nepopulární a opomíjené antimemy nezapomínají reflektovat a řešit. Sluší se dodat, že k těmto institucím by měla patřit i tradiční média (která lidé ze Silicon Valley záměrně zdevastovali a teď se krkolomně snaží vymyslet jejich funkční náhrady), která by také měla zvedat důležitá, ale zoufale nepopulární antimemetická témata, byť tu jistě často praxe pokulhává za teorií.

A i když třeba nejsme akademici, úředníci či novináři, stále se vyplatí přemýšlet, proč se některé dobré nápady mezi lidmi nedokážou chytnout a jsou neprávem zapomenuty. Jen u toho máme pamatovat na trochu sebereflexe. Měli bychom dávat pozor, jestli jsme skutečně odvážní rebelové, kteří jdou proti proudu a křičí do světa nepohodlnou pravdu, nebo jsou jen naše nápady zcela nepodstatné či naprosto pomýlené a právem zavrhované.

Možná nám pak také dojde, že jedním z největších současných antimemů je myšlenka, že úžasné vynálezy ze Silicon Valley svět rozhodně nespasí a jedinou cestou je změna ekonomických, kulturních a politických systémů, hodnot a norem, kterou už lidé v krizových situacích provedli mnohokrát předtím a žádné převratné nové technologie k tomu většinou nepotřebovali.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.